Jako nikdy

Filmů s tématikou konce života je u nás jako šafránu, protože jako by v české zemi toto bylo stále jakési tabu a neuměli jsme se se smrtí vyrovnávat (ani ve filmu). O to více fandím tomuto filmu a mám radost, že získal hned 2 české lvy za herce i herečku v hlavní roli. (01.03.2014)

Zdeněk Tyc je nevyzpytatelný - občas šlápne bolestně vedle (UŽ, El paso), občas se mu podaří zabodovat (Vojtěch, řečený sirotek, Smradi). Jako nikdy je naštěstí druhý ze případů. Díky pozoruhodnému scénáři Markéty Bidlasové se podařilo vytvořit přirozeně se rozvíjející vztahové drama, které má daleko k srdceryvným konstrukcím a zaměřuje se na mnohostranné vykreslení zvláštního vesmíru kolem umírajícího malíře, jenž se s kreativního člověka stává jakousi černou dírou vysávající život ze svého bezprostředního okolí. Naštěstí tradiční ženské spiklenectví a sounáležitost jsou natolik silné, že v magickém venkovském domě nadále vládne kontinuita a vyrovnaná atmosféra, kterou nedokáží zlomit ani občasné záchvaty slabosti, nedorozumění a hořkost z nenaplněného života. Především vykreslení starého venkovského domu plného nevšedních obrazů, soch, starých kusů nábytku a tajuplných zákoutí dodává dramatu silnou atmosféru i punc originality, zvláště když dané prostředí vyvolává až iracionální okamžiky povznášející značně evokativní vyprávění. Díky naprosto vyrovnaným hereckým výkonům v čele s Petrou Špalkovou a Taťánou Medveckou ani občasná dialogová či motivická zaškobrtnutí ani tolik nezabolí (například trochu zbytečný motiv nemožného citového prožitku u postavy mladé dívky, vrcholící příliš explicitním písňovým doprovodem) a právě díky nasazení všech zúčastněných se podařilo plně a hlavně uvěřitelně dotvořit sjednotit složitou strukturu náznaků a na sobě nezávislých momentů. Myslím, že zejména v ženských kategoriích bude při letošním udílení cen poměrně jasno. (17.09.2013)

Poměrně zajímavé herecké výkony, ale jinak docela slabý scénář a vlastně žádná zápletka - spíš taková sonda. (30.10.2015)

Skvělé herecké výkony ústřední trojice, které ale bohužel nikam nevedou. Jako kdyby chtěl film říct hodně o životě i o smrti, ale nakonec zůstal jen na půl cesty a neřekl skoro nic. Je to škoda, protože snímek je dobře natočen, má zajímavé scény, ale stejně z něj budete mít pocit, jako kdyby vám mnoho nedal. (24.05.2016)

Schmitzer, Špalková, Kazety a smrt. Výtečná kombinace plná bolesti, zmaru, ale i citu a porozumnění. Co mě trošku sejří je volba zaškatulkovat celé mužské osazenstvo (včetně umírajícího Schmitzera) do rolí asociálních nekňubů. V kontrastu s tím sice ženy vypadají mnohem vyrovnaněji, celek však postrádá soudržnější reflexi. Ale možná se mi to jenom zdá… asi proto, že sám jsem občas takový asociální nekňuba taky. (20.02.2015)

Jako nikdy mně tedy ze židle moc nezvedlo. Ty vztahy jsou až moc poťapané i na takové bohémy za jaké se vydávají a chvílemi působí křečovitě (hlavně otec a syn, či budoucí snacha). Všechno visí na trojce Špalková - Schmitzer- Medvecká , kteří odvádějí, tak jako vždy 100 procentní práci a Petra Špalková ještě něco navíc. Ostatní herci jsou tam pro mne spíše do počtu a sráží film dolů. Chvílemi jsem děj nevnímala, protože mě nevtahoval do vnitř a byl únavný. Není to špatné, ale chtělo to nějaký větší tah na bránu, nebo větší prostor pro ty tři. (18.08.2020)

Je jasné, že tenhle film není divácky jednoduše stravitelný a názory se na něho budou hodně různit. Tyc natočil atmosférické a velmi depresivní drama, v němž se zdánlivě nic neděje, jenže pod povrchem jsou skryta tajemství a traumata, která není radno závidět. Kamera je vskutku výborná a vytváří poetické obrazy, které v kontrastu s dějem a postavami působí hodně zajímavě. Samostatnou kapitolou budiž herci, protože ústřední trojka je famózní a kdyby se udělovaly ceny za kolektivní výkon, tak tihle by ji museli získat. Špalková s Medveckou výtečně vystihly charaktery svých postav a dokáží odlišit velmi jemné rozdíly mezi rivalitou, porozuměním a možná začínajícím přátelstvím. Schmitzer zase minimalisticky a uvěřitelně ztvárňuje člověka na konci svých dní, který někde hluboko uvnitř má lásku, jenže ji nedokáže dát najevo a tak je nesnesitelný a protivný. Je pravda, že kamerových exhibic je tu někdy moc a některé scény jsou odděleny příliš ostře, to ale nic nemění na tom, že Jako nikdy je pro mě osobně zatím tuzemským filmem roku. Bojím se ale, že budu v menšině. 80% (12.09.2013)

Tomáš: "Tohle nejde, přece tady nemůžete sedět a jíst nějaký brambory." Jaruna: "Zapečený." Karla: "Můžeme." Tomáš: "Hele, musíme něco udělat. Nějakej rituál. Zazvonit na zvon... Nebo aspoň pořádnej oheň..." Karla: "Je mokrý dřevo. Podal bys mi kečup?" Tomáš: "No ne, nepodal." Ak mi chcete tvrdiť, že toto na papieri fungovalo, nepíšte! Tiež vám budú musieť film zachraňovať herci... A treba to? Treba? (23.02.2014)

Herecké výkony kvalitní v mnoha ohledech, byť jsem měl na lvech jiné favority. Jenže film trpí v posledních letech typickým českým neduhem, zobrazuje bez debat vážné téma, tváří se děsně seriózně a pak tam přijdou scénky, které celé tohle shazují na úroveň nějaké frašky. Jednání postav místy značně nelogické. Z těch několika rozehraných linií se mi nejvíc líbila ta o vztahu obou žen „sokyní“, byla nejlépe dotažena. (27.02.2014)

Jako nikdy je další z řady podivínskejch českejch filmů ala všechno je v prdeli (nebo aspoň wtf). Schmitzerova postava umírajícího malíře byla chvílema ještě zajímavá, ale hlavní představitelky mě dost sraly. Karla chlastala a celou dobu se chovala jako píča (a opakovaně viděný kozy Špalkový NEJSOU plus) a Jaruna zase furt jen strouhala jabka a srala na svojí rodinu. Když pominu Schmitzerova umělce, tak zajímavý postavy byly netradičně mladí herci (Pidrmanová, Beretová a Němec) a je jen škoda, že nedostali o trochu víc prostoru. Suma sumárum, film byl docela nuda plná protivných postav a neskončilo to divokým zvrhlým prcáním v rybníku, takže jen za dvě. (29.07.2016)

Film Jako nikdy předchází pověst regulérní analýzy tématu smrti a umírání. Holý fakt, že Češi se zmíněnému jevu vyhýbají jako čert kříži, by mohl film katapultovat do středu diváckého zájmu - jsme přeci jen učedlníky Spalovače mrtvol, který neopakovatelným sarkasmem propojil maloměšťáckou idylku s pěkně rozpáleným krematoriem. V případě Jako jindy se ale kmotra zubatá musí spokojit s druhými houslemi: film je spíše o tom, co se stane, když se samorostlému estétovi odehraje před očima (resp. před postelí) celý život. Naštěstí ale je na co koukat. Filmu opravdu chybí odvaha zakousnout se do tématu pořádně hluboko (jako to udělal třeba Haneke ve své Lásce, nebo ještě lépe Nichols ve Vtipu), nebo naopak se satirickým nadhledem (Invaze barbarů). Hodně energie se vkládá do vedlejších motivů, prostor je na utvoření potřebné baladické nálady přelidněn a rušen vedlejšími tématy. Klíčové téma se postupně samo dohledává ve střetu a souznění dvou typů milenek, velmi připomínajících rousseaovský milostný trojúhelník tvořený jednak ženou schopnou sdílet uměleckou a filosofickou reflexi díla, jednak ale i ženou, která tohoto schopna není a miluje "od přírody". Jak P. Špalková, tak T. Medvecká podávají v tomto partu skvělé výkony, typizují dvě tváře ženské lásky a dva archetypy ženy vůbec. Jiří Schmitzer v tomto filmu definitivně prokázal, že je herec evropského formátu. Svůj doušek filosofické nadstavby, který svému umírání podle docela skoupého scénáře měl dát, odevzdal svrchovaně - v jeho podání se divákovi vybaví, že jednou z cest k uskutečnění sebe sama a dovršení existence může být (vedle náboženství a meditace, jak pravil Schopenhauer) i očistné umění. Vangoghovským variacím postupujícího šílení, jak je herec podává, mohl být dán větší prostor. Suma sumárum: velmi dobrý film, spolu s Collete mana nebeská padající v předvečer Kameňáku 4 na palice národa českého. (20.01.2015)

Teda planoba priserna, tocit film o konci zivota akehosi obycajneho okresneho cloveka. Ved ako jo, jo, kazdy clovek ma zmysel zivota, ale obycajni ludia NIKDY VSEOBECNY PREHLAD NETVORILI A NIKDY HO TVORIT NEBUDU. Tu o tom nebola ani zmienka, dialogy su naprosto priserne, Zdenek Tyc je rezisersky bridil. To uz rovno mozu natocit film o tom, ako sa dvanastprsty syn mentalne dezorientovanej 125 kilovej dojicky krav a hrdeho zametaca ulic a kopaca kanalov vyrovnava so svojou obycajnostou a podpriemernostou. Fakt ako hroza, poniektore ceske filmy, to uz je dno zumpy : 5 % (30.07.2016)

Psychologicky působící umírání jednoho starého pána na rakovinu, kdy mu mladá přítelkyně vychází všemožně vtříc. 40% (29.05.2015)

Každá z postav je v základním lidském rozpoložení pochopitelná, alespoň pro ty, kteří mají osobní zkušenost, a tak je Jako nikdy po psychologické stránce vkusně autentickým náhledem do depresivní atmosféry umírajícího člověka, jehož jednotlivé výlevy zlosti a nenávisti nic nesvědčí o člověku samém jako o jeho pocitu z ponížení a otrávení vší péčí kolem něj. Dobu, která z lidí tahá to nejhorší i to nejlepší, následuje smířlivá nirvána klidu, když konečně zdroj stresu pomine. Ze začátku se film ale zbytečně uchyluje k častě tradici novodobých českých filmů, kdy diváka vhodí do nejasné skupiny vztahů, a část snímku, který by jinak byl o ničem, těží z toho, že se divák musí zorientovat. (17.09.2013)

Není to bezchybný snímek, ale při té letošní bídné filmové úrodě je to pořád film roku. A Jiří Schmitzer je na rozdíl od některých jiných herců v roli umírajícího fakt uvěřitelný! (10.12.2013)

Viděno na festivalu Finále 2013. O tehdejší předpremiéře bylo nepovoleno psát. Nezklamal, navnadil. Na české poměry ve filmové tvorbě posledních let jde o to lepší, co se dokázalo vyrobit. Na můj vkus ale přesto tento psychologický snímek nezachází do hloubky, kterou bych rád dostal. Nevyužívá tak úplně zcela svého potenciálu, který se zde tak příhodně nabízí. Určitě stojí za to vidět Jiřího Schmitzera v roli malíře Vladimíra. Jeho projev je to nejlepší, co film nabízí. Za zmínku stojí I Petra Špalková v roli Karly a Taťjana Medvecká v roli Jaruny. Další jsou zde víceméně zbyteční. Smrt je modrozelená a zelenomodrá, dělá hluboké díry do duší i do tělesných schránek. Život a touha. Strach, skřeky, chroptění, slzy, smrt, konec... (23.09.2014)

Uplne presny, temer ve vsem... 85% nejmin (11.09.2013)

Predevsim tento film zdobi vyborne herecke vykony, v cele s Petrou Spalkovou. Ve filmu sice neni jedina postava, se kterou bych sympatizoval, i tak ma film co nabidnout. Namet neni nicim originalni, ale vztahovy trojuhelnik je zajimavy, skoda, ze nedostane vice prostoru. Prostredi a interier chalupy je pekny. Myslim, ze se jedna o lehce nadprumerny cesky film, jelikoz ale asi nikdy nebudu mit potrebu videt film znovu, necham hodnoceni na trech hvezdickach. (11.05.2014)

Pravé nefalšované drama o smrti. Dvě ženy starající se o umírajícího Schmitzera. Dialogy, kostlivci ve skříni, nedořešené věci, vztahy. Herecký výkon všech na jedničku. Komorní atmosféra. 75% (09.03.2014)

Tak takhle nějak to prostě v životě chodí. Ztrápeni zákeřnou nemocí a bolestmi si často vybíjíme zlost na našich nejbližších... Tohle určitě není film pro každého, na mě ale silně zapůsobil. A to nejen proto, že Jiří Schmitzer tady vypadá, jako kdyby opravdu umíral. Roli nerudného, svérázného malíře, kterému se nikdo nedokáže zavděčit, ztvárňuje naprosto nepřekonatelným způsobem, až z toho mrazí. Velmi přesvědčivé herecké výkony ovšem podávají také Petra Špalková a Taťjana Medvecká. Každopádně se jedná o zdařilou komorní vztahovku plnou trefných situací a dialogů. (75%) (14.03.2024)