Malá mořská víla

Andersenovským melancholickým depresivnostem se celý život instinktivně vyhýbám jako čert kříži a ačkoli o příběhu Malé mořské víly tak nějak odjakživa vím, neměl jsem v úmyslu se s ním někdy v jakékoli formě blíže seznámit. Neobával jsem se ani tak neblahého konce milující rusalky (je to přece mythologon), jako spíš jejího tichého trpitelského hysterismu a dusivého pathosu popelkovsky slaného oceánu. A ejhle! Nevím, zda je to zásluhou Hofmana a Kachyni, či zda tito dva jen dobře posloužili sadistickému autorovi samému, nicméně jejich krásné zpracování legendární pohádky je takové, že jsem v tento příběh (a v rusalčino nemoci-jinak) uvěřil, čehož bych se na stará kolena věru nenadál. Uvěřil přesto, že spojité motivy stojícího pozorujícího "chóru", morální kritiky lidstva (zabíjejí se navzájem atd.) i vtipných hláškek na jeho adresu od těch, kteří jsou jaksi v jiné dimenzi, pospolu zřetelně ukazují na spoluautora Návštěvníků. Dále přesto, že tento film nepatří ke Kachyňovým formálně nejsilnějším (nicméně jeho forma sdostatek zprostředkovává obsah - z detailů viz např. vyvržení z moře, zmíněné zde M-artou, s jejímž komentářem dalekosáhle souhlasím). Naštěstí jediné, co tu výrazněji kazí dojem, není nic významnějšího, než rádoby mohutné modýlky mořských korábů - vhodně narafičená klasická papundeklovo-záclonová kombinace ve studiu by v tomto ohledu posloužila lépe. No a ještě to odhalení maminčina osudu, které sice patřičně završuje velmi působivý motiv její utajené sochy, ale na druhé straně dělá v posledku z jejího důstojného manžela jakožto vášnivého sběratele lidských výtvorů nečekaně směšnou postavu. K jádru věci: Může se zdát, že přijmout stanovené podmínky a s tak vysokým rizikem kvůli chabé naději na lásku člověka - z definice zrádného a sobeckého tvora (a princ, ač šlechetný, veskrze sympatický a nikterak zlý, po celou dobu tuto definici potvrzuje) je hodně špatný kšeft. Jenže vezmeme-li v potaz vílinu vyhlídku na určených tři sta let života, musíme uznat, že to vůbec nebyla pošetilá transakce. Vyprávění si ovšem dává velmi záležet na tom, aby její šance byly co nejmenší, princova zrada co nejnevinnější a přesto co nejzavrženíhodnější, její láska však bezbřehá a až kristovsky důsledná. Jak už to u arciarchetypálních příběhů bývá, lze její volbu a nemožnost-jinak vnímat dvojím způsobem: buď tragicky jako nutně bezútěšný osud skutečné lásky, nebo mýtopoeticky jako vílino zmocnění se vlastní existence a vítězství ve formě dobrovolné oběti pro lásku jiných. Meze překročivší víla nakonec splyne se svým živlem a princ s princeznou jestli neumřeli, šťastně žijí ve své čisté osudové lásce dodnes - dobrý konec, jak už to v pohádkách bývá. "...každý krok tě bude bolet, jako bys šlapala na ostrý nůž." -"Chci to!" (07.04.2015)

Nedá mi to a musím reagovat na hodnocení a některé komentáře k této podle mne naprosto mimořádné pohádce. Nechápu, jak někdo může filmu vyčítat ponurou atmosféru. Ta je zde naprosto na místě a neumím si to představit natočeno v rozjuchané verzi. Proto jsem nevěřícně zírala na hodnocení v modré barvě a koupila jsem si DVD, abych zjistila, zda pro mne také po letech pohádka neztratila své kouzlo. Dobře jsem udělala, protože jsem se ujistila, že nikoliv a hrdě se hlásím k plnému počtu hvězd. Malá mořská víla v podání mladší ze sester Šafránkových je nádherná, křehká bytost. Radovan Lukavský v roli královského otce přesvědčivě chladný, jako jeho podmořská říše. (06.06.2012)

První kámen bílý s její dlaní srůstá, druhý kámen rudý, zamyká jí ústa, třetí kámen černý, ten jí v srdci zůstal...A v tom třetím kameni sama navždy zkamení... Jedna z mých nejoblíbenějších pohádek v dětství. Jakoby už tenkrát tímto neuvěřitelně křehkým způsobem, (nejen) Andersenovým příběhem, ke mně promlouvala intuice ženství (potažmo lidství). Propojenost vědomí s nevědomím, voleného a nezvoleného, zisku i oběti, to všechno "v očích Kachyni" doprovázeno tajemnou hudbou a prostředím, ve mně jako v dítěti rozechvívalo ozvěnu kdesi ze dna duše, která dávala matně tušit, že všechny jednou budeme malými mořskými vílami a svou přímou volbou ztráty budeme nepřímo obohaceny...Nádherné, plné, hlubinné...Sestry Šafránkovy - úžasná volba - dvě strany téže mince...jako voda a oheň. (07.12.2010)

Krásné a důstojné zpracování perfektní předlohy. A že je depresivní? Komu se nelíbí tahle pohádka a v tomhle zpracování, ten by se nejspíš měl vyhnout Andersenovým pohádkám obloukem a hovět si v teplíčku u Pyšné princezny. Dávám za pět. Tuhle pohádku jsem měla svým zvláštním způsobem ráda už jako dítě a dnes ji mám ráda tuplem. (25.12.2003)

Jak trefně napsal Jean Cocteau: „Dno mořské má svá roční období. Jako na zemi jest i zde je jaro jedním z nejkrásnějších. Korál pučí a houby vdechují modrou vodu z plných plic…“ A v příběhu o malé mořské víle se jaro najednou protne s podzimem a splynou v opojném a unavujícím kaleidoskopu nových barev, a známé cesty se ztratí, což se této filmové adaptaci podařilo výborně vyjádřit. Díky citlivě pojatým dialogům, skvělé Liškově hudbě a také díky kostýmům, sbližujícím mořské bytosti se zemí natolik, že to až navozuje představu, že tady miluje a trpí ta tichá podmořská vegetace a že by to všechno do sebe mohlo skrýt to krásné ruské slovo vodorosly. (27.12.2008)