Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Film Karla Kachyni vznikl podle jedné z nejkrásnějších milostných novel české literatury, podle povídky Ivana Olbrachta "O smutných očích Hany Karadžičové". Děj lyricky laděného snímku o víře, lásce a oběti je situován na Podkarpatskou Rus třicátých let do židovské enklávy uprostřed obce Polany. Žijí tu svérázní obyvatelé, přísně si uchovávající svou židovskou víru, která jim dodává sílu čelit nejrůznějším nepřízním osudu. Vyprávění se soustřeďuje na pohnutý úděl mladičké židovky Hanele Šafarové (L. Jelínková), jejíž otec (J. Ornest) přišel o majetek a ona, kdysi bohatá dívka z hrdé ortodoxní rodiny, se tak dostává do bezvýchodného postavení chudé nevěsty a raději volí odchod za prací do Ostravy. Tam se seznámí se sympatickým, příjemným mužem, původem Židem, ale smýšlením bezvěrcem a volnomyšlenkářem. Zamilovaná Hanele se za Iva Karadžiče (M. Noga) hodlá provdat a odjíždí s ním do rodné obce pro otcovo požehnání. Tuší, že ti dva tak tvrdohlaví, ale důležití muži v jejím životě se stěží shodnou… (Česká televize)

(více)

Recenze (52)

Dan9K 

všechny recenze uživatele

První polovina filmu je těžko uchopitelná, pomalu mi ani nedávala moc smysl, působí tak snově. V podstatě nic se tam neděje a souznít s nějakou postavou bylo takřka nemožné, všechny mi přišly přímo nechutné. Což byl asi záměr. Ovšem ani herecky to nebylo nic moc. Přišlo mi v kontextu druhé půlky zajímavé, že jsem v té první dospěl k názoru, že to snad skutečně musí být středověk, jinak to ani není možné. Po přesunu Hany do Ostravy a příchodu Radovana Karadžiče konečně získává snímek poněkud širší rozměr a přívětivější tvář. Konečně přichází na řadu spor racionalismu a svobodné mysli proti zapšklosti dogmatického náboženství, který se tak stává ústředním bodem celého příběhu. Závěrečný střet je pak skvělým vyvrcholením, který byl sám o sobě zážitkem, za který stálo zhlédnout i velmi nudnou první polovinu filmu. ()

Radek99 

všechny recenze uživatele

Podařená adaptace Olbrachtovy povídky O smutných očích Hany Karadžičové z knihy Golet v údolí. Ivan Olbracht, přesvědčený levicový prvorepublikový intelektuál a člen KSČ, skutečně žil od roku 1931 v Podkarpatské Rusi (jezdil sem každé léto a párkrát tu pobýval i v zimě), kde mimo jiné založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi. Jeho světový názor se odrazil samozřejmě i v jeho knihách, někde prvoplánově (Anna proletářka), jinde a častěji mnohem sofistikovaněji - z prostředí Podkarpatské Rusy je jednoznačně nejlepší baladická ozvěna mýtu o Nikola Šohajovi, (který bohatým bral a chudým dával) a jistě i povídky z prostředí polanských Židů. Nechci zde tvrdit, jaká strana politického spektra je tou správnou a pravdudící, chci jen konstatovat fakta, která jsou ostatně patrná i v Kachyňově adaptaci (postava uvědomělého ševce Leiba Abramoviče, ozvěny zárodků organizovaného dělnického siónského hnutí mládeže v podobě agitace k práci a životu v komunitě - v hachšaře...). Kachyňa ukázal ostatně velkou odvahu, když se pokusil svůj film natočit tak, že by se dal primitivně interpretovat skoro antisemitsky - pod tímto zjednodušujícím nánosem je ovšem hlubší významová rovina - Kachyňa natočil svou obdobu Peckinpahových Strašáků...venkovský svět odloučené a izolované židovské chasidské komunity (goletu) se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a (v tomto kontextu primitivního) zákona dogmatické víry - bouřit se proti tomuto světu znamená exkomunikaci - vyhoštění, které se jen náhodou nezvrhlo v agresi a veřejný lynch... Podobné filmy: Golet v údolí, Hordubal ()

Reklama

Radyo 

všechny recenze uživatele

Dojímavá adaptace knihy Ivana Olbrachta. Působivé herecké výkony, z nichž mě zaujala hlavně neznámá Lada Jelínková. Její ztvárnění mladé židovky Hany, která se v Ostravě seznámí s bohatým Ivo Karadžičem, jenž konvertoval od víry, je skutečně mistrovské. Vyvstalá konfrontace kvůli víře je pak jen logickým vyústěním přehledně vedeného děje. ()

salahadin 

všechny recenze uživatele

Smutné oči Hany Karadžičové jsou krásné, stejně jako příroda, stejně jako hudba. Vykreslení židovské problematiky je slušné, přesto na mě celý snímek působí přinejmenším rozporuplně. U mnoha postav si říkáte, jestli to mají v hlavě v pořádku, to že v Podkarpatské Rusi nevěděli, že je Matička Země kulatá je víceméně úsměvné (nedokážu posoudit věrohodnost), uzavřená komunita vzbuzuje odpor i lítost, obdiv i úctu. Lidé sice věřili v dobro, ale v jeho jménu konali zlé, to je smysl celého snímku. Lpění na náboženské tradici, jakkoli moudré a z jejich pohledu opodstatněné, učinilo oči Hanele smutnými. Přes několik slabších momentů tento film zůstal lidským a nezavrtal se do hloubek kýče a patosu. To oceňuji. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Podkarpatská Ru a její reflexe v české společnosti První republiky postupně zdomácněly. Karpatské poloniny se staly místem nejen četnických stíhání a hlídek, ale i vyhledávanou turistickou atrakcí bohatší části středních vrstev. Hodně poznatků do českého povědomí přinesli i čeští navrátilci ze státních služeb (vojáci, celníci, učitelé, úředníci, ale také stavební dělníci). Nejzaostalejší kout republiky byl pro pražskou společnost exotický téměř tak jako Orient nebo Latinská Amerika. Stačilo málo: nastoupit na vlak na Wilsonově nebo Masarykově nádraží a vystoupit v Užh(g)orodě. Jako jsou zapomenuté tyto blízké i vzdálené geografické souřadnice, tak je dnes stejně historickým i svébytný svět tamější židovské komunity, který v něčem byl blízký známějším židům haličským. Milostný příběh, který zachytil jeden z těch poučenějších, Ivan Olbracht, patří k tomu nejlepšímu, co Kamil Zeman kdy napsal (občanské Olbrachtovo jméno). Shodně lze mluvit i o Kachyňově režii a vynikajícím výkonu Jelínkové v titulní úloze. O době i o jejích svízelích je v této zdánlivě drobné povídce a ještě více ve filmu všechno. I Kachyňův všední den dokázal - a dokáže - zaujmout. ()

Galerie (9)

Zajímavosti (3)

  • Pro režiséra Karlu Kachyňu to byl poslední celovečerní film. Potom už natočil jen několik televizních snímků. (cariada)
  • Záběry z židovské vesnice na Slovensku byly ve skutečnosti natáčeny ve valašském skanzenu v Rožnově pod Radhošťem. (Dromed)

Reklama

Reklama