Mrtvá a živá

A půl. Česká televize vysílala tento snímek ve velmi pozdním čase a se svou dvouhodinovou stopáží ve mně vzbudil lehké obavy, aby se mě během sledování nezačala zmocňovat únava. Jenže Hitchcock je mistr a zase to dokázal:) Od začátku až do konce jsem měla smysly zcela nastraženy, byla jsem připoutána k obrazovce a s napnutím, občasným strachem i otevřenými ústy, jsem pozorovala toto ohromující dílo. Rozhodně mě neuspalo, zato mě však dokonale probralo, nedalo mi ani na chvíli vydechnout, ani mi nenabídlo slabší místo, kde bych měla nutkání se podívat na hodiny. Na ty jsem se podívala až deset minut před závěrem:) Děj má spád od úvodních titulek až do závěru. Excelentní výtvarné zpracování exteriérů i interiérů samotného sídla Manderlay, postupné překvapivé vyjasňování zápletky, bravurní hra se světly a tmou, hustá atmosféra, neustálé napětí doplňované ráznou hudbou, okouzlující Joan Fontaine a fenomenální vrcholná a tajemná postava celého snímku, paní Danversová. Měla jsem díky ní dojem, že už asi tuším, kde hledalo inspiraci spousta současných tvůrců ve svých filmech, pro postavy záhadných a zvláštních služebných s kamennou tváří a chladným odstupem:) Možná, že nebýt jí, ztratila by Mrtvá a živá hodně ze svého kouzla. Nad honosným panstvím se vznáší stíny minulosti a uvnitř neustále obchází postava v černém... Tehdy museli zřejmě diváci zažívat v "biografech" doslova infarktové stavy. Uběhlo již přes sedmdesát let a já se dokázala leknout tak jednoduchého "strašícího" prvku, jako otevírajících se dveří nebo větrem náhle otevřeného okna. To mi dokazuje, že Hitchcock bude svým mistrovstvím a tvorbou vždy umět překonávat dobu. (06.04.2011)

Alfred Hitchcock dodnes patří mezi nejslavnější a nejuznávanější režiséry, i on si ale svou pověst musel pochopitelně vybudovat. Snímek Rebecca z roku 1940 poté není prvním Hitchockovým filmem, přece jen měl tou dobou už za sebou snímky jako Vražda!, Muž, který věděl příliš mnoho nebo Sabotáž, právě Rebecca je ale víceméně prvním filmem, který se dočkal výraznějšího kritického ohlasu a vůbec jako první Hitchockův snímek to dotáhl až na Oscary, kde dokonce vyhrál Oscara za nejlepší film. A šlo tak trochu o zásadní bod Hitchockovy kariéry, po kterém teprve došlo na další legendární snímky jako Okno do dvora, Vertigo nebo Psycho. Osobně mám filmy Alfreda Hitchocka velmi rád a velmi rád se nyní aktivně věnuji dohnání jeho tvorby, Rebecca mi ale prozatím z pětice dosud viděných filmů (další čtyři jsou Vertigo, Okno do dvora, Psycho a Provaz) nejslabší a to z důvodu toho, že mi nepřijde tak brilantně vystavěná a že by hned Hitchock předvedl svůj specifický rukopis, který jeho vrcholné filmy odlišuje od veškeré konkurence. Zároveň mi nepřišlo, že by z románu Daphne Du Maurier vytáhl kdovíjak zajímavé charaktery a i přes to, že má v ruce silné herecké talenty mu ty samotné postavy nestačí k tomu, aby se s nimi dal vystavět ten nejlepší možný příběh. Přes tyto lehké výtky je ale Rebecca pořád mistrovskou filmařskou práci a Hitchockovi se opět daří vystavět naprosto perfektní mrazivou atmosféru a klasicky si vyhrává s faktem, že je příběh tak trochu zamotaný a všechny triky z rukávu nevysolí při první příležitosti. Hitchcock zde vlastně pracuje s pohledem na jedno klasické manželství, které je ovšem právě okořeněné tou thrillerovou zápletkou, která je správně hitchcockovsky napínává a filmařsky krásně uhlazená. Hitchockova Rebecca je vlastně jedna z těch klasik 40. let, která své kouzlo neztratila, přesto ale tak trochu zestárla, což se právě o jiných Hitchcockových filmových klasikách říct nedá. Ani zvraty dle mně zde Hitchcock neprodává tak výrazně jako u svých příštích snímků a i přesto, že jsou vidět očividné trademarky, tak bych se vlastně nedivil, kdyby v době vzniku film točil někdo spíše inspirovaný Hitchockovým stylem. Režie a s ní ujmutí celého příběhu je klasicky vynikající jak se na Hitchocka patří, přece jen to ale opravdu je tak trochu slabší odvar toho na co je člověk od mistra thrillerů zvyklý. Laurence Olivier je famózní, Joan Fontaine je velmi dobrá a Judith Anderson je velmi super. Tahle herecká trojice ve finále finální dojmy dává přece jen o kousínek výš než od hranice dost nadprůměrné atmosféricky zdařilé práce, což je na poměry Hitchockových klenotů prostě tak trochu málo. Pořád je ale Rebecca ukázka Hitchockova specifického režijního talentu, která rozhodně ani po svých 80 letech neurazí..... ale zamilovat se do ní jde přece jen tak trochu těžko. (20.10.2020)

Výtečná věc, která mě hodně bavila - od Hitchcocka jsem ani nic jiného beztak nečekal. Kupodivu ani ten dabing, v kterém to ČT2 odvysílala, mi nijak zvlášť nevadil, byť ho jinak nesnáším a s nostalgickou slzou v oku chovám v paměti časy, kdy většinu filmů pouštěli v původním znění s titulky. Laurence Olivier mě zde příliš neoslovil (a především jeho postava mi byla krajně nesympatická), ovšem bohatě mi to vynahradila Joan Fontaine, byť na pozdější Hitchcockovy blondýny nemá. Btw. docela hodně mi to připomínalo filmy Plynové lampy a Vertigo, které podle mě není vůbec od věci s Rebeccou porovnat. Celkově na mě ten film udělal velmi dobrý dojem - děj by jistě šel trochu zkrátit, ale ta délka mi v podstatě nevadila - a obsahuje to řadu filmařských nápadů, které mě dost ohromily - s ohledem na rok vzniku filmu - takže můj - už tak bezmezný - obdiv k Hitchcockovi opět o něco povyrostl. (15.07.2020)

V Hitchově Rebecce vynikne zejména podobnost románu Du Maurier se stěžejním dílem Brontë Jane Eyre. Nikoli náhodou hraje Joan Fontaine hlavní role v obou těchto hollywoodských gotických románech krátce po sobě. Bohužel ale ani ona, ani Olivier v Rebecce nijak nepřekročili dobovou manýru. Seriál z 90. let byl sice také slabý, ale v některých aspektech byla jeho dramatizace mnohem zajímavější, než scénář hollywoodského týmu hvězd. Nicméně látce zkusím dát šanci ještě jednou, pro změnu na Netflixu. (08.10.2021)

(1001) Vím, že tohle není zrovna nejintelektuálnější způsob, jak začít přemýšlet o tomhle filmu, a také se netýká jenom tohoto díla, ale nemohu si pomoci: Jak je to sakra možné, že je Laurence Olivier tak démonicky krásný i s tím příšerným knírkem? A co se týče těch vznešenějších výplodů, tak tohle je jeden z těch filmů, které se mne nikterak vnitřně nedotýkají, na které se dívám jako na okno do minulosti - ale ne v tom pozitivním smyslu. Tenhle film pro mě zkrátka není nadčasový, je zatížený až hanba a to mi znemožňuje se na něj napojit nebo ho nějak prožít. Ta terapie láskou tady pro mě není funkční (oproti Langovu modrovousovštějšímu Secret Beyond The Door, kde nová žena opravdu pomůže svému muži z labyrintu předchozích nejistot) a jako jediné ponaučení mi z filmu trčí "nežeňte/neprovdávejte se k čertu za někoho, o kom nic nevíte". (09.10.2014)