Kmeny

Diskrepance mezi tím, jak se rappeři prezentují ve svých textech a před svým publikem a tím, jak je prezentuje Bláhovec, mi nepřišela dost výrazná, aby utáhla celý film. Ke konci pak napětí mezi cool "muthafucka" sebeprezentací a triviálními všednocenními situacemi zcela mizí a ironický odstup k viděnému by zřejmě měl zaujmout na základě dříve viděného sám divák. Bláhovec ale se sociálními herci zřejmě nestrávil dost času, aby je přistihl při činnosti zcela zásadně odporující tomu, jak chtějí být Orion nebo Vladimir 518 veřejně vnímáni (nejblíže k de(kon)strukci jejich obrazu má scéna s "najkama", kdy se nabízí otázka, kdo je vlastně produktem), takže patřičný odstup nevzniká. Díky ambivalentnímu vyznění na druhou stranu můžou film bez pocitu studu, bez pocitu, že se jim někdo okatě vysmívá, sledovat sami aktéři, v čem je nakonec možná největší podvratnost filmu. (20.03.2015)

Chápu, proč má ze všech dílů Kmenů zrovna tenhle prozatím nejvyšší hodnocení. Není a ani se nesnaží být konfrontační (jakkoli prolog, trefně pointovaný zvoláním „My jsme mutanti!“, naznačuje, že by být mohl). Od cosplayerů si neudržuje kritický odstup, ale jde jim vstříc – příhodně volenou hudbou, zpomalenými záběry, pomalými nájezdy a obletováním kamery okolo postav (stylistické prvky kopírující sebestylizaci cosplayerů na jejich fanouškovských videích) nebo dodatečnými zvukovými efekty se snaží výjevy Darth Vadera před kulturákem nebo Iron Mana na nočním sídlišti zatraktivnit. Přitom by se nabízelo udělat přesný opak – podtrhnout nepatřičnost oživlých produktů amerického a japonského zábavního průmyslu na českých dvorcích. Trvalá infantilita společnosti, která si chce raději hrát než řešit problémy světa dospělých, je zde předkládána jako roztomilý fakt. Proč ne, dalo by se namítnout. Potřebu schovat se před vlastním já pod ručně vyrobenou masku nebo své identity naopak multiplikovat (jak zní druhý zaznamenaný výklad cosplaye), chápu, a sledovat, jak si Joker, Batman a Rorschach hází míčem je mi rozhodně milejší, než poslouchat namachrované rappery nebo přihlížet hovadství skupiny fotbalových „fanoušků“. Od současného českého dokumentu jsem se ale naučil očekávat víc než neškodné konstatování toho, jak se věci mají. (25.03.2015)

Dynamická zábava ve statických záběrech. Bezstarostní jezdci sedí na strojích a povídají, případně v kroksech a lacláčích pózují pro kameru (čímž je ironicky převrácena fetišizace pohledných ženských těl v reklamách na motorky). Jasný koncept, důsledně dodržený. Abrahámovi se vhodně vybranými výroky a aktéry daří nabourat určité mýty a postihnout některé základní prvky motorkářské sebestylizace, aniž by motorkáře adoroval, nebo se jim vysmíval. Především se snaží - a jako prvnímu z tvůrců se mu to z větší části daří - ukázat mnohé tváře subkultury, která se zvenčí může jevit jako monolitní spolek, ale ve skutečnosti je v ní vedle chlapů zběsile protáčejících kola svých miláčků a vedoucích sexistické dialogy o "normálních ženskejch" prostor také pro neohrožené ženy nebo veterány, kteří si při jízdě kromě svobody vychutnávají také vůni guláše, pečené kachny a všelijakých uličních sraček. (01.04.2015)

Zatím zřejmě nejsmysluplnější, potenciálně ale také nejkontroverznější epizoda Kmenů. Oproti ostatním má zřetelný cíl – vyvrátit stereotypní obraz skinů jako neonacistů. To se mu daří hlavně díky výběru aktérů (jakkoli je jejich argumentace v otázce rasismu dost vágní). Cokoli by mohlo narušit prezentaci skinů jako těch dobrých bílých mužů s vyholenýma hlavama, je buď mimoděk prohozeno v jedné dvou větách (potřeba občas se porvat) nebo „zjemněno“ cool stylizací záběrů (fotbalové fandění). Dokument zároveň nejde do druhého extrému a skiny neadoruje. Cenné je, že režisér oproti svým kolegům nezatajuje svou přítomnost za kamerou a svými otázkami sociální herce vede k úvahám nad tím, jak jsou a chtějí být medializováni. Přestože střídání bezeslovných záběrů se zpovídáním skupinek lidí zprvu připomíná díl s motorkáři, Skinheads nejsou tak důsledně „konceptuální“. Přesto nabízejí vyvážený poměr sdělení verbálních a vizuálních (z nichž některá připomínají rave party z druhého Matrixu, jsou cenným příspěvkem k tématu samčí pospolitosti a vhodně vyvažují hypermaskulinní sebestylizaci skinů). Apendix: Mnohem vhodnějším doplňkovým filmem než zavádějící Non Plus Ultras by při televizním uvedení byla britská Quadrophenia, zachycující styl, z něhož skinheads čerpají. (19.04.2015)

"Aby ta postava byla pořád hezká... v uvozovkách." Dvojportrét osamělých lidí, kteří tráví dny zvedáním těžkých věcí a konzumací vysokoproteinových potravin. Svalnatá těla... a nic víc. V jediném výroku Kladivová naznačí, že cvičení pomáhá k přijetí vlastního těla. Stejně tak jen jednou Pavlů vypíchne slovo "kultura" ve výrazu "kulturistika". Trochu Hátleho podezřívám, že chtěl odvyprávět smutný příběh o lidech, kteří žijí, aby si dávali do těla, a jakékoli skutečnosti zpochybňující tento narativ vypustil nebo opomenul. Stejně tak nerozvádí přesahy k hlavnímu proudu, v němž posedlost tělem a jídlem v posledních letech nabývá mnoha různých (zrůdných) podob. Oba sociální herce vidíme v záběrech téměř výlučně osamocené a cvičící, z čehož jsem měl oproti jiným dílům Kmenů pocit, že režisér aktéry přizpůsobuje své výrazově minimalistické koncepci, spíše než aby se snažil napodobovat (a případně ironizovat) jejich vlastní způsob prezentace (což v tomto případdě možná ani nešlo, vzhledem k tomu, jak málo se meatheads objevují v médiích). Zrovna o meatheads bych se toho rád dozvěděl víc. Dokument mi ale pouze potvrdil, že Hátle má talent, ale k objektům svého zájmu přistupuje snad až příliš odměřeně, aby je dokázal lépe pochopit a přiblížit divákovi. (14.05.2015)

Dyť to je furt tak nějak aktuální. Oldskůlovej svetr, brejle z transparentního materiálu, vietnamská nudlová polévka. Kup si svou revoltu. Za dvacku. Udělat ze sebe něco normálního, co třeba nejsi. Programově se oblíkat tak, abys na sebe neupozorňoval a nevyjadřoval tím žádný názor. Dokument o lidech, kteří se našli v tom, že se neustále hledají, protože nechtějí být mejnstrým. Ale není už "nebýt mejnstrým" taky mejnstrým? Velmi podnětný a velmi vtipný (jen těžko říct, nakolik záměrně) díl, který svou neschopností najít a udržet směr vypovídá o hipsterech možná víc, než bylo záměrem. (27.05.2015)

Přes tempo stejně mrtvolné, jako jsou místa, které gotici rádi navštěvují, jde o jeden z nejvyrovnanějších příspěvků do cyklu. Jasně zacílený (dva sociální herci, kteří nenaplňují stereotypní představu o goticích), držící se jednoduché vizuální koncepce (povětšinou statická, ale výmluvně situovaná kamera). Přišlo mi, že Bláhovec víc než jiní autoři akcentuje, jak se členové subkultury (ne)cítí mezi „normálními“ lidmi, čímž zároveň upozorňuje na fakt, že každá podobná stylizace je pouze přechodnou rolí pro kameru nebo známé. Tomuto pojetí fenoménu goths jako svého druhu exhibice odpovídá důraz kladený na povrchovou stránku věci (motiv zrcadla, líčení, výběr replik o šití kostýmů a záběrů, ve kterých se natáčení věnují svému oblečení, celek místnosti vyzdobené gothic artem), při němž zaniká i podstatná zmínka Chlorophyll von Needle o tom, že škatulkování podle toho, zda někdo vypadá jako kluk nebo holka, není směrodatné. Hlubší podstata tak zůstává vyjma jedné dvou zmínek o smrti nedotčena (v jednom z případů se navíc řeší, jak chce aktérka VYPADAT v rakvi), což lze chápat s ohledem na omezenou stopáž, zároveň se ale nelze zbavit pocitu, že duchovní přesah (byl-li nějaký) se režisérovi prostě nehodil do jeho režisérského záměru. (29.05.2015)

"Tady ta věc, který říkáme nebe." Přestože se snaží proniknout do světa lidí v bermudách, sandálech a vytahaných tričkách, kteří nad notebookem žvýkají chleba s okurkou, jsou Hackeři díky zpomaleným záběrům z laboratoře nebo uměle vytvářeným bleskům před noční oblohou audiovizuálně působivější (víc cool, chcete-li) než mnohé jiné díly Kmenů. Přestože opět nemůže být řeč o reprezentativním vzorku, rozhodně jde o užitečnější příručku k pochopení nerda, než jakou nabízí třeba TBBT nebo IT Crowd. Lehce autistické uzavření se do uměle vytvořených světů a sebedestruktivní zaujetí v globálním kontextu naprosto malichernými skutečnostmi mi přijde výstižná ve vztahu k celé moderní společnosti a film se těchto přesahů k něčemu obecně platnému místy dotýká, jakkoli netvoří jeho jádro. Pozoruhodně Zajíček rozvíjí také motiv zboštění mechanického (varhanový hudební podkres, fetišistické detailní záběry různých udělátek) - smontovatelná a rozmontovatelná elektrotechnika nahrazuje hlubší duchovní hodnoty a užší citové vazby. Částečně pro to, že je to baví, částečně pro to, že je k tomu donutila jejich povaha. Vlastně dost smutný díl, ve kterém jsem se k vlastnímu překvapení "našel" víc než v hipsterech nebo cosplayerech. Třebaže si do CV k PC znalostem nemůžu napsat o moc víc než "Microsoft Office – Word, Excel, PowerPoint". (14.06.2015)