Papírový dům (Netflix verze)

La casa de papel je dokonalým príkladom mainstreamového seriálového počinu, pri ktorom bežný divák popularitu povyšuje nad akúkoľvek príbehovú a dejovú logiku. Tento španielsky seriál o bande úbohých zlodejov si získal slávu predovšetkým vďaka streamovacej platforme Netflix. Bez toho, aby sme dlho chodili okolo horúcej kaše, ihneď sa zameriame na najväčší problém tohto diela. Najprv však povieme, že ak by mal seriál iba dve série, dalo by sa s oboma prižmúrenými očami ešte hovoriť aspoň o priemernom počine s akým-takým nápadom. Hoci aj prvé dve série v rámci svojho príbehu obsahujú mnoho nelogickostí, nie je to nič v porovnaní s tým, čo sa vyskytuje v sériách s poradovými číslami tri, štyri a päť. Ak by sme mali opísať ich príbeh v skratke, možno o ňom povedať, že ide o zhluk už nielen iba nelogickostí, ale priam až gigantických hlúpostí, pri ktorých musí divák, ktorý aj od toho najväčšieho bizáru očakáva aspoň trochu racionality, krútiť hlavou natoľko, až ho z toho začne bolieť krk. Prakticky celý seriál v konečnom dôsledku vykresľuje jednoduchých zlodejov ako neporaziteľných superhrdinov a políciu, tajnú službu a všetky armádno-bezpečnostné zložky Španielska ako úplne neschopných chudákov. Čím ďalej je tento naratív v seriáli pretláčaný, tým viac diváka znechucuje. Nielenže si čoraz viac všíma logické diery v príbehu (prečo tým hlupákom v Dalího maskách napríklad ani v jednom prípade nevypli elektrinu a vodu?), ale skoro až do nepríčetnosti ho vytáča skutočnosť, že "vychytralý" Profesor (Álvaro Morte) je v rámci svojich "úžasných" plánov pripravený na všetko. Ale že fakt na všetko. Nehovoriac o tom, ako má on aj tá jeho banda v červených dupačkách k dispozícii najrôznejšie vymoženosti - autá, pakistanských hackerov aj obrovskú pumpu z nórskej ťažobnej plošiny. Prisámbohu, ak by ich plány akýmkoľvek spôsobom narušila aj babka z Komjatíc, ktorá si na bicykli vezie nákup, ten nepríjemný zm*d na to bude v rámci plánov pripravený. Tvorcovia by jednoducho zložili do deja scénu, v ktorej by ozrejmili (rozumej ospravedlnili akúkoľvek sprostosť) flashbackom, v ktorom by "v triede" Profesor hovoril o tom, ako babka Mária kúpi v stredu o 11:24 päť rožkov, a prečo sa jej nepodarí dostať sa do španielskej národnej banky. Otrasné. Máloktorý seriál dokáže diváka vytočiť takým spôsobom, ako sa to "darí" práve tomuto paškvilu. Dejové a príbehové logické diery a absolútne hlúposti sú však iba jednou z mnohých "čerešničiek" na tejto bohato zdobenej, španielskym slnkom roztopenej "torte". Ďalšou chu*ovinou je veľká väčšina postáv a ich správanie na čele s takými "skvostmi", akými sú napríklad "policajtka" Raquel Murillo (Itziar Ituño) alebo Mónica Gaztambide (Esther Acebo). Otras, otras a ešte raz otras. Tvorcovia postupne ničia aj jediné dve postavy, s ktorými sa dá aspoň ako-tak sympatizovať, a síce Tamaya (Fernando Cayo) a Aliciu Sierru (Najwa Nimri). Obzvlášť ku koncu sa čoraz neznesiteľnejšími stávajú aj neustále pohľady späť do minulosti, ako tiež krížové prepletanie jednotlivých vzťahov medzi protagonistami. Čitateľný rukopis politiky Netflixu možno vnímať aj vďaka zakomponovaniu LGBTI rovín do príbehu. Tie síce ani zďaleka nie sú najväčším problémom, ktorý tento seriál trápi, ale nie sú v ňom potrebné. Čo by však v La casa de papel potrebné bolo, je scenárista s logickým úsudkom, pretože tento počin je jednou z výkladných skríň tých najväčších hlúpostí, aké dejiny filmov a seriálov vôbec ponúkajú. To, čo sme spomenuli, je iba zlomkom toho, čo diváka pri sledovaní naštve. Aj by sme povedali, nech sa o tom presvedčíte sami, ale túto hlúposť neodporúčame sledovať nikomu. Využite čas lepšie - choďte na prechádzku, pohlaďte psa, objímte deti, napíšte SMS matke... Hocičo, len nesledujte La casa de papel. Sľubný začiatok v podobe prvých dvoch sérií, pri ktorých možno ešte nájsť patetické ospravedlnenia, sa postupne mení do podoby scenáristického zvratku plného akčnosti, výbuchov a výbušne akčných vzťahov, ktoré sa tu vyskytujú na úkor akejkoľvek logiky. Tvorcom, čo písali tento seriál, by nikto už nemal dovoliť napísať ani písmenká do leporela, pretože takú životnosť, akú majú pri prestrelkách pajáci v červených kombinézach, nemajú ani Steven Seagal s Chuckom Norrisom dohromady. Paškvil a naivne nelogická hlúposť v jednom. Plusy za vizuál a menšie plusy za prvé dve série. Ako celok však už nikdy viac. Heh, s tým si nepočítal, Profesorko, čo?! (16.12.2023) (méně) (více)

Snad každý někdy ve svém životě, byť třeba jen na nepatrný okamžik, zauvažoval nad tím, že by vykradl banku. Takové přepadení by ovšem zcela jistě vyžadovalo plán s klíčovou vlastností – konzistencí. A právě ta tomuto seriálu žalostně a bolestivě chybí, což se nejvíce projevilo po druhé sérii. Zbývající tři řady totiž působí jako laciné natažení něčeho, co mělo dávno skončit. Jako kousek másla namazaný na příliš velký krajíc nebo vyžvýkaná žvýkačka. A to vše téměř oproštěno od jakékoliv logiky či uvěřitelnosti příběhu s pouze malými záblesky kvalit prvních dvou obsahově ucelených sérií, které však také vykazují problematické symptomy později mutující v zabijácký virus přehnané dramatizace. Přitom začátek celého Papírového domu skutečně není vůbec špatný. Nadmíru dobře ustavuje postavy a jejich vlastnosti a některé dialogové výměny a přestřelky opravdu nesou patřičnou hloubku. Vztah výbušného Denvera s jeho klidným a vyrovnaným otcem Moskvou tvoří super paralely ke vztahu Ria a Tokio a duo Nairobi a „medvídkový“ Helsinky je radost sledovat. Berlín je ale o něco problémovější (byť stále funkční), jelikož byl od samého začátku napsán jako účelově vyšinutá postava, jež se svojí nepředvídatelností stává předvídatelná (někdy ohryzuje i to debilní “padouchovské” jablko). Jeho role v seriálu je jasná: má za cíl vytvářet a současně usměrňovat bouře emocí mezi dalšími postavami. To nevyhnutelně vede k vyhroceným situacím, kdy postavy jednají v rozporu s atmosférou celé situace – loupeže s rukojmími – a naprosto nelogicky. Někdy to vřelo tak moc, až jsem si říkal, že Profesor se asi zapomněl zmínit, aby puškami mířili na rukojmí a ne na sebe navzájem. Profesorovi obecně seriál buduje jakýsi kult osobnosti, a přitom jeho plán s tiskárnou cenin ve spoustě případech stojí na řetězci náhod a neuvěřitelné dávce štěstí. Navíc se hlavně kvůli Tokio začne plán rozpadat, čímž se její postava později vyznačovala nejvíce: prostě nebyla schopná držet se daných instrukcí, a i když se ohání “nemůžeš celou akci zkazit ostatním, kteří by kvůli tomu trpěli taky”, je zpravidla první, kdo udělá nějaký fuck up. To má společné s Arturem Románem, jehož obdobně neoblomná stupidita dělá z dějových linek s rukojmími docela uhozenou záležitost. Jasně, chápu, že poselství seriálu spočívá v lidskosti postav a jejich chybách a v tom, že nic (hlavně pak život samotný) nejde přesně podle plánu. Ale co je moc, to je moc. A tím myslím poslední tři série. Výjimečně seriál sice stále zvládá zdařile rozvádět vypjaté situace, ale způsob, jímž se do nich dostává, je zkrátka bolest. Ačkoliv možná došlo k nárůstu produkčních hodnot a zachování skvělého soundtracku, téměř všechny ostatní kvality vzaly za své. Netflix zdá se chtěl více dramatu a akce, a tak se dal do pohybu “plán” s vyloupením národní banky, jenž je ovšem děravý jako Windows Defender a způsobem provedení připomíná heisty z GTAčka - odpálit a zdemolovat, co se dá, a střílet po všem, co se hýbe. A to akční scény nikdy nebyly (a ani být neměly) pointou seriálu, což mu kvůli jejich četnému výskytu a chabé technické stránce podkopává nohy. Celé to pak pohřbívá naprosto kolosální pitomost a absence logiky: Palermo je jen laciná a svým chováním extrémistická varianta Berlína, který ale v seriálu zůstal formou flashbacků (pravděpodobně kvůli rozpoznatelnosti značky - stejně jako hobiti v Prstenech moci); další dvě nové postavy nejsou málem ani představeny; všichni předchozí členové party měli být celosvětově hledaní a identifikovaní (přesto je bezpečností složky před přepadením nepoznají ani tváří tvář); zástupci policie jsou až na výjimky zcela dehumanizováni, což jen utužuje nudnou morální černobílost; zásahové jednotky připomínají cirkus; pumpa z ropné plošiny byla do banky patrně teleportována a Tokio je z nějakého důvodu vypravěč toho všeho , i když u spousty událostí fyzicky nemohla být. ___ Je to škoda. Příběh jako celek a dokonce i jeho úplný závěr skutečně stojí za za zhlédnutí. Zbytek (čili většina) už ale ne. Zatracenej Netflix a jejich ždímání značek v honbě za penězma. Co zprasí příště? (23.02.2024) (méně) (více)

Proč si zaplatit Netflix? Protože La casa de papel! Jasně, americkej gigant to oproti originálu lehce přestříhal, sem tam asi něco malého vypustil, ale i tak bych bez něj tenhle skvost nenašel. A opravdu jsem rád, že jsem ho někde neupirátil, protože to by si tento seriál nezasloužil. Už strašně dlouho jsem totiž neviděl něco, co by mělo tak komplexní postavy, které nejsou černobílé, které nejde zařadit do škatulky, a které lze v průběhu dvou hodin milovat, pak nenávidět a pak zase milovat (naposledy snad první čtyři série Ztracených). Nakonec stejně bude fandit jen jedné straně, ale je to mnohdy fakt o fous, protože ač partička zatracených pokládá otázku, jak moc je špatné udělat něco, co dělají banky beztrestně vlastně denně, zároveň u toho drží několik desítek nevinných rukojmích. Ti nakonec taky hrají větší roli, než jak by se na první pohled mohlo zdát a příběhu v některých případech dodávají dynamiku (Arturito, Monica nebo Alison). Občas jsou některé momenty trochu zkratkovité - například přechod naštvané Raquel do s Profesorem spolupracující Raquel - a v závěru se třeba vůbec neřeší dcera Raquel (tady, předpokládám, dá odpověď série číslo 3), o kterou jí šlo vlastně celý seriál, ale to nic neubírá na pěti orionech, který bych klidně ještě zvýšil, pokud by to šlo. Navíc je v obou sériích několik neskutečných scén, které prostě budete chtít vidět znovu. Strašně se těším na nějakou budoucí projekci, protože už u posledního dílu mi bylo jasné, že tohle budu muset dát ještě jednou. Tak moc je to intenzivní, tak moc jsou postavy zajímavé. Trochu se bojím třetí série, protože i když některé otázky nemusely být zcela dořešeny, nevím, jestli na ně vlastně chci znát odpověď. Snad si ale i trojka ponechá stejně dobře napsané charaktery - Berlin, Denver, Nairobi, Helsinki a Stockholm (Monica) válcujou všechno a všechny (snad vyjma démonického Profesora a Raquel) - a neskutečně podmanivou hudbu v čele s antifašistickou italskou skladbou Bella Ciao, kterou od posledního dílu první série nemůžu několikátý den dostat z hlavy a pořád ji přehrávám znova a znova. Takže, díky za La casa de papel, protože nic lepšího jsem v posledních letech neviděl, a to tam počítám i lahůdkový Man in the high castle. EDIT: Třetí sezona dokoukána - má to pomalejší rozjezd, první dvě až tři epizody relativně nudí, politické narážky na současnou situaci zbytečné, ale okolo čtvrtého dílu se to rozjede zase neskutečným způsobem a finále je jedno z nejlepších, co v jakýmkoliv seriálu pamatuju... Možná Ztraceni měli v úvodu lepší cliffhanger na konci sezony... Honem rychle to chce čtvrtou sezonu, protože to může dopadnou naprosto jakkoliv a nevěřím, že by se Profesor nechal tak snadno nalákat do vlastní pasti...EDIT 2: Tak Profesor se chytil i nechytil, ale nakonec to byla celkem jízda. Ne tak velká jako v částech 1 a 2, ale stejně je část 4 o notný kus lepší, akčnější a zábavnější než část 3. Pomohlo soustředění se na dění v bance, které až na detaily není příliš rozmělněno retrospektivou či stejně jako v části 3 get together party skupinky lidí pojmenovaných jako města. Závěrečný pohled napovídá hodně a ač doufám, že část 5 bude definitivně poslední, tak se na ni zároveň díky posledním cca deseti vteřinám skutečně hodně těším. EDIT 3: Tak už je definitivní konec a já jsem tomu hodně rád. Tvůrci tu šachovou partii na konci vyšachovali až moc, takže se to dostalo spíš do absurdní roviny než nějakého geniálního plánování... Alicia výborná nová postava, Profesor naopak trochu ztratil kouzlo. Škoda, mohl to být TOP seriál všech dob, takhle je to jen TOP seriál určité epochy, který je pořád výborný, ale pro mě s bídným ukončením... (19.12.2018) (méně) (více)