Vražda na objednávku

Prepracovaný krimi scenár, to ma baví. Tu si dal "niekto" skutočne záležať, pričom niečo obdobné, v podobe hry na "mačku A myš", môže divák vidieť pri Poirotovi. Rozpletenia klbka brilantným spôsobom, kde zbrane nahradilo myslenie detektíva, áno, to je tak inteligentné. A ten záver? Zas tak svojský, ako v prípade "Vertiga". (07.07.2017)

"3D technika nebyla tehdy žádnou novinkou. To se používalo už ve dvacátých letech za pomoci speciálních červenozelených brýlí. Kostlivci házeli lebky do publika nebo v sále začali létat netopýři. Jelikož jsem si neuměl představit Raye Millanda nebo Grace Kellyovou, jak dělají něco podobného, rozhodl jsem se zopakovat vraždenou scénu z Její zpovědi (...) Ve 3D jsou nůžky v popředí a její ruce působí, jako by pronikaly směrem k publiku, aby je mohly uchopit a zavraždit tak případného vraha, který je ukryt v pozadí." Tolik Alfred Hitchcock, citovaný v knize Vždyť je to jen film. Hitchcockovy filmy byly jen zřídka exteriérové, ale Vražda na objednávku je spolu s Provazem to nejdivadelnější, co natočil. Důvod byl pragmatický - tehdejší 3D technologie vyžadovala speciální dvojkameru, která byla tak těžká a nepraktická, že ji téměř nebylo možné přesouvat z místa na místo. Navíc Hitchcock věřil, že právě divadlo, obohacené filmovými výhodami jako je střih a zaměření na detail, bude tou správnou cestou pro 3D. Těžko říct. Film jsem viděl pouze v klasické, "placaté" podobě. Divadelní fundament mi nepřekáží, hra je to chytře vymyšlená a výborně zahraná. Ray Milland, tento nestor herecké kategorie "přítel hlavního hrdiny", měl IMHO nespravedlivý osud. Typově byl něčím na půl cesty mezi Jamesem Stewartem a Rexem Harrisonem, ale chyběla mu bezelstnost prvního a aristokratičnost druhého. Zajímavá na něm byla právě ta kombinace a našly se přinejmenším 2 filmy, které ji dokázaly účelně využít. Prvním byl Ztracený víkend, druhým právě Vražda na objednávku, kde hraje lidi dvou tváří. Ve Vraždě na objednávku mě tak fascinoval, že jsem mu i tak trochu fandil, a to i přesto, že v sázce byl život Grace Kellyové. ;-) 80% (10.01.2010)

"Všetko čo sa môže pokaziť, sa pokazí." - Murphyho zákony. Hra s príbehom, hra s napätím, hra s postavami, hra s prostredím, hra s divákom. Hra s prekvapením. Hra s rozuzlením. Hra so záhadou. Hra s kľúčom. Adaptácia divadelnej hry. Malý hitchcockovský minimalistický experiment, ktorý je viac než filmom perfektným, precíznym, absolútne presnou thrillerovou inscenáciou. A to je problém filmu - všetko je tak premyslené, sofistikované, dokonalé a geniálne, až je to sčasti nezrozumiteľné a vo výsledku nereálne. Umelo vypointovaná schéma vedie diváka k vyústeniu, ktoré ohromuje myšlienkovými schopnosťami a mozgovou kapacitou postáv. Musí nám Hitchcock svoje majstrovstvo strkať pod nos práve týmto spôsobom? Podľa mňa to vie spraviť úhľadnejšie, rafinovanejšie a zábavnejšie. Omnoho viac ma na filme bavilo, že je to vlastne brilantná konverzačná prechcávačka v štýle Mankiewiczovho Slídila s bravúrnym využitím svetla a tieňa, a farebných filtrov. Mimo tej prehnanej perfekcie dokonalé. 85% (30.04.2014)

Až do rozsudku je to skvěle vymyšlené, uvěřitelné a prostě to tam mělo i skončit. Zbytek sice není přímo špatný, ale už z něj je až přespříliš slyšet šustění papíru, všude čouhají velké náhody a i postavy jsou rázem spíše loutkami. Což si obzvláště Millandův výstavní charismatický záporák nezasloužil. (08.08.2010)

První setkání Grace Kelly a Alfreda Hitchcocka je esencí pojmu Hitchcock's Blonde. Všechno to, co si vyzkoušel už dávno před válkou s Ondrákovou, tady jen reprízuje a variuje. Ta klíčová scéna "blondýna v negližé bojuje o holý život" je téměř identická. Do toho trochu vyšetřování, rádoby dokonalý zločin, strejda ze Scotland Yardu a je to doma. Nic nového pod sluncem. Dokonce je to shodné i v tom ohledu, že Blackmail točil povinně Hitch i jako zvukovou verzi, Dial M for Murder točil povinně taky jako 3D. (06.10.2019)