Ikiru
Living
Žiť
To Live
Režie:
Akira KurosawaKamera:
Asakazu NakaiHudba:
Fumio HajasakaHrají:
Takaši Šimura, Šin'iči Himori, Haruo Tanaka, Minoru Čiaki, Kamatari Fudžiwara, Nobuo Kaneko, Acuši Watanabe, Kin Sugai, Daisuke Kató, Seidži Mijaguči (více)Obsahy(1)
Kedži Watanabe celý život pracoval ako úradník na tokyjskej radnici. Za tridsať rokov vernej služby sa prepracoval až na miesto vedúceho oddelenia. Jeho celý život je len práca medzi štyrmi stenami kancelárie a vysoké stohy papiera na oboch stranách písacieho stola. Jedného dňa sa však pán Watanabe dozvie niečo, čo mu už nedovolí žiť svoj život tak ako predtým. Je smrteľne chorý a zostáva mu nanajvýš šesť mesiacov života. Uvedomí si, že za tých tridsať rokov nič nedosiahol, že žil iba pracovným stereotypom a neporozumením v kruhu rodiny. Tvárou v tvár smrti začne sám sebe klásť otázky o zmysle existencie a rozhodne sa zanechať po sebe na svete stopu. Muž, ktorého každý poznal ako zatrpknutého pesimistu, sa razom premení na láskavého človeka plného nádeje, ktorý s entuziazmom bojuje za výstavbu detského ihriska v chudobnej mestskej štrvti. To má byť jeho odkaz svetu, zmysel a naplnenie jeho životného putovania. Najznámejší japonský režisér Akira Kurosawa vytvoril svojím filmom Žiť dielo hlbokého humanizmu a porozumenia pre človeka, ktorému vedomie vlastnej smrteľnosti umožní mysticky prezrieť, pochopiť a precítiť lásku k životu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (147)
Z Kurosawova vyprávění o posledních okamizích jednoho života, prožitých s vědomím přicházející smrti, a také neskorším bilancováním o tomto životě, jsem měl dojem zajímavého životopisního filmu o zcela fiktivní postavě. Film byl naplněn silnou myšlenkou o smyslu života a jeho hledání či užívání i v případě prohry, čímž mi vzdáleně připomněl daleko mladší Lelouchův film Celý jeden život, ale přesto to naplnění v poněkud dlouhé stopáži se jaksi postupně ztratilo a vznikl na můj vkus až moc rozvláčný film, který ani navzdory silnému tématu a dobře vystavěnému příběhu nedokázal udržet moje nadšení v stejné míře po celý čas. Nápad nechat příběh výrazně plynout i po smrti hlavního hrdiny a nadále vytvářet jeho přítomnost ve filmu skrze spoustu krátkých retrospektiv považuju za pozoruhodný, i když chvílemi (zvláště u řešení voleb úředníků a otvírání podobných témat) jakoby se tím původní myšlenka vytrácela do úzadí. Je to už můj třetí Kurosawův film z přelomu 40. a 50. let, pomalu si začínám zvykat na jeho styl (či obecně na styl japonského herectví té doby), a tento film se mi (vedle Toulavého psa a Rašomóna) zatím líbil nejvíc. Přesto ty čtyři hvězdičky dávám spíše s odřenýma ušima. Dost špatná technická stránka zvuku na náročnosti sledování jenom přidala. 75% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) ()
Nejsem zrovna fanda Kurosawy, ale snímek Žít mě docel chytl za srdce. Možná kdyby Kurosawa zkrátil pohřební hostinu nebo co to bylo tak by bylo hodnocení ještě lepší. Každého musel nadchnout výkon Takashiho Shimury v roli úředníka. A jsem rád, že problém s byrokracií není jen u nás v Česku. ()
Kurosawa tentokrát bez samurajů, zato více přemýšliví a melancholický. Pomalý a zbytečně dlouhý snímek, který však má co říct. ()
Snímek mi tematicky připomněl Bergmanovy Lesní jahody. Je to podobně silná a zároveň hezká výpověď o bilancování člověka, kterému už mnoho času nezbývá. ()
Na samý úvod vám totižto najprv položím úplne jednoduchú otázku typu: „Čo by ste (u)robili v takom prípade, ak by ste sa práve teraz dozvedeli naprosto zdrvujúcu správu, že vám (z)ostáva už iba posledný rok života ?” Ja osobne by som chcel zomrieť v absolútnej nevedomosti, proste, „čo sa má stať, nech sa teda stane” , no bohužiaľ ale toto tvrdenie neplatí pre nášho protagonistu → Kanjiho "Múmiu" Watanabeho, pritom túto bizarnú prezývku, mu vymyslela jeho šarmantná kolegyňa z práce, ktorá si zase koľkokrát nedávala pozor na jazyk ! Nakoniec bude predsa kus pravdy na tom, že sa k nemu táto "nadávka" vskutku dobre hodí, keďže už dobrých 30 rokov pracuje na RADNICI ako úradníček, vhodnejšie povedané, ako „kancelárska krysa” , ktorá momentálne šéfuje "oddeleniu pre verejnosť" , kde v podstate panuje naprosté bludisko byrokracie tak, ako aj v celej budove úradu, vlastne tým pádom → málokedy tu čosi vybavíte... Všetko sa zmení, akonáhle sa hlavná postava dozvie šokujúcu informáciu (diagnózu)→ má totiž nevyliečiteľnú rakovinu žalúdka, kedy si začne uvedomovať najmä to, aký je život veľmi krásny, ale strašne krátky. Ako naloží so zvyškom svojich týždňov na tomto pozemskom svete ? Začne si ešte užívať, t. j. míňať našetrené 💰 alebo totálne rezignovať, t. j. na všetko sa kompletne 😭 či poprípade vykonať dobrý skutok👍? Sú to mimoriadne zaujímavé zistenia, ktoré mimochodom boli zakaždým fascinujúce bližšie spoznávať, čomu napomohli predovšetkým dve kľúčové osobnosti - Herec v hlavnej úlohe → Takaši Šimura, a to ani nehovoriac o Režisérovi → Akirovi Kurosawovi, ktorý ma ani raz nenechal chladným ! Silne existenciálne precítený kinematografický počin. ()
Mě se to VELMI líbilo. Napsal jsem zde http://scobak.blog.sme.sk/c/159773/ZIT-film-Akiry-Kurosawy-z-roku-1952.html. ()
Krásný smutný film. Zatímco v historických filmech se mi japonské reálie moc líbí, ve filmech „současných“ mi trošku brání v bezprostřednějším vcítění se do děje filmu. Tak je to i s tímto filmem. I těch padesát let je na něm znát. Zatímco jen o dva roky mladších Sedm samurajů vůbec nezestárlo, tenhle film žel ano. Navíc působí až příliš nízkorozpočtově. Závažnost příběhu a způsob vyprávění to, ale bohatě vynahrazují. Navíc, Takashi Shimura je opravdu skvělý herec. Rozhodně bych film nekrátil ani o minutu... Malá záhada nakonec: Jestli jsem se pozorně díval, tak ten často reprodukovaný záběr s pohledem na odcházejícího hlavního hrdinu v noci a dešti se ve filmu vůbec neobjeví. To je zvláštní ne? ()
Hlavní hereckou předností pana Shimury je rejstřík tří upřených pohledů (vyvalený, vyvalenější a nejvyvalenější - to podle závažnosti situace, či momentu překvapení) a permanentní japonský předklon, přesto mě jeho postava pobavila i dojala, a chvíle, kdy zmizel z obrazovky, se mně jevily stejně, jako u valné většiny japonských filmů - takové hemživé pimprlové divadlo. ()
Asi nejlepší Kurosawa, co jsem viděla. Je to dostatečně dojímavé, nikoliv však patetické. Zaobírá se to dostatečným množstvím dostatečně zajímavých myšlenek. A pro někoho zbytečně dlouhá stopáž nenudí, naopak bez pomalých a dlouhých záběrů by to nebylo ono. ()
Ak by si niekto myslel, že budeme sledovať príbeh obyčajného človiečika, ktorý zomiera na rakovinu a premáha ho pocit márnosti zo svojho unudeného a zbytočného života, bude to pravda len z polovice. Druhým nosným piliérom filmu je zbyrokratizovaná miestna správa, ktorá pôsobí až smutno komicky. Skĺbenie oboch tém a réžijné majstrovstvo svetoznámeho režiséra pôsobí nenápadne a vhodne sa dopĺňa. Bohužiaľ mám výhrady proti záverečnej tretine snímku, lebo je zbytočne popisný. Divák pozná všetky odpovede a len čaká, až na to prídu aj protagonisti príbehu. ()
Príbeh muža so sklonenou hlavou, ktorý nemienil umrieť, pokým nezačne žiť. Ťažko sa mi stotožňovalo s dobou a prostredím, ale téma bola nadčasová. Život, smrť a byrokracia. A v tých lesklých stareckých očiach sa zobrazovali všetky premrhané okamihy. Možno nie všetky, ale ten jeden pohľad predstavoval smútok nad každým z nich. A ten jeden čin, ktorým sa to pokúsil zvrátiť... Keby som práve nebol zavretý medzi štyrmi stenami svojho pracoviska, vstanem a urobím niečo čo sa neobmedzuje na rozsah tohto komentára (alebo v rámci prokrastinácie na to budem aspoň s úsmevom myslieť;). Niečo čo sa neobmedzuje na slovnú zásobu. Tento film to pomáha pochopiť. Tento film to reprezentuje. Treba mu ísť síce naproti, ale tak to chodí aj v živote, však? ()
63% ()
Příběh úředníka Watanabeho, který už třicet let dělá nudnou práci na úřadě, kde raději než aby něco vyřídili, tak pošlou člověka do jiného oddělení až se dostane zpátky do oddělení, kde podával žádost poprvé, je velmi dojemný obraz toho, jak to je když člověk jen přežívá místo aby svůj život něčemu nebo někomu věnoval. Apatického Watanabeho sledujeme jen chvíli, protože velmi brzo se u lékaře dozví pravdu o svých žaludečních potížích a změní se zoufalého člověka, který se snaží jakýmkoli způsobem ještě něco se svým životem udělat. Film běží velmi rozvláčně a pomalu, ale svým námětem a jeho prezentací dokáže člověka vtáhnout, že dvě a půl hodiny utečou hned a to hlavně díky hlavní postavě a jejímu představiteli. Takaši Šimura zahrál přerod od apatie přes zoufalství až k zápalu pro cíl, který si uředník Watanabe vytyčil, velmi přesvědčivě a zvlášť v posledních scénách a scéně v kavárně s mladou úřednicí. Nakonec se člověk nedovídá nějakou "novou" zásadní pravdu, ale vyznění Watanabeho příběhu a je podáno tak dobře, že to člověka opravdu rozesmutní a zároveň inspiruje a dodá nějakou naději, i když už podobné věci ve filmu byly mockrát. Pro někoho může být ale to pomalé vyprávění docela problém, protože je opravdu hodně pomalé a ani se moc nesnaží nějak diváka vtahovat do děje přímo a je potřeba si na to prostě zvyknout a sledovat pozorně hlavní postavu a děj, protože to za to stojí. ()
For Me 82% ()
Už je mi jasné, kde brali inspiraci autoři Americké krásy. Podoba s Ikiru je víc než zřejmá: i tady se hned na počátku filmu dozvídáme, že hlavní hrdina nejpozději za rok zemře a i zde je nám řečeno, že je už stejně posledních 25 let mrtvý. To, co změní hrdinův život ovšem v případě Ikiru není láska, ale zpráva o rakovině žaludku. Tento film vskutku nutí k zamyšlení. Co bych dělal já, kdybych zjistil, že mi zbývá rok života? Nemám nejmenší tušení. Ale určitě bych si vzpomněl na aforismus Marka Twaina, na který si ostatně možná vzpomněl i hrdina tohoto snímku: Žijte tak, aby, až umřete, plakal i majitel pohřebního ústavu. ()
Kde by iní v potoku sĺz svoj príbeh ukončili, tam sa majster Kurosawa ešte len poriadne nadýchne a v nevídanom prúde prázdnych slov, teatrálnych výstupov a pštrosích postojov usvedčí človeka z tých vlastností, ktoré on sám ako jednotlivec tak rád pripisuje všetkým ostatným... Karel Čapek by sa v tejto naozaj až 'hordubalovskej' tragike nepochybne našiel. A to už je iný kompliment! ()
Neuvěřitelně pravdivý a působivý příběh. Někdy vůbec nedovedu pochopit, jak Kurosawa dokázal vystihnout tak širokou škálu odstínů života. Jeho poválečné filmy stojí často, bohužel, ve stínu jeho "samurajské" tvorby, ale patří k opravdovým klenotům. Pro toto tvůrčí období jsou, celkem logicky, typické "obyčejné", uvěřitelné postavy, v jejichž ztvárňování neskutečně vyniká právě Shimura, který se v tomto kousku navíc "nemusí dělit" o divákovu pozornost s Mifunem. Kdybych měl z mistrova poválečného období uvést svou oblíbenou postavu, byl by to nejspíš Kanji Watanabe. Druhá čast filmu (po pohřbu) je naprosto klíčová a rozhodně nemohu souhlasit s tím, že filmu škodí. Naopak, je zcela nezbytná a zasazuje myšlenky snímku do kontextu (ostatně, pokud někomu vadí, může film po smrti Watanabeho vypnout:)). Jen závěrečná pitka má více obsahu, než se vejde jiným tvůrcům do celé filmografie, tenhle kousek je pro mě opravdu 100%, takhle má film vypadat. Dobrý koment má Aidan. ()
Moc dobře vím, proč mám pana Kurosawu v oblíbených režisérech. Protože mne ty jeho přehnaně dlouhé, nudné a rozvleklé filmy neskonale baví! Žít sice dle mého názoru nepatří mezi ty vrcholné kousky, ale rozhodně je to působivé a smutné drama o osamělosti, smutku, životě a smrti. Ale i radosti ze života, která v dnešní době spoustě lidem chybí. Žít je de facto filmem, který nám ukazuje, že i na sklonku našeho života se dají některé věci změnit, že není pozdě ještě něco dokázat. Excelující Takashi Shimura hraje osamělého a apatického muže, který jen proplová životem a jeho bezvýrazná tvář jako by ani nevnímala okolní dění. Ne nadarmo se mu v práci říká Mumie. Jeho život se změní, jakmile se dozví o své nemoci, rakovině žaludku, která ho vytrhne z jeho apatie a dovede k zjištění, že život nežil, že jím lhostejně proplouval jako kdyby ani nežil. Film je velice dojímavý s pár velice pěknými, působivými závěry a byť je to vše pojato okatě, "vlezdoprdelsky", nelze se za to zlobit. (9/10) ()
Kdo by to byl řekl: Kurosawa v mladším vydání by mohl směle fušovat do řemesla Franku Caprovi. A stejně jako v případě Sedmi samurajů mu sekunduje na skvělá Nakaiova kamera. ()
Čakal som nejaký film o vyrovnávaní sa so smrteľnou chorobou po tých zhodených atómových bombách na Hirošimu a Nagasaki, no toto je vyrovnávanie sa s takou chorobou, kde to s tými bombami asi nesúvisí. Prvá hodina filmu bola pre mňa veľká nuda, potom sa to už dalo ako tak pozerať, no je to podľa mňa nadhodnotený film doteraz, tu na csfd 86% po 964 hodnoteniach. Tiež dĺžka filmu je dosť veľká a aj keď režisérsky je to dobré, mohlo to byť lepšie. ()