Sedm smrtelných hříchů

Jemnější verze Akame ga Kill!, je tu taky parta zabijáků, velký převrat, démoni, super cool síly, nějaká ta krev a podstatně méně mrtvých. Důležité je říct, že zatímco v Akame ga Kill! se počet mrtvých, vyšplhal na docela slušné číslo, tady umřou hlavně ti největší zmrdi. Je tedy fakt že akce je zde plynulá, dlouhá a dost brutální, hlavně v polovině, ke konci už to začalo být trochu už dost o ničem, ale furt to tak nějak šlapalo. Ale i tak je akční stránka je dobrá, mění se styly boje, mění se nepřátelé a používají se různé magické útoky, ale dojde i na normální. Co se týče hrdinů, tak mi nejvíc asi sedl Bane, Meliodas celkem ušel, Elizabeth kupodivu překvapila a sedla mi, King měl slabší chvilky, až moc brekotu. Co se týče pečeného prasete, které v podstatě jen překáželo a do jisté míry bylo na obtíž, jak sami tvůrci přepustili. Tak to mně sralo od začátku až do konce, ani svými heroickými činy a svým vykleštěným hláskem, to nijak nevylepšoval. Byť perverznost, byla zde, na velice dobré úrovni a téhle stránce nelze nic vytknout. Jo příběh má pár skvělých momentů a nejeden šokující moment, v tomhle ohledu tvůrci překvapují. Navíc hlavní záporák, má celkem koule a vydrží vlastně až do konce, být hajzl číslo jedna. Ale je to, takové, takové nedopečené a na můj vkus, až moc zbytečně natahované. Ve výsledku by se dalo říct, žili šťastně až do doby, než upekli prase. (10.11.2016)

No ani ze seriálu z roku dva tisíce čtrnáct sem nebyl nijak nadšený, takže tenhle seriál beru jenom jako povinné odškrtnutí, aby se neřeklo. A byť sem nečetl mangu, tak je na tomhle seriálu znát uspěchanost, velice hezky to tady vypsal Toren, takže se omlouvám, pokuď v mém komentu naleznou stejné citace, či přirovnání. Ale hezky popořádku, Hawk zvýšil svoji míru otravnosti a bylo by vhodné, kdyby otravné prase skončilo na rožni a to si nemyslím jenom já, ale i některé postavy v tomhle seriálu. A je docela smutné, že to co tvůrci u seriálu z roku dva tisíce čtyři budovali, to tady všechno rozbíjejí, ano vývoj charakterů a jejich posun, je důležitý, ale až na Meliodase se nikdo nijak nepohne, ano Ban sice v polovině získá jak radu tak i toho po kom touží, ale ke konci seriálu, ztratí právě Meliodase, ke kterému se snaží získat cestu. A kupodivu Ban je zde naštěstí dobře napsán a i jeho linka je zde, relativně dobře vedena, za což sem rád, mám tuhle postavu rád. Za zmínku pak ještě stojí Escanor, který v sobě dobře spojuje komediální stránku a nezastavitelnost. Ze záporáku stojí za zmínku Derieri a Monspeet, kteří mají nějakou osobnost a nějak se vyvíjejí a narozdíl od zbytku skupiny, nefungují jako tupé svaly, bez mozku. Nemluvě o tom, že Keith Silverstein který nadaboval právě Monspeeta, je velice charismatický. Celý turnaj v polovině je zbytečný, tak jako natahování některých věcí a cesta z bodu A do bodu B. Nemluvě o tom, že o nějak překvapení a šoku nelze mluvit, ano poslední epizoda, je mírně zlověstná pro Meliodase, ale to nevyváží že se přivádí postavy k životu, s tím že oni nic. Kdyby se zachoval původní postoj, k záporným postavám, který se budoval z prvního serie, tak by tvůrci udělali lépe, takhle to celé postrádá smysl a logiku. Celý seriál, tak je vlastně jenom zběsilostí, bez hlavy a paty, nikam se to neposune a nic se neuzavře. A ani ta akce, kterou sem v prvním seriálu vychvaloval tady neni, ta tady nabrala směr ala Superman a žádné lahůdky, ala intenzivní boj se záporákem/y tady neni. Ano sice tady konečně umřou i kladné postavy, ale co z toho, když sem k nim neměl žádný vztah, ani sem nevěděl pořádně o koho se jedná. Tenhle seriál je jako zamotané klubko kabelů, které ať se snažíte rozmotat, tak se akorát víc do toho zamotáváte a vlastně nevíte co s tím, a je to škoda, původní seriál sem nemusel, ale tohle fakt NE. (15.07.2019)