Naprostí cizinci

Filmová výzva 2018 - Itálie. Děkuji svému slovenskému kolegovi-kamarádovi za skvělé doporučení, stačilo mi, že mi řekl, že se svojí partnerkou tento film už viděl dvakrát v kině a prozradil mi v podstatě jednu základní větu s mobily a následně masakr. A to byl teda masakr, navíc si myslím, že je obzvláště efektní film sledovat v partnerské dvojici, protože v tom filmu si snad každá dvojice aspoň trochu něco najde. V rámci výzvy jsem pro Itálii nemohl vybrat jiný a z posledních let snad ani lepší snímek. Super zážitek. (29.01.2018)

Pokrytectví je přesnou vlastností, kterou se tu honosí snad každý, kdo se společné večeře zúčastní. To, co se totiž ze začátku jeví jako legrace, se postupem času rozjede v brutální emocionální jízdu, která ne a ne přestat. Vzorový námět poplatný dnešní době, ve které se člověk neobejde bez chytrého telefonu a při chůzi na chodníku spíše čumí do obrazovky, nežli na chodník. Italové se tady s touto dialogovkou ukázali nejlépe, jak to asi jenom mohlo jít. (10.02.2018)

Večeře sedmi přátel, kde mobily vyložené na stůl symbolizují karty a aniž by musel přijet Billy the Puppet na tříkolce, tahle zpočátku nevinná hra se rázem mění ve hru o přežití (vztahů, přátelství).. Tragikomický rozměr dodává na realismu, nechybí břitký humor a když pomine „kouzlo zatmění“, přijde finále, které důvtipně vysvětí dosavadní konstrukt a přehnanou vyhrocenost. Tak u koho se sejdeme příště..? Co si budeme nalhávat, trocha té neupřímnosti dělá dobré přátele.. (08.12.2017)

Kolik toho vlastně víme o svých nejbližších? A kolik toho o nich vůbec chceme vědět? Naprostí cizinci jsou na první pohled obyčejná konverzačka s nápaditým prvotním impulzem, který z počáteční dětinské hry pomalu ale jistě vykrystalizuje až do hutného dramatu, ve kterém každá další zpráva nebo telefonát může obrátit domnělou realitu o sto osmdesát stupňů. Každé další odhalení se snaží trumfnout to předešlé a soutěž o pokrytce roku běží na plné obrátky. Snímek nabízí několik překvapivých, ale i emocionálně silných momentů (staroušci na balkóně), ale to největší překvapení přichází až na konci. Mrazivě humorné až humorně mrazivé! (21.03.2020)

Zpočátku trochu zmatek v postavách, pak dojem zahlcenosti dialogy (ten film je příšerně užvaněný), v průběhu občas vyloženě nadšení z některých momentů (výměna telefonů), pak spíše zklamání z opakovaného principu "na někoho něco rupne", a konec už se mi vyloženě nelíbil - asi tak nějak bych v kostce shrnul svoje dojmy z toho filmu. Samotný námět super a film je to rozhodně velmi zábavný a scenáristicky propracovaný, ale stejně jsem se nemohl zbavit pocitu, že těch odhalených tajemství je tam příliš, a že ten film má kvůli tomu zvláštní, lehce monotónní rytmus, daný těmi opakovanými přiznáními. Nemám moc jasno ani v tom, co ten film vlastně sděluje - že každý z nás má nějaké tajemství? Že je lepší je nevědět? (Na to by jeden vážně nepřišel!) Že před sebou naopak žádná tajemství mít nemáme? Nebo dokonce - že máme žít tak, abychom nemuseli před nikým nic tajit? Ve výsledku mi ten film nakonec přišel jako taková moderní italská variace na Kunderovu povídku Falešný autostop, v níž se dvě postavy bezstarostně pustí do hry, jejíž následky si na začátku také neuvědomí, a která jejich vztah na konci také semele. Každopádně v tom filmu zazní spousta zajímavých myšlenek a je tam hodně látky k přemýšlení - o našem soukromí, o tom, co s námi dělají naše smartphony, i o tom, nakolik je naše společnost postavená na přetvářce. A mě osobně hodně bavil, byť mi tam přece jen některé věci dost vadily - proto nakonec nejdu s hodnocením výš. (17.06.2017)