Godzilla II Král monster

Volalo se po akci a destrukci, ale se zpožděním pěti let se ukazuje, že správnější cestou byl rozporuplný první díl. Nic proti velkolepým protivníkům titulního titána, ale koho napadlo pojmout spektakulární klání gigantických monster jako eko-techno thriller, ve kterém se řeší téměř neviděná rodinná traumata, ten by měl položit hlavu na profesní špalek. Pokaždé, když se zdá, že se už už míří správným směrem, přijde nějaký logický protimluv, extrémně cheesy hláška nebo alespoň hluchý moment. Královská Godzilla nicméně má svoje silné chvíle, na to je Millie Bobby Brown až neuvěřitelnou hereckou jistotou a Mothra dokonalým zvířetem, které chci okamžitě domů. Scénář je ale chvílemi vážně šílený. Když si vzpomenu na Konga z hravého Ostrova lebek, je mi až líto, že se má povinně stát součástí tohoto podivně sterilního univerza. 50% (07.07.2019)

Godzilla z roku 2014 dojela na to, že měla pitomý příběh, mizerné lidské hrdiny a chyběla v ní spousta epické akce. Godzilla z roku 2019 dojíždí jen na pitomý příběh a mizerné lidské hrdiny, takže... je vlastně o trochu lepší? Asi jo, žánrovou klasiku nicméně nečekejte. Michael Dougherty totiž opakuje řadu chyb svého předchůdce a jednoduše neumí vystavět smysluplný svět a prodat hrdiny, na kterých by vám záleželo - nebo byste alespoň chápali, co proboha dělají. Jeho výhoda nicméně spočívá v tom, že má v arsenálu čtyři obrovská monstra, a kdykoliv dojde na akci, je to strašně epická podívaná, která díky bohu trikově nijak nestrádá. Warneři do Godzilly vážně nalili hrozný balík a je to vidět. Zároveň však dorazila úplně všechna blockbusterová klišé, včetně klasického obdivování monster, i když by každý člověk s půlkou mozku dávno zdrhal, nebo záporáckých plánů, jež se inspirovaly někde u druhého Thora. Zkrátka a dobře je tu kupa dialogů a "dějotvorných" scén, které byste doma zděšeně přeskakovali rychloposuvem. Pokud vás ale zajímá jen monstrózní akce, nedorazilo jí zrovna málo, takže fandové kaiju jednu projekci rozhodně přežijí. A něco mi říká, že o tohle šlo Doughertymu v první, ve druhé i ve třetí řadě. (30.05.2019)

Nemůžeme filmu vyčítat, že nenabízí postupně budované napětí, protože to už nejde. Ani trikové orgie všemi "giganty" nejsou primárně nic negativního. Jenže snímek není ničím originální, postavy nejsou hloupé, jen nudné a bitev mezi zvěří je zbytečně moc. A ani myšlenka "to, co občas vypadá pro lidstvo zle může být jeho dobro" už také není moc originální. Zpětně děkuju svým kritičtěji naladěným kolegům z práce, mám tu ještěrku prostě rád a kdyby jich nebylo, možná bych se nezamyslel tak, jak je potřeba a nesnížil pár dní po zhlédnutí filmu hodnocení. 50%. (03.06.2019)

4,5/10 Jedničku miluju. Kong byl průser. Tohle má bohužel blíž ke Kongovi. Hrozně hloupý, scénáristicky prázdný, plný klišé a hlavně naprosto bezpohlavní. Monstra se řežou pěkně, ale co z toho, když vás to vůbec nezajímá. Občas se daří navodit slušnou atmosféru a kamera umí vykouzlit krásné záběry (ty barvy!)... ale kdo by to nečekal u filmu za 180 mega. Zklamání. (07.06.2019)

Jednička kombinovala tradici novohollywoodských blockbusterů s indie poetikou, čímž proti sobě poštvala všechny, kdo na místo uměleckého hororu působícího jako teaser na snímek s Godzillou chtěli kaidžu eiga, potažmo monster biják. Dvojka je pro takové plnohodnotným trailerem, respektive prodlouženou upoutávkou ze Superbowlu. V tom je ale hlavní problém, protože vše je podřízeno snaze o maximální emocionální působivost, což vede leda k otupělosti, když člověk hodinu a půl sleduje sled špatných až naprosto nesmyslných filmařských voleb. Jejich vrcholem v této nesoudržné podívané, organizované na rozdíl od ostatních snímků monsterversa z nějakého důvodu kolem rozhodnutí nejomšelejších žánrových tropů (postavy to fakt nejsou), je učinit z monster cross-overu raději nezáměrnou comedy of remarriage. Po hodinu a půl trvajícím cluster fucku, díky kterému člověk zpětně docení filmařskou sofistikovanost Jordana Vogt-Robertse (návaznosti mezi záběry a scénami), Guillerma del Tora (výstavba a proměna strategie vyprávění) a Stevena Spielberga (obojí dříve zmíněné), však následuje výborný závěrečný akt. Ten oproti předchozím najednou funguje, protože z nechtěné demence přepne do sebeuvědomělého modu a najednou zjistí, o čem, co a jak vyprávět. Kombinuje tradice kaidžu eiga a nadsazených hollywoodských devadesátek pastišácky čerpajících z audiovizuální minulosti (sedmdesátkové katastrofické fláky, válečné počiny, monster-filmy), nalezne klíč ke svému formálnímu a významovému uspořádání (Godzilla a lidé jako hrozba i ochrana - přepínání mezi hledisky a exploatační styl umožňující okázalé přechody mezi perspektivami). Pořád ale tenhle flák bude milovat pouze Roland Emmerich, protože už není nejhorším režisérem filmu s Godzillou. (30.05.2019)