poster

Vládci chaosu

  • USA

    Lords of Chaos

  • Velká Británie

    Lords of Chaos

  • Švédsko

    Lords of Chaos

  • Nový Zéland

    Lords of Chaos

  • Austrálie

    Lords of Chaos

Drama / Thriller / Hudební / Životopisný

USA / Velká Británie / Švédsko, 2018, 112 min

Komentáře uživatelů k filmu (113)

  • verbal
    ***

    Abyste dokonale pochopili hloubku charakterů ve filmu prezentovaného výkvětu sveřepých norských intelektuálů každým coulem, předkládám nejprve fundovaný zpěvný překlad roztomile romantické a oduševnělé lyriky kultivovaného chlapeckého kvarteta Mrzačení, a sice rozkošné plísně s názvem Nekrochtíč. Taxi pro začátek do uchu libých tónů průmyslové frézy s vymlácenými ložisky společně rozverně zanotujme procítěným barytonem v plném rozsahu akutní hnisavé laryngitidy. Tři, čtyři, tralala tralala: “Toužím po tvé smradlavé mrtvole, nic mě tolik nerozpálí, ty vole, než mrdat tě, až ti prasknou kosti, další by měla chcípnout. Kape mi z kokota, když mrdám tě na dřeň, už to moc nedávám a z tebe, pomalu mi pěkně jebe. Refrének: Nekrochtíč, nekrochtíč, camcarýja umc. Žeru maso tisíce mrtvol krvesajných bezkundých jeptišek, vnitřnosti se jí derou z prdele, zatímco lížu její slizkou piču a za kozy ji držím vesele. Refrének: Nekrochtíč neckrochtíč, jen pojď, ty pozérská mrtvolo a chcípni znovu, camcarýja umc“. Tak co? Taky cítíte ten hluboký podtext metaetické filozofie v úchvatném obalu nejčistší strukturální sémantiky, jež může pocházet jen z hlavy opravdového Müslitele? A to jste ještě neslyšeli megahit Mrdání vnitřností motorovku, který si přeložíme příště! Já si tedy myslím, že Black metal je jinde, a že tenkrát, zanořen až po koule v Oslu, jen tandem deviantních neonanicistických norských vypatlanců ve složení Retardymous a Tupernes stvořil svým mentálním moulinexem cosi, co si konečně mohou neméně nadaní řezničtí učňové s Mordorem v jinak prázdné hlavě pobrukovat u erekce na jatkách při pomalém bourání skotu žabikuchem. A paxe nám kluci tak dlouho kočkovali o to, kde je větší a populárnější dement, až Tupernes Retardymouse živočišně opíchal. Což se ovšem nakonec ukázalo jako geniální marketingový tah, protože se kohorta vymaštěnců se smyslem pro rytmiku, melodiku, sofistikovanou lyriku a éšestkové vokály zjevně během Tupernesovy patnáctileté „nápravné“ rekreace v norském Hiltnu přemnožila, paradoxně vystřelila prodeje pekelně odporného Burzumu do nebeských výšin a z vymletého vraha udělala kult. Jak příznačné a poplatné době! Nicméně filmový pomníček se nekonal, jak nám tu vnucuje zjevně Vargofilní obsah, kluci se celé historky zhostili objektivně a prostě bez příkras vykreslili ujeté lopatistické pičusy jako ujeté lopatistické pičusy, které Kohen s Kulkinem i skvěle vystřihli. Jen ten Rory byl trochu kástingová minela. Je totiž tolik podobný svému oslizlému bratrovi, až jsem při pohledu na něj každou chvíli čekal, že začne klást žertovné pasti na nějaké přitroublé blackmetalisty, kteří se mu vloupali do holobytu.(5.4.2019)

  • Malarkey
    *****

    Nechci to nějak zveličovat, ale dlouho jsem se těšil na moment, až někdo zfilmuje příběh všech těch norských black metalistů, kteří mohou za to, že v devadesátých letech v tamních kostelech hořelo, a že se mezi lidmi zmítala vlna nevole, nenávisti a strachu. A to všechno prosím jen a pouze...i když jak se to vezme....kvůli hudbě. Nakonec to zvládl Jonas Åkerlund, který mě oslňoval super klipy, aby si pak natočil tento příběh. Efektivní, jednotvárné, ale do samotného příběhu to prostě perfektně sedí. Navíc herecky to zvolil bravůrně. Obzvlášť Rory Culkin se tu sakra představil! Navíc zajímavé, že místních se nihilismus stále drží a tak tu není víc hudebních čísel, kde bych si ty black metalové skvosty poslechl. Na druhou stranu se tu o soundtrack postarali Sigur Rós a řekl bych, že ty jejich tesklivé tóny jsou do podobného námětu poměrně přesné. Za mě životopisně hudební zážitek roku. Jinak to nazvat neumím. Totální nářez. Daleko větší, než filmové Dirt o Mötley Crüe. Jen se neumím rozhodnout, co je větší póza...(29.12.2019)

  • Fr
    ***

    „TO CO UDĚLAL, BYLO HUSTÝ“… /// Tak zajímavý je, že hlavní roli hraje brácha Macaulaye Culkina (toho ze Sám doma – poznámka pro neznabohy). Vůbec celý je to vlastně vo zajímavostech. Mayhem totiž byli exoti, kteří dokázali (o mrtvejch jen dobře, takže se bavme v minulým čase…) vo smrti nejen hrát, ale ji i bytelně prožívat. Zajímavý taky je, že to vlastně není ani tak hudební film, ale v podstatě thriller o skutečnejch lidech, kteří svý pozérství posunuli o level (či tři) vejš. Prostě zhmotnili svý fantasie… a bejt pitomou superstar je u nich až na druhým (asi) místě. Ovšem ať už posloucháte Mayhem, Burzum nebo jinej norskej black metal, musí vám to připadat strašně dlouhý a místy nezáživný. Takže nakonec může bejt zajímavý, že se na tohle můžou podívat i ti, kteří vo týhle hudbě vědí úplný hovno. Je jí tady totiž míň než krve. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jedu jen kusy podle skutečnosti. A lží… 2.) Celej svůj život jsem oddal smrti. 3.) Thx za titule „Jemu, tedy IDžORovi“ a "Holesinska.M". /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ *(24.3.2019)

  • kiddo
    ****

    Někdy je holt snadnější tvrdit, že jsem kamarádovi žral mozek, než přiznat, že jsem pro něj prostě jen normálně brečel.(26.9.2019)

  • Slasher
    ***

    Tak můj oblíbený norský export a proslulá story mladých vyvrhelů, co vzali rock n roll, zvrhli ho do zla a dali zrodit kult, se konečně dostala do filmu. Adaptace je to i místy drsná, polo exploatační, popíková a překvapivě dívatelná. Hlavní problém tkví v tom, že celý příběh mnohem lépe fungoval jen tak v mýtu na papíře, po dokumentech a hlavně v té samotné dřevní MUZICE, než v (co si chcete namlouvat) trapácký a pozérský BTS realitě outsiderů mániček, ještě navíc v MTV stylu. Tím si nejsem jistý, jakou vizitku tohle druhé vlně black metalu vlastně dělá. Na druhou stranu, a to ať si Varg-tuber co chce říká, a za oplácanýho Cohena bych sám byl nasraný, v jádru věci stejně vidím směšný primitivní mocenský souboj kdo s koho a kdo je víc "true". Výsledek netragický a bavil jsem se, nicméně rozpolcenější v dojmu jsem dlouho nebyl a rád bych to měl i jinak pojatý - jako depkoidní, temný, nehlazený underground bez zápaďáků. P.S. Sranda je vidět tohle teď jen chvíli po MID90s a před THE DIRT. / Též na místě vzpomenout Zombieho LORDS OF SALEM kapelku (x).(24.2.2019)

  • Zeck
    ***

    Přiznávám, že tohle děsně temné blití do mikrofonu jsem nikdy moc nepobíral, ale jsem tolerantní člověk a rozhodně nezpochybňuji hudební vkus ostatních lidí, protože co je kvalitní v hudbě je jen o subjektivním vkusu každého jedince, na který se nevztahují žádné platné zákony a normy. Black metal je určitě jen fetiš posluchačů jinak zcela při smyslech, kteří jen rádi trochu jinou hudbu, ale s těmi konkrétními jedinci, o kterých je film, bych se nechtěl ani potkat v obchoďáku, protože jsem všemi do posledního pohrdal už jen zprostředkovaně skrze herce. Film je na dnešní filmové standardy až brutální a snaží se tedy razit přesně to, co posluchači žánru (patrně) rádi, ale co se týče hereckých výkonů, režie, navození nějakých emocí a atmosféry, totální průměr. Jakmile ke konci začal hrát "The Host Of Seraphim" od Lisy Gerrard, aby přitopil pod kotlem emocí, působilo to až trapně, na rozdíl od béčkového sci-fi Mlha, kde stejný song se stejným záměrem až neuvěřitelně fungoval. Béčkové sci-fi holt dokázalo v divákovi celou stopáž budit emoce a především vztah k postavám, zatímco Åkerlund za celý film nic z toho nedokázal, proto jeden song působil v obou případech tak extrémně rozdílně. Film ryze pro fanoušky, kteří zaplavení sentimentem budou ochotně ignorovat občasné přehrávání herců nebo neschopnost režiséra a prostě si prožijí skrze film pár chvil se svojí oblíbenou kapelou, i když ten film sám o sobě je úplná sračka, dost ale o Bohemian Rhaphody. Vládci chaosu jsou pro lidi nepolíbené (či nepobodané) metalem zajímavou sondou do něčeho, co vůbec nedokážou pochopit. Co budou znamenat pro metalisty, to mi nepřísluší odhadovat. 60 %(19.3.2019)

  • Dadel
    *****

    Naprostá pecka, ale samozřejmě jen pro ty, kteří tenhle humus neposlouchají (pokud vy ano, neznám vás). Jednak vám může být jedno, že tvůrci neměli práva na skutečné "songy", protože rozdíl stejně nepoznáte, a jednak proto, že se můžete protagonistům filmu (což jsou všechno naprostí idioti) smát. Metalisti jsou obecně druhou nejsměšnější hudební subkulturou (hned po ortodoxních soundtrackářích), ale tito konkrétní jsou ještě o level výš. Samozřejmě jde o hodně hořký smích, když víte, že se to vše skutečně stalo. Film hladce skloubil brutalitu a humor, každá drsná či patetická scéna je hned shozena nějakým vtipem, a normální podkresová hudba (méně profláklé songy od Sigur Rós a jeden nejprofláklejší od DCD) tam skvěle zapadne. Bonusový bod tvůrcům za to, jak hezky vytrolili největšího nácka Vikernese obsazením židovského herce.(10.3.2019)

  • Djoker
    ***

    Není to ani tak o hudbě kapely Mayhem, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale především o široké paletě kriminálních činů v podání jejích pomatených členů. Zároveň jde o další potvrzení faktu, že nejlepší scénáře píše sám život.(13.1.2020)

  • Morien
    **

    Ach jo, chci víc filmů, kde jen tak hrají v soundtracku Bathory nebo Sodom. Zatím si nejsem moc jistá, jestli mám ráda Jonase Akerlunda a jeho (popový) filmový režijní styl, a nechci ani hodnotit, nakolik si ve filmu vymýšlí, protože dohledat "pravdu" v takovémhle případě bývá dost obtížné a on sám to na úvod bez okolků připouští, takže tady mu uděluji právo na autorskou licenci, a navíc, co se týče hudby, tak až na pár výjimek, kdy mě zajímá i skutečná osobnost autora, mě zajímá vždycky jenom hudba. Proto je pro mě na tomhle filmu nejzajímavější to, a možná jde tedy o můj osobní úhel pohledu, že je vlastně o depresi a mentálním zdraví ve společnosti, kde se zdá skutečné mentální zdraví nedosažitelné. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem Akerlundův styl a přístup označila za popový, je to, že se až na malé výjimky zcela vyhýbá podchycení a zobrazení toho spektra "normálnosti", proti kterému se postavy vymezují a co je dráždí a zahání do extrémního chování a potřeby deklarovat vlastní odlišnost. Nemůžu se vyhnout srovnání s autobiografií Marilyna Mansona, kterou jsem někdy předvčerejškem dočetla (Dlouhá trnitá cesta z pekla), protože se odehrává v podobném časovém období a věnuje se hodně podobným tématům. Manson dost přesvědčivě popisuje, jak z něj excentrického antikrista vyrobilo dětské setkání s bizarní pornografií a úchylkami, které zasely svůj klíček, a následně tupé americké puritánství, ve kterém viděl jenom prázdnou masku a nemohl si prostě pomoct a vyšiloval víc a víc, aby ty svatoušky nebetyčně sral. V případě Akelunda a jeho maniakálních Norů se zdá společenský vliv skoro neexistující, respektive mu nevěnuje žádnou pozornost a já tedy nevím o norské společnosti tehdejší doby dost na to, abych vůbec měla představu, jak moc velký vliv na náladu uvnitř blackmetalové subkultury měla. (Nejspíš tam bude něco s odporem vůči pracujícím rodičům a chuť vymezit se vůči všem dědkům a pánbíčkářům, ale přesně to nevím.) O to víc se ale problémy hlavních postav zdají niternější. "Společností", vůči které se Dead, Euronymous a Varg vymezují, se tak stává samotná metalová subkultura a žádný outsider v jejich příběhu ani nemá místo. A tady nastává problém s tím Akelundovým přístupem. Zobrazení sebevraždy se mě opravdově mocně dotklo, protože události jí předcházející sugestivně načrtly psychické nepohodlí jejího aktéra, a i v rámci filmu, který se celý snaží být tak nějak ztřeštěně ironicky vtipný, na mě její syrovost působila prostě jako rána do mojí vlastní hlavy. Ve zbytku filmu už se tenhle pocit ale nepodařilo zopakovat a pan režisér jako by se vydal jenom na honbu senzací, aby jeho výtvor vypadal cool. Paradoxně se mi tak nejvíc líbila první půlhodina, která mi připadala překvapivě komplexní a zasmušile přesná, ačkoliv dle záměru tvůrce to měl být teprve rozjezd a příprava na pravé peklo, které mělo přijít potom. Velký podíl na tom má i obsazení. Rory Culkin, kterého vidíme celou dobu, je takový standardní, ani dobrý, ani špatný, ale nejspíš nedostatečně démonický na svého antihrdinu. Jack Kilmer mi přišel hodně, hodně skvělý, mnohem víc schopný vyjádřit emoce i bezeslovně a zkrátka vytvořit fungující postavu a zaujmout diváka svým výkonem, leč zdržel se jen chvíli. No a Emory Cohen, jehož příchod měl být jako nalití benzínu do táboráku, mi přišel prostě marný. Nejenže nemá nic z Vargovy reálné děsivé vyšinutosti, ale ani si nedokázal vytvořit svoji vlastní osobnost, která by v rámci filmu nějak fungovala. Akerlund tuto postavu buduje zvenčí pomocí slovních popisů a barevně laděných kulis a podobně, ale od herce se mu pomoci skoro nedostává. A v tuhle dobu už píši komentář docela dlouho a nějak si nejsem jistá, jestli už jsem se dostala ke své pointě, a nebo jsem zapomněla, co jsem to chtěla říct. Uvidíme, jestli si ještě vzpomenu. Ale myslím, že má myšlenka byla, že Jonas Akerlund je možná schopen natočení dobrého filmu, ale zatím k tomu určitě/bohužel nedošlo, a že s tou úrovní péče a detailu, jaké předvedl tady, jeho hrdinové vypadají pouze jako hlupáci.(29.3.2019)

  • niethustra
    **

    Namísto toho, abych se dozvěděl něco o širších okolnostech vzniku black metalu, např. proč se zrodil právě v Norsku té doby (tuto otázku šikovně, ale nakonec bez jakéhokoli rozvedení či dopadu, vyvolává hned úvodní záběr na rodinné foto), mi naservírovali rádoby psychologizující pohádku o střetu divného, ale ne tak divného, a divnějšího. Pár videí na youtube mě pak utvrdilo v tom, že se jedná o další z řady životopisných-hudebních filmů, který za realitou poťapkává jako nemotorné dítě.(30.9.2019)

  • Ephemeris
    ****

    Jedna chybička sa tvorcom do filmu predsa len vlúdila. Keď išiel Grishnackh zavraždiť Euronymousa, požičal si od jedného svojho kamaráta biely sveter, aby vyzeral menej satanisticky. Pre mňa osobne to bola vždy asi najfascinujúcejšia časť tohto reálneho príbehu. Čierna je naozaj výrazná a hlboká farba. Ale aby niekto v tej svojej skrini nemal absolútne nič inofarebné, to už je naozaj "orthodox".(2.7.2019)

  • Cappuccino
    **

    Lords of Chaos sa hodnotí naozaj ťažko. Pokiaľ by si mal záujem o reálnejší a temnejší náhľad na nórsku black metalovú scénu točiacu sa okolo Mayhem, odporúčam ti dokument Until the Light Takes Us (2008). Snímka Jonasa Åkerlunda už na začiatku priznáva, že bude založená nielen na skutočných udalostiach, ale aj na lži. Svojím spôsobom teda sledujeme reálny príbeh prezentovaný extrémne vyhrotenou formou, v ktorej je Varg prezentovaný ako úplný šialenec a Euronymous naopak ako pozér, ktorého nám má byť však na konci ľúto. Medzi menovanými žánrami, ako dráma, thriller, hudobný a životopisný, by sa mala určite pridať aj komédia. Základom Lords of Chaos je totiž parodovanie udalostí z čias začiatkov Mayhem a Burzum. A úprimne povedané som sa na takomto prevedení príliš nepobavil. Niekoľké svetlé (či temné?) momenty ale tvorcom nemôžem uprieť.(12.5.2019)

  • dr.horrible
    ***

    To boli ale pozérske nuly, lol.(8.8.2019)

  • Socrates
    ****

    Totální nostalgie a vzpomínka na léta, kdy jsme jako mladí metalisti, pankáči, rockeři, žrali jakoukoli rebelii, včetně týhle žhářský a více méně jsme přiblble obdivovali kousky těch rozmazlenejch severskejch fracků, kteří ovšem zároveň dělali nevšedně originální muziku. Všechno tohle jsme hltali, přehrávali jejich vybrušovačky a vyhledávali nový zprávy o vývoji "kostelní" kauzy hlavně (jestli se časově nemýlím) v nejlepším hudebním časáku ever BANG! nebo Spark a jim podobných, zatímco v komunitě se šířilo i dost jinejch přibarvenejch historek. Prostě nádherná doba.☺ Mayhem, Burzum, Bathory a další zůstanou navždy moji temní hudební miláčci... Až na pár nevídaně explicitních scén brutálního násilí nebo sebepoškozování jsem si to užil naplno a Rory Culkina bych nepoznal, jak mu to s poctivou blackmetalovou havraní čupřinou slušelo.(17.1.2020)

  • Goldbeater
    ****

    Předem neobeznámen s kulturně-historickými událostmi zobrazenými ve filmu jsem byl vcelku překvapen, jakých šíleností jsou schopni lidé, kteří to tak trochu přehnali s vyhraněnými názory a snahou za každou cenu bořit konvence. V tomto ohledu Lords of Chaos překračuje hranice pouhého životopisného hudebního snímku a nastavuje zrcadlo generaci, která v 90. letech v Norsku stála u zrodu jednoho hudebního žánru, zapalovala středověké kostely, bodala odpůrce do zad a nenáviděla všechno a všechny - zvlášť pozéry. Rory Culkin skvělý. [Sitges 2018](19.10.2018)

  • Seabeast
    ***

    Musím s hodnocením jít na neutrální střed. Nejde o zpracování, protože to je na výborné úrovni ve spojení s uhrančivými hereckými výkony. Film dokonce i skvěle odsýpá a ani minutu jsem se nenudil. Největší kámen úrazu je zobrazení faktů. Jasně, že dění kolem druhé vlny black metalu je provázáno velmi temnými událostmi související s kriminalitou a kdyby se muzikanti soustředili více na muziku a budování nově vznikající scény, prokázali by žánru bezesporu lepší službu. Nemůžu se prohlásit za odborníka na black metal, ale něco málo už jsem četl a viděl a opravdu si nejsem skálopevně jistý jestli se věci staly tak, jak jsou zde prezentované. Jde především o vykreslení charakterů hlavních protagonistů, kteří jsou přímo založeny na skutečných osobnostech. Tady se nabízí spousta otazníků a myslím, že laikům zkreslí pohled na black metal. Nejde se ubránit dojmu, že jde o určitý druh povrchního zpracování, které se snaží udělat dojem senzace. Nutno říci, že dost kontroverzní. Dřív než někdo začne dělat závěry bych chtěl odkázat na vynikající dokument Until the Light Takes Us ze kterého si jde udělat jakýs takýs obrázek o událostech a postavách podílejících se na vývoji nebo úzce spjatých s black metalem. A pak samozřejmě na další prameny, nejenom textové. Vládci chaosu bych ve zobrazování událostí radši bral dost skepticky a nebral to jako výchozí pohled. Jasně, že členové skupin nebyli žádní svatoušci, jen je tu to ALE. Z tohoto důvodu nemůžu jít výš nebo míň, protože zase na druhou stranu ne vše je bohapustá lež. Za mě menší zklamání, protože Vládci chaosu budou metalovou komunitu dost rozdělovat a vrhat ne tolik dobrý stín na metalisty.(6.3.2019)

  • ancientone
    *

    Ako hovoriť o histórií jedného subžánru, ktorá sa už pred vyše dvoma desaťročiami zmenila na mýtus cykliaci sa v sebe samom? Jednou z možností môže byť totálne trafená dekonštrukcia, napájanie známych archívnych momentiek na príbeh a štýl, ktoré skrátka nie je možné brať vážne, ani ak by sme veľmi chceli. Touto cestou nekontrolovateľného podkopávania a sebaironického vrstvenia klišé sa vydáva aj film Jonasa Åkerlunda. Teda... vydáva sa ňou aspoň v expozícii. A čo prichádza po nej? Z dekonštrukcie sa postupne stáva akási pochybná rekonštrukcia miliónkrát prerozprávaných historiek, obohatených o patetický voiceover rozprávača, vcelku obligátnu milostnú linku a neproduktívne žonglovanie s motiváciami postáv. Ono sa najprv zdalo, že problematickosť uchopenia Lords of Chaos je naozaj v och podvratnosti a naozaj bizarnom zmysle pre humor, vyžadujúcom si naozaj veľkorysý nadhľad. Problematockosť uchopeni však spočíva skôr v celkovej neukotnenosti a rozštiepenom charaktere snímky, ktorá vlastne ani nevie, čím by chcela byť. Ponúkajú sa vtípky o tom, že samotní autori filmu sú "králi chaosu", neschopní dať dokopy niečo, čo nebude neucelené, beztvaré a vo výsledku bezobsažné, ale chaotickosť nie je príčinou zlyhania. Tou je skôr rýchle kmitanie okolo notoricky známych stereotypov. Počas prých 20tich minút sa zdalo, že práve nim sa snímka vyhne, alebo ich aspoň interpretuje s patričnou drzosťou a rúhačstvom. Nič z toho sa nedeje.(11.3.2019)

  • erl
    *

    Bohemian Rhapsody pro temné metly s Fullerem. Už nikdy více.(29.9.2019)

  • Marze
    ***

    Násilí je pro mě skoro nedívatelné ,je zde bodací scéna tak si říkám, aby film nezakázali. dvě hodiny se chlapci chovají špatně. Film je směs chaosu a idiocie, ale speciální tón filmu je jedno z plusů filmu.(18.1.2020)

  • schizmo
    ***

    Postavit se k tomuto filmu nějak objektivně snad ani nejde. Notoricky známý příběh z norského metalového podstavětí si filmové zpracování určitě zaslouží, teď jen otázka, jestli je pro téma přínosem nebo jestli mu škodí. Úhlů pohledu, jak s tím naložit je asi nespočet a zřejmě neexistuje nějaký jednoznačně ideální. Snímek bude mít určitě přínos pro díváky, kteří neznají historické, ale ani kulturní souvislosti případu. Nutno podotknout, že takový divák zřejmě nebude mít moc potřebu se na takovou subkulturní elaboraci koukat, takže se dostáváme do začarovaného kruhu, protože pro fanouška žánru bude zpracování povrchní a nedostatečné. Bez ohledu na to, že laik sotva bude schopen chápat a adekvátně vstřebat látku tak, aby si nemyslel, že metalisti jsou banda extrémistických magorů, což už si do teď beztak myslel. Z tohoto pohledu dělá film black metalu trochu medvědí službu, protože pokud nad vývojem tehdejších událostí kroutí hlavou metalový fanoušek, co si asi tak poví civilista? Plocha dvou hodin je pak samozřejmě málo, aby se daly zmínit všechny podstatné souvislosti na to, aby téma dávalo byť jen o trochu větší smysl, takže nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že film působí trochu heslovitě a logicky může klouzat jen po povrchu. Mnohem větší přínos by měl asi autentický dokument s rozhovory všech zainteresovaných postav (tedy vyjma těch mrtvých), ale to jsme na zcela jiném hřišti. Snímek vykresluje tehdejší doslova telecí časy, dobové Norsko a doslova vznik black metalu. A také bohužel kriminality v něm. Člověk, i kdyby chtěl tehdejší skutky omluvit čímkoli (povětšinou asi láskou k té hudbě a kapelám), se neubrání dojmu, že tehdejší subkultura je vykreslována velmi divoce až nebezpečně. Z pohledu hudebního fanouška, pro kterého je na prvním místě hudba samotná a mocenský boj nebo kapelní ego-píčuství ho nezajímá, si prostě musí říct: "ty vole, to fakt byli magoři". Každej jsme jinej, ale když zavzpomínám na mé pubertání roky, neměl jsem nikdy potřebu pálit kostely, řezat se nebo vraždit kámoše a to jsem si přišel jako velkej špatnej. Z tohoto pohledu musím říct, že to, jak jsou hlavní postavy vykreslovány, z toho jde až strach. Vizuál se s tím moc nepáře, je tam hodně ohně, hodně krvě a nějaký ten mozek rozlétaný po cimře. Mladej Culkin to zahrál na jedničku a byl fakt true. Mimochodem to slovo padne ve filmu až nezdravě mockrát...(1.3.2019)

<< předchozí 1 2 3 4 5 6