Sklenená izba
The Glass Room
The Affair
Režie:
Julius ŠevčíkScénář:
Andrew ShawKamera:
Martin ŠtrbaHrají:
Carice van Houten, Hanna Alström, Claes Bang, Karel Roden, Roland Møller, Alexandra Borbély, Karel Dobrý, Martin Hofmann, Vladimír Polívka, Cyril Dobrý (více)Obsahy(1)
Na kopci nad Brnem vyrostl počátkem třicátých let minulého století obdivuhodný dům. Mistrovské dílo modernistické architektury z betonu a oceli je dílem slavného architekta von Abta. Středobodem domu je „Skleněný pokoj“. Von Abt tuto jedinečnou stavbu navrhl pro bohatého podnikatele Viktora Landauera, jeho ženu Liesel a jejich rodinu. Skleněný pokoj se stává nejen architektonickým skvostem, ale i synonymem krásy, modernosti, otevřenosti, stejně jako symbolem nadějí mladého československého národa, symbolem budoucnosti... Rodinný život, jaký si Liesel vysnila, prostoupený světlem a klidem průzračného prostoru, naplněný láskou a umocněný vztahem s nerozlučnou přítelkyní Hanou, však netrvá dlouho. Viktor je Žid, a Evropu čím dál víc zahaluje stín nacismu. Rodina se připravuje na odchod do exilu. Další ranou je pro Liesel bolestné zjištění, že Viktor má poměr s mladou ženou Katou, jíž jako válečné uprchlici poskytli ve svém domě azyl. Liesel se silněji upíná k Haně. Zatímco ona je ve svých citech rezervovaná, Hana je volnomyšlenkářka, která si ráda užívá všeho šťavnatého, co život přináší. A přestože Liesel cítí, že za jejich přátelstvím klíčí něco víc, brání se dát tomu průchod. V panice a zmatku, které provázejí německou invazi, Landauerovi za dramatických okolností prchají z Československa. Vila však zůstává a její příběh pokračuje. Hana a její manžel Oskar, právník Landauerových se rozhodli zůstat v Brně. Díky poměru s německým konstruktérem Stahlem se před Hanou otevře možnost návratu do magického Skleněného pokoje a ona oživuje vzpomínky na Liesel a předválečnou dobu plnou nadějí. Nucené odloučení jakoby posilovalo jejich vzájemné city. Obě ženy si píší bez toho, aby se dočkaly odpovědí a dozvěděly se, jaký je osud té druhé. Po válce je vila zničená, okna rozmetala bomba. Naděje, kterou Skleněný pokoj symbolizuje, však zůstává. (Bioscop)
(více)Videa (4)
Recenze (239)
Juliu Ševčíkovi se naštěstí povedlo do hlavních rolí obsadit dvě výborné herečky, což jediné jeho film zachraňuje od nejhoršího. Takhle se na toto melodrama koukat dá, ale stejně se jen těžko ubráním dojmu, že jde o film dokonale prázdný. A titulní skleněný pokoj v něm víceméně nehraje žádnou důležitou roli. Příběh by se mohl beze změn odehrát v libovolném jiném domě. Snahy o evropské obsazení herců i štábu vítám, ale chtělo by to nejdřív najít látku, kterou má smysl natočit... ()
Knihu jsem nečetl a tak nepolíben ničím, jen znalostí toho o jaký objekt s jedná jsem se včera podíval na tento film. Už od prvních záběrů mne zaujala hudba a nádherná až Malickovská kamera dávající důraz na detaily. Obě seveřanky mi svými obličeji zprvu nějak nevyhovovaly a chvilku mi trvalo, než mi jejich obličeje sedly. Film ve fiktivní rovině pojednává o samotném vzniku vily i o jejích obyvatelích napříč divokým dvacátým stoletím. Našim československým dvacátým stoletím. Stoletím první republiky (idealizované, protože ne každý byl pan továrník a bydlel ve vile), stoletím nacismu a druhé světové války, stoletím poválečných zmatků, stoletím nástupem komunismu, brutálními padesátými léty a uvolněným nádechem v letech šedesátých, stoletím ruské okupace v roce 1968 ... Stoletím, kdy se v zámcích chovali vepři, skladovala zemědělská technika a kdy se nechaly zchátrat objekty nedozírné umělecké hodnoty. Vila Tugendhat toto století naštěstí přežila, byť i ona si prošla tím vším a leckdy měla namále. Co říci k příběhu a samotným lidem ať už skutečným či filmovým? Myslím, že přes všechna příkoří dopadli ještě dobře. Ne každý měl možnost prchnout před hnědým morem a dočkat válku v pohodlí neutrální země. Většina našich Židů skončila v Terezíně a pak kdesi v Polsku, kde končily železniční tratě u vysokých komínů krematorií. Ani pro ty šťastné to ovšem nic nemění na bolesti s jako dotyční vzpomínali na vysněný dům tam za hranicí z ostnatého drátu a jak musel bolet návrat při deroucích se vzpomínkách na ty slunečné dny pohody před válkou, než se všechno zhroutilo. Vyprávění příběhu samotného mi úplně nesedlo. Jsou tam necitlivé střihy mezi jednotlivými klíčovými etapami děje tak jak šly dějinné události. Jako by někdo vyprávěl své dávné vzpomínky a pamatoval si jen významné úseky, vyhrocené okamžiky... Sledujeme hrdinku jak je schovaná před ,,osvobozujícími'' Rudoarmějci ve skříni a střih, jsme v padesátých letech... Jenže tenhle film je spíše o pocitech. Není to rodinná sága ani historický film... Je zvláštně melancholický, lehce smutný a zase mně u něj napadlo jak se tenkrát ve třicátých letech mohlo žít krásně kdyby se v Německu nedostal k moci ten knírkatý malíř. A jak se nám mohlo žít krásně dál, bez války, komunismu, morálního úpadku národa... Vila Tugendhat byla nákladně zrekonstruována a dnes se skví zase ve své téměř původní kráse. Morální stav tohoto národa se ani po 30 letech svobody doposud zrekonstruovat a obnovit nepodařilo... Dávám za 4 výkresy Me - 262 a divím se podhodnocení tohoto zajímavého filmu. * * * * * ()
Fakt mě nenapadá, jak s tímhle chce Julius Ševčík prorazit do Hollywoodu a sestupná kvalita jeho filmů je skutečně zarážející. Od Simona Mawera si určitě něco přečtu, je mi jasné, že při adaptaci dochází ke změnám, ale tohle?? Na knihu čtu a slyším všude nadšené ohlasy, ale film je zmatený až běda. Postavy nelogicky mizí, za sebou se klasicky skládají dějiny Československa a působí to jako z učebnice, pro našince to není nic nového a pro export, pokud události a lidi nedáte do kontextu, z toho budou diváci akorát zmatení. Navíc ten dabing kazí to, co může být v původní verzi lepší - herecké výkony. Na obstojné kameře a legendární vile ovšem úspěch neutáhneš. "Uměníčko," tenhle termín charakterizuje snímek asi nejlíp. 30%. ()
Co na tenhle film vlastně říct.. Klasickej českej průměrnej film (jako většina dnešních českejch filmů), kterej není ani špatnej ani dobrej, prostě takovej střed, na kterej se dá dívat, ale po druhý už si ho určitě nepustíte. Ve filmu se podstatnou část v podstatě nic neděje a většinu filmu zabírá jednoduchá a nudná zápletka z každýho druhýho rádoby napínavýho dramatu typu "manžel mě podvádí", co se snaží zapůsobit na city, ale moc se mu to nedaří. Po celou dobu k tomu slyšíte českej dabing a vidíte český herecký výkony (no co si budem povídat, ty stojí docela za hovno). Krom toho konec je snad nejmíň uspokojivá věc na světě. Nevím jestli má režisér nějakou úchylku na 70ti letý lesby, ale díky ne, když budu chtít koukat na péčko se starejma seschlejma ženskejma pustim si Pornhub. Krom toho musím ale uznat, že kamera a celkově vizuál se povedl a film byl místy zajímavej. Hodnocení: 5,5/10 ()
Galerie (78)
Zajímavosti (20)
- Při bombardování Brna bylo rozbito velké okno Skleněného pokoje. Ve filmu je v poválečné době vidět zasklení okna menšími tabulkami v mřížkovém rámu. Tato skutečnost zde není nijak okomentována. Bylo tomu tak proto, že nikdo v Československu nebyl schopen vyrobit tak velké sklo v jednom kusu, aby odpovídalo tomu původnímu. (bearmeedek)
- V záběrech z pozdější doby (od 50. let) si můžeme všimnout v interiéru vily Tugendhat zaoblené stěny z makassarského ebenu, vytvářející jídelní kout vily. To je však nesmyslnost, jelikož stěna byla roku 1940 zabavena nacisty, rozřezána a převezena do sídla gestapa v Brně a umístěna v jejich baru. Později se z baru stala menza právnické fakulty. V roce 2010 ji objevil brněnský historik umění Miroslav Ambroz, a tak byla při nákladné rekonstrukci mezi lety 2010 a 2012 vrácena na původní místo. (tommahol)
- Hlavní ženské role namluvily Aňa Geislerová, která propůjčila hlas představitelce Liesel Hanně Alström, a Kateřina Winterová, která dabuje Carice van Houten jako Hanu. [Zdroj: super.cz] (Duoscop)
Související novinky
S Kreativní Evropou na festival do Cannes
Program Kreativní Evropa letos v lednu již po třetí vyhlásil celoevropskou soutěž s názvem #euFilmContest, v níž si filmoví nadšenci mohou otestovat své znalosti současného evropského filmu. Deset… (více)
Marně teď vzpomínám, kdy naposledy jsem byl takto zklamaný výsledkem, který čerpal z tak silného námětu (i když to možná bylo částečně i mou neznalostí Mawerovy předlohy, o které jsem věděl pouze to, že byla inspirována příběhem vily Tugendhat; ovšem tuším, že adaptace je stejně jen vykostěným torzem předlohy...). Nehledě však na Mawerovu předlohu, film samotný u mě selhal takřka ve všem: Avizovaný "příběh vily" (zde vily "Landauer", jelikož jde o zhola fiktivní příběh), je zcela zastíněn naprosto tuctovým a poměrně prázdným milostným příběhem dvou žen z vyšší společnosti, kterým nepřeje osud (a o nichž nevíme prakticky nic, než že jejich manželé jsou z nějakého důvodu velmi bohatí); příběhem, který tak úspěšně zamlčuje jakýkoli vztahový kontext, že není moc jasné, o co mezi těmi postavami vlastně jde. Např. role obou manželů zmíněných dam je upozaděná do té míry, že si u jednoho zpětně vybavuju pouze jednu emoční chvilku na letišti při odletu do Švýcar a u druhého pouze jednu emoční chvliku se špagátem. (Á propos české hvězdy Roden a Hofmann hrají ve filmu každý tak 20 minut, přičemž druhý jmenovaný řekne míň vět, než kolik si napočítáte prstů... ) Celý film je doslova naňahňaný na klasické schéma "první republika - protektorát - komunistická diktatura - Pražské jaro", přičemž přechody mezi obdobími jsou bizarní až směšné (viz např. scéna noci na 21. srpna 68, kdy se už vážně nešlo ubránit smíchu: helikoptéra přelétává zrovinka nad vilou, do toho zvuky motorů a dusotu tanků a zmatené pobíhání lidí...) a jednotlivá období jsou příliš zkratkovitá, než aby fungovala víc než jako záminka pro změnu dekorací. A aby nikdo nebyl na pochybách, v jaké době se zrovna nacházíme, tak jsou na stěnách velmi viditelně umístěny portréty Hitlera, Chruščova & Novotného, Brežněva & Dubčeka... Ševčíkova obsese lesbickými & autoerotickými scénami by byla pochopitelná, kdyby ty scény nebyly ve výsledku tak podivně cudné a při absenci jakýchkoli uvěřitelných emocí vlastně i dosti nepatřičné. Vedle extrémně slaboučkého scénáře a jalových dialogů by se mohla Štrbova kamera ucházet o Oscara, nicméně ani u té se občas nejde ubránit dojmu (hlavně ze začátku filmu), že se koukáme na jakési propagační video Muzea města Brna lákající k návštěvě vily Tugendhat (viz samoúčelné průlety schodišti, mezi pokoji apod.). Pomalé plynutí děje by vůbec nebylo na škodu, pokud by příběh byl skutečně orientován na samotnou vilu a její místo v historii rodiny & města (její příběh je víceméně redukován pouze do postavy oportunistického Láníka (Karel Dobrý)), takhle to ale v kombinaci s "poetickými" záběry na vodu, křoví a stromy a s přemírou uplatněných klišé funguje víc jako spolehlivý generátor nudy. Bez ironie nejsilnější moment tak nastane až v posledních dvou minutách filmu, a to zase jen díky tomu baráku, kterému je nějaký hloupý milostný příběh ukradený (jako bude i spoustě diváků...). Ale to je dost málo. Nabubřelý film, který si hraje na světovost, z kterého ale provinčnost a banalita sálá každým coulem... () (méně) (více)