Jack staví dům

Konečně jsem Jacka viděl... A asi nejvíc šokující pro mě na něm bylo, že ten dům na konci fakt postavil 😅 Ale to jsem začal od konce... První polovina dá vzpomenout na krásné klasiky jako "Henry: Portrét masového vraha", "Angst", "Maniak" atd. V podstatě syrové a celkově nepříjemné koukání na Jackovo řádění, kde snad ani moc "over the top" nejsou ty samotné vraždy a jejich brutalita, jako spíš Jackova sadistická krutost před samotným úkonem a spíš psychologické týrání obětí... Já ovšem nemám problémy s Jackem, toho jsem si v podstatě oblíbil, mám problém s Trierem... Tak nějak tam tradičně namíchal všechno co měl po ruce, na to dal kopec ještě wtf filosofování, hodil tam krutost vůči dětem, zvířatům, všechny možné filosofické sračky, Hitlera a Holocaust - který nazval v podstatě "uměleckým dílem" v jednom okamžiku, peklo, Danta... svoje filmy jako "Melancholii" a "Antikrista"... no a vlastně mě málem unudil k smrti... škoda... Film v podstatě o ničem, kde si Trier masturbuje nad svým "uměleckým egem", jenom doufám a věřím, že se on sám jednou po svojí smrti do toho pekla sám dostane. Jinak za samotného Jacka palec nahoru, syrová výpověď fajn, herecky taky OK. /40%/ (27.03.2024)

Filosofující (nes)mysl v podání Larse von Triera. Matt Dillon ubližuje ženám, dětem i zvířátkům, pojem mražená pizza si vysvětluje po svém, buduje svoji zvrácenost svéráznou architekturou a kupodivu i po této své odpudivé kreaci sehnal další herecké angažmá v "normálních" filmech. Na ploše více jak dvou hodin, kdy finální fáze představovala to nejpičoidní vyvrcholení, kontroverzní tvůrce neviditelně tajtrlíkuje po boku svého sériového vrahounka, který se (mnohdy filosofujícím způsobem) zpovídá (pro diváka skryté mužské osobě) ze svých zvěrstvech páchaných na živých tvorech, načež je prezentuje prostřednictvím jakýchsi pěti kapitol/incidentů. Což o to, jeho vyprávění má svá silná místa, bohužel, režisér své extrémy bere seriozně, groteskní rysy vyprávění si má divák objevit/dosadit sám, čímž vzniká rozkol. Mně přišlo veškeré dění až často k smíchu, mrtvoly málem mrkaly a nepolapitelný Rafinovaný vrah se mnohdy choval imbecilně. Tak třeba incident s Riley Keough, Elvis Presley by čuměl, jaké pěkné poprsí má jeho vnučka, byl úplný vrchol stupidity. Ta odhalí jeho totožnost, ovšem s policistou to nehne a jejímu křiku z okna, ke kterému je vrahem mohutně nabádána, nikdo ze sousedů a ani z okolí nevěnuje pozornost. Jiný režisér, béčkový nebo méně známý, by to prudce schytal, ovšem Trierovi je to tolerováno. Mezi námi, ani ta technická kvalita nebyla z nejdražších, chápu nezaostřené záběry/snímání, jistě, režisér musí ze svého nitra (třeba zrovna takto) zprostředkovat autenticitu prožitku, ovšem mnohem lépe by se hodilo jeho počínání vměstnat do přijatelnější stopáže. Přes dvě hodiny se dívat na Dillona, jak nehne ani brvou, s ubohoučkým finále k tomu, je docela zápřah. 6/10 (05.08.2020)

Tak tohle se Trierovi podařilo. Takhle příjemně cílená provokace - to je vážně moje. Trierovi nechybí odvaha zajít až daleko za hranice toho, co se v dnešní době považuje za přípustné. Velice poutavou formou poukazuje na vzrůstající násilí ve filmu, které je důsledkem nedostatku násilí v životě. Už dlouho tu nebyla válka, která by se nás bezprostředně dotýkala a uspokojila naši touhu po násilí, tak to jako lidstvo doháníme nádhernými hrami a filmy. Dost mě udivuje, že třeba sex je pro děti mnohem důrazněji tabuizován než násilí a vraždy. Dokonce jsme to dotáhli tam, že dítě, které si prohání žížalku u hanbatého kousku kinematografie se cítí jako obrovský rebel, kdežto dítě sledující nějaký brutální film plný vražd a násilí se nad touto činností vůbec nepozastavuje, protože ji považuje za naprosto všední. Vždyť právě násilí vždy převážně formovalo a stále formuje tento svět. Naštěstí je tu mravokárce Trier. Přijde mi, že v této situaci postupuje jako zarputilý otec, kterých chce své dítě, těžkého 9letého kuřáka, zbavit tohoto nehezkého zlozvyku tím, že ho přinutí vykouřit celou krabičku cigaret. Trier ovšem záměrně nevolí cestu prezentace syrového násilí, ale všechno, dle svého zvyku, zabalil do esteticky uhlazeného kabátu. Všechno zde skvěle funguje, člověk se opravdu cítí, jako by se na 2 a 1/2 hodiny zabydlel v Jackově deviantní mysli. Matt Dillon je zde opravdu úžasný a naprosto uvěřitelný. Úplně nechápu zařazení mezi komedie. Jsem obrovským milovníkem černého humoru, ale tento snímek, především postava Jacka, mi přišla natolik uvěřitelná a situace, ve kterých se ocital tak reálné, že si naprosto dovedu představit podobně smýšlejícího a jednajícího vraha, že jsem se zkrátka zapomínal smát a místo toho mě provázelo silné mrazení v zádech. Vynikající kus filmařiny, ať se se bavíme o jeho zpracování či sdělení. Snímek se vám zaručeně zaryje pod kůži, ať už z něj budete mít pocity jakékoli. Trier mě více a více baví. (06.02.2019)

Konečne po dlhom čase niečo od dánskeho nafúknutého kohúta, čo sa dá pozerať, aj keď je pravda že ma ten sekundový výňatok z Melanchólie (2011) vystrašil. Na druhú stranu klamal by som keby som tvrdil, že som ani v tomto prípade nemal pocit nabubrelého artu, ktorý nikam nevedie (čo sa ukázalo hlavne v závere), no postava Jacka bola sakra zaujímavá a excelentne zahraná, vrátane jeho myšlienok v náväznosti na jeho vražedné umelecké konanie, ktoré často vyznelo až bizarne humorne. Z tohto pohľadu mi to pripomenulo Trierov fantastický seriál Riged (1997), ktorý bol v mnohých ohľadoch podobný. Užil som si to, konečne, no uvidíme ako ďalej... Nadpriemer. 75/100 (03.01.2019)

Lars von Trier natáčí obvykle filmy, které mě buď naprosto pohltí nebo dokonale odpudí. Jeho tvorbu jsem si postupně pro sebe začal dělit na seriózní filmy a filmové úlety, ovšem tenhle JACK... toho mám v tomto směru problém zařadit, protože ten se ocitl u mě kdesi uprostřed. Příběh zacházející za hranu normálu jak svým obsahem, tak průvodní formou v podobě filozofických dialogů se zvráceným sériovým vrahem, který povyšuje své vraždy na umělecká díla, oplývá značnou originalitou a velmi osobitou poetikou, ne vždy mi plně sedl, ale zaujmout (byť často s mírným odpuzením či minimálně výrazným znepokojením) mě po většinu času dokázal. Průvodní filozofické dialogy tu obvykle vizuálně doprovázely nápadité montáže různých animovaných výjevů, dokumentárních materiálů či úryvků z jiných filmů (někdy i čisté tmy :o)) a snad i zásluhou zdařilého českého dabingu mi osobně tyto pasáže svou atmosférou s důrazem na skvěle namluvený a nahraný dialog připomněly dobu, kdy jsem poslouchával rozhlasové hry. Ty scény mě skoro pokaždé uváděly do zvláštního transu, kdy najednou jsem i ten zvrácený obsah dokázal vnímat jinak, s jistým nadhledem. Zbytek na můj vkus až divoce balancoval na pomezí vážného dramatu přes psycho horor až po nepříjemně krutou černou komedii, ale s překlopením do fantasy k závěru jsem byl překvapivě spokojen, protože tam ještě víc vyvrcholila ta atmosféra mezi zvrácenou realitou a jakýmsi nadpozemským nadhledem, přítomna pravidelně během celého filmu v zmíněných dialozích. O to víc mě zamrzelo, když tuhle atmosféru, která mohla v divákovi po skončení ještě déle doznívat, musel von Trier doslova zabít tím, že do závěrečných titulků ironicky pustil po posledních scénách tak veselou odvazovou písničku... po filmu Dogville už je to podruhé, co se s tímto ironickým žertem u von Triera setkávám a opět u mě tímhle celkový dojem z filmu jen mírně shodil, než cokoliv jiného. Natočeno je to ovšem výborně, von Trier se mi tady ukazuje jako jeden z těch, kteří si pořád dokážou velmi originálně hrát s vizuálním i formálním vyprávěním, aniž by z toho vznikla formálně překombinovaná slátanina, jen to chtělo ještě uhladit, ubrat pár vyloženě úchylných momentů, to bych byl asi nadmíru spokojen i já... nebo to prostě chtělo vyměnit diváka a já neměl být na další von Trierův film tak zvědavý... :D [65%] (25.05.2022)