Sedím na konári a je mi dobre

Po mém soudu (a vedle Tisícročnej včely) nejlepší Jakubiskův film. Výborný námět, geniální herecké výkony, silný příběh s poselstvím, skutečně výborná kamera. Tragika i komika zároveň v přesně odměřených dávkách. Nádhera... Po novém shlédnutí (po 25 letech) musím napsat, že mi trochu vadí určitá režijní ledabylost, asi proto, že dnes znám i mladší a ještě ledabylejší Jakubiskovy filmy, přesto je to stále veliká síla... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: gudaulin, Radek99, Marigold, Renton, sud a jistě i spousta dalších, nepročítal jsem je všechny. (25.12.2006)

Hviezdička smerom nadol je kvôli SPP, čo som volne preložil, ako STRIH Patrika Pašša, ktorý občas narobil poriadnu GALIBU, a potom sa film, ako celok, stával trochu neprehľadným, a nebyť toho, tak by som dal ASI maximálne hodnotenie, a to nielen preto, že vidím už typický, erotický nádych, ktorý sa skrátka už veľmi dobre udomácnil u Juraja Jakubiska. Českú herečku Markétu Hrubešovú, mimochodom - Matka príroda ju nadmieru štedro obdarovala, že scéna, ako sedí na konári stromu, DONAHA, pričom je jej parádne, dobre, sa pre mňa stala legendárna, a extra pamätná, večná, ktorá tak trochu zatienila neustále sa snažiacich hercov v hlavných úlohách, ktorí robia všetko preto, aby vyhoveli rôznym požiadavkám, ktoré sa im ponúkajú, najmä prostredníctvom postavy židovskej dievčiny Ester, s temnou minulosťou, ktorá bola v koncentračnom tábore, čiže dejovo som umiestnený tesne po konci druhej svetovej vojny v Európe, a práve okolo „jej sukni” sa budú motať Pepe a Prengel, keď každý z nich by sa najradšej dostal do jej nohavičiek... Blíži sa nadvláda hlbokého komunizmu, čo trochu skomplikuje životy týmto zúčastneným postavám, a taktiež i niekoľkým vedľajším. Snímok sa odohráva v pár dekádach, čím sa automaticky stával o niečo viacej pozoruhodnejším, ale zdal sa mi trochu natiahnutý, a aj ten strih mi niekedy liezol na nervy, zase v pozitívnej črte disponuje výbornou kamerou Laca Krausa, hercami, ako Bolek Polívka, či Ondřej Pavelka, hm... režisér má zrejme v obľube obsadzovanie zahraničných hercov, čo až tak nie je na škodu. Juraj nakrútil v podstate dosť zaujímavý a ambiciózny film, ktorý sa v jeho režisérskej kariére zaraďuje právom k tým najlepším, na ktoré by sa nemalo zabúdať. Panoval tu obdivuhodný potenciál, ktorý sa takmer do detailov aj zúžitkoval, t. j. ak by si dali trochu väčší pozor na strih, a jeho následné neprehľadné, prerušované scény, tak sa snímok mohol stať úplne nesmrteľným ! (02.01.2018)

Sedím na konári a je mi nějak šoufl... Když jsem v roce 69 četl v lidové knihovně scénář Jakubiskova filmu "Vtáčkovia, siroty a blázni", litoval jsem, že ho asi ještě dlouho neuvidím. "Sedím na konári..." se mu zdánlivě podobá, ale za 20 let se hodně změnilo. Polívkovu dikci (jakési pitvoření jazykem), grimasy (pitvoření tváří) a prostocviky (pitovření tělem), které jsme obdivovali v divadle Na Provázku, se už přejedly, a stejně tak ani Jakubisko nedokázal znovu vstoupit do stejné vody. Vznikl tak jakýsi (pa)tvar - pojem "magický realismus" bych raději vyhradil Jihoameričanům, ti to mají v krvi -, jakási pohádka pro dospělé, či lépe dospívající... Snad nejpodnětnější mi přišlo několikeré zobrazení nášlapné miny, divák mohl uhadoval, kdo na ni šlápne (dle železného zákona: když se ve filmu ukáže mina, musí na ni někdo šlápnout). Správně jsem tipoval Macháčka, protože to patří k jeho rolím... A tak zas sedím na konári a je mi trochu líp. (08.03.2016)

Hodně zajímavý film a výborná one man show Bolka Polívky. Ale není to film co by dokázal udržet pozornost diváka po celou dobu. Je moc roztříštěný a v podstatě bez gradace. Sice sází jednu vcelku zajímavou scénu za druhou a jako vždy u Jakubiska perfektně propracované kulisy, ale ty jeho podobenstva jsou docela blbě stravitelná. A u Markéty Hrubešové nevím jestli je poklonou to že v sedmnácti vypadala uplně stejně jako ve třiceti. (22.11.2008)

Jakubiskovým sebenalezením (či spíše odvážným přiznáním se k jinakosti) ve Zbězích a poutnících začíná i jeho problematická (spíše než problematizující) reflexe dějin a role jednotlivce v nich. Laciná panoptikálnost, hrubé (fotografické) zrno, které skryje mnohou nedbalost a neschopnost, hereckou, režisérskou, kameramanskou i hudební, umožňuje velkoryse znázornit dějinné vlny, nezávislé na jednotlivci, mletému zrnu, z něhož se nic nového nezrodí, ale jehož vznícením se nasytí čas, ale také brání vhledu k vlastnímu semeni, z něhož lidský život vyrůstá. Jakýsi strach z psychologizace, psychologie jako toho „čehosi“ nehmotného, nezemského (a pro některé, snad i pro Jakubiska samého, mimozemského) a tedy i tabuizovaného, zde vystavuje lidskou duši výlučně ve chvílích krajního zvýznamnění se - jako by nebyla přítomná jindy, než ve okamžicích krajního subjektivismu, v momentech, kdy se zažité navrací tak nezastavitelně, že z jeho trosek vytryskne ten skutečně pravý obraz, nezávislý na konvenčním postřehování dat. Svět, který Jakubisko buduje, se tak podobá mučírně, která poměřuje odolnost individuí době a přitom svým lhostejným, zdánlivě objektivním, hlediskem pomíjí diváka, jenž se snadno ztotožní s vyprávějícím zbožštěným historikem a může svrchovaně – a neoduševněn i beztrestně – soudit. Čím jsou dílčí zobrazení niterných v/ý/stupů, vždy sporadické, jakoby nahodilé, přesvědčivější a silnější, tím hlouběji ode dna nabírá dějinná vlna, aby se rozlila i řečišti těch nejnepatrnějších vlásečnic. A to je snad ještě surovější postup, než jakým byl útok na city diváků „novovlnným“ (!) bezradným, ba níže než hovadským, zabíjením zvířat a estétskou simulací krutostí v prvním zmíněném nepodarku, ve Zbězích a poutnících. Plachý „okamih“ komunistického násilí při zatýkání obou „otckov“ se v dané optice jeví být jen okázalou maskou dějinné slepoty, ospravedlněním jediné, jedinečné viny, kterou nikdo krom režiséra nezná a kterou přitom znají všichni. Jakubisko ex machina. podvod (s malým p). (24.02.2017)