Jen 17

Marine Vacth je jistě velice pěkná slečna a člověka baví se na ní koukat, nicméně mu je chvilkama až zle, když to vidí. Není to žádné veledílo, které by vás nějak oslovilo. Plyne si to pomalu svým tempem. Chvilku vás naštve a potom zase zklidní. Ničím však nijak zvlášť nepotěší. Je z toho hodně cítit taková ta francouzskost a určitě to stojí za to vidět. Jednou však stačilo a příště si musím pustit něco veselejšího. (07.11.2014)

Charlotte Ramplingová má ve filmu štěk. Část podzim je pokusem o instantní porno s velkou dávkou emulgátorů. Zima se snaží o dramatickou vyhrocenost a jaro o náznak psychologického dramatu. Jenže jarní podíl na snímku je příliš nepatrný, Ozonovi se nepodařilo rozehrát naznačené tóny, které mohly za něco stát. Film zůstává zajímavým pokoukáním pro milovníky lolitkovské krásy. Ostatním nemá co nabídnout. (31.05.2015)

Pozor obsahuje spoiler Kdyby nešlo o to, že tý holce je sedmnáct, vlastně by to bylo jen o klasické prostituci. Navíc ten konec až zbytečně zdramatizovali. Nicméně výběr hlavní role, byla trefa do černého. Nedovedu si představit, že by tuto roli zahrála jiná herečka s takovým sexuálním nábojem jako krásná Marine, i když o krásu tady vůbec nešlo. Bohužel příběh by mohl mít na víc, kdyby ho rozvedli do jizev sedmnáctiletého mládí. 3* (02.03.2014)

Já ti nevim, Isabelle. Jako jo, přijít o panenství na pláži s Němčourem, to je bezesporu základ pro trauma s velkym T. Ovšem jinak si na mě bohužel udělala dojem pěkně náladový pipinky, která beztak ani netuší, na co si tak horlivě spořila. A Ozone, ta koncovka působí - při vší úctě - stylem "nic, tady končim, už jsem se s tim babral dost". Nedotažený, v mnoha ohledech; neatmosférický, po celou dobu. A to přitom Rombi dělal, co mohl ... (a i Françoise Hardy se svýma chronicky depresivníma písničkama strká ňákou Lanu del Rey do kapsy a ještě dál) [16. Festival francouzského filmu] (27.11.2013)

Záměr se kterým se buďto ztotožníte a… A nebo ne. Hlavní hrdinka/běhna, která vypadá jak o několik desítek let mladší klon Julie Roberts, totiž zůstává po celou dobu co se motivací týče neprostupná jak prešovský beton a tak je spíše na divákovi, co si do ní promítne. Je zrcadlem, které by mělo více vypovídat o vás než o ní. Tedy čistě teoreticky pokud Ozonovi na jeho hru přistoupíte. Já ji sice s Ozonem (roze)hrál, ale nedohrál, jelikož je to na něj ve výsledku málo rafinované a více chtěně prvoplánové než přirozeně působící. (20.01.2014)