Nadějné vyhlídky

Takřka hororový začátek byl perfektní a okamžitě mě na film navnadil. Děj si dále ponechal určité tajemno a přitom ho dokázal skloubit s dospíváním malého chlapce, kterému nechyběl ani humor. Pak přišla trošku pěst na oko v podobě "dvacetiletého" Pipa, ale postupně jsem si na tento fakt zvykl a přeorientoval se na nastupující romanci. Tempo potom bohužel začalo docela váznout a film se stal rozvláčným, naštěstí do správných kolejí ho vrátil přízrak z minulosti, aby ho pak vystřídal samotný už trochu rutinní závěr. Celkově slabší 4*, Leanovo o rok starší Pouto nejsilnější se mi líbilo o něco více. (09.10.2012)

(1001) Ó můj bože, jak já nenávidím Estellu. Tato nenávist se ve mě usadila před sedmi lety, kdy jsem se setkala s látkou poprvé, a nyní zjišťuji, že se mě nedrží o nic slaběji než tehdy. A pravděpodobně ze stejných pohnutek, z jakých jsem v pubertálním věku mlčky obdivovala Písničku o škaredých holkách od Žáčka. Trochu mě překvapilo, že ze všech kritických hlasů je zrovna tenhle nejsilnější, ale co už. Další věc, se kterou jsem nepočítala, bude to, že druhý nejvášnivější hlas se bude týkat toho, že mě skoro až fyzicky bolelo, jak někdo může dopustit, aby se takhle zacházelo s dítětem (a tím mám na mysli výchovu všech těch dětí, tedy i Estelly). K věcem, co rozehřály mé srdce: pěstní bitka chlapců a pan uprchlý trestanec. A co se týče konce: Vždycky mi bylo líto, jakým způsobem se rozhodl Dickens nakonec ukončit tenhle příběh. (Teď budu mluvit o knižní předloze.) Jakýsi literární kritik o tom napsal: "Bylo by neadekvátním morálním ponaučením upřít Pipovi jeho odměnu, když předvedl růst svého charakteru." Tahle věta mě velmi rozlítila z toho hlediska, že autor za touto odměnou vidí Estellu. Estella není odměna, je to lidská bytost podobně ztýraná a zmanipulovaná jako Pip a zaslouží si vlastní rozpletení osudu a nikoliv ještě hlubší objektivizaci, a navíc to není vhodná "odměna" pro Pipa, protože Dickens strávil celou novelu až do té doby popisováním a vysvětlováním toho, že ti dva se k sobě nehodí. Jejich spojení by tudíž nepředstavovalo odměnu, ale jen další trest nebo spíš zvrácený vtípek. Toliko k literární předloze a teď k tomu, jak se s tím vypořádali filmaři. Jejich adaptační rozhodnutí totiž posunulo konec k lepšímu a to oceňuji. Pipovo gesto strhání závěsů a rozbití okenic je přímé a čisté a nepokřivuje tolik jeho charakter jako to knižní skočení po její ruce, když je konečně volná. A Estella se svou reakcí (přiznáním strachu) také zachová člověk a je jako šablona. Muhahaha, a teď jak nad tím přemýšlím, tak se mi v hlavě objevila analogie k seriálu Jak jsem poznal vaši matku, kde se rovněž řeší celoživotní posedlost muže (Teda) jednou konkrétní zidealizovanou ženou (Robin). Tvůrci seriálu osnovali intriky této posedlosti devět let a nakonec se je rozhodli zakončit tak, jak si od začátku naplánovali, a zcela tím spláchli do koše veškerý vývoj charakterů, kterým postavy během těch let nutně prošly. Ale kdybych tady měla jít do větších podrobností, tak se zase příliš rozčílím, a to se mi teď nechce. Každopádně bych to měla uzavřít tím, že David Lean, jeho scenáristický tým a jeho žena Kay Walsh zcela určitě našli přijatelnější způsob, jak nechat hrdiny spolu, aby to příliš nepošlapalo pečlivě budovanou čest protagonistů. (18.04.2015)

Zdařilá adaptace, bohužel až na dva podstatné aspekty: hlavní hrdina je na svou roli očividně přestárlý, což neustále strhává pozornost, a ještě větší problém představuje happy end, kterým se celé dílo a jeho neúprosné směřování za neúprosného odtikávání zastavených hodin brutálně odklání od celkového smyslu knihy a významu toho, co to znamená prožít celý život s nadějí na krutě a zámyslně vnuknuté vyhlídky, celý jej tak nevratně a nehodnotně utratit. Ač jinak mám vůči Curaonovi plno výhrad, s touto látkou si poradil lépe, i když možná byl jen svobodnější si s ní lépe poradit. Umím si představit, že Hollywood Leanovi v roce 1946jednoduše zakázal vyšeptale tragický, zoufalý, bezvýchodný konec, jaký pro svého hrdinu s komicky nevhodným, nepanským jménem Pip, jež ho jako bludička z vřesoviště pomáhá vést do záhuby, nastrojil filosofující realista Charles Dickens. (13.07.2017)

Úvodné minúty sú pekne desivé a majú uhrančivú temnú atmosféru. Po tom všetkom sa rozjasní, hlavná chlapecká postava nastúpi na čudné vyučovanie ( drezúru ) o živote a začína pociťovať prvé tlaky ( každý vie, čo mám na mysli ). Zvyšok sa vezie na vlne melodrámy strihnutej kriminálnym príbehom, ničím zaujímavým. Zostať tak pri tajuplnosti a takmer hororovosti úvodu, išlo by o pecku. (16.06.2015)

Viděno na velkém plátně v digitálně zrestaurované verzi. David Lean se po Poutu nejsilnějším rozloučil s Noelem Cowardem a pustil se do dvou adaptací děl Charlese Dickense. Jedinou výtku bych měl pro Johna Millse, který věkově neodpovídal Pipovi, bohatě to ale vynahrazuje jeho herecký výkon a další herci, především Alec Guinness, pro něhož toto první setkání s režisérským velikánem bylo bezmála osudové. A to jsem nezmínil dokonalou atmosféru blat... (09.08.2012)