Hrátky s čertem

Tento postarší snímok je pre mňa zaujímavý predovšetkým spôsobom netradičného výtvarného spracovania. Je pojatý v štýle ilustrácií známeho českého maliara Jozefa Ladu (17.12.1887-14.12.1957). To mu dodáva úžastnú, originálnu kulisu. Inak by to bola len obyčajná, klasická rozprávka o dobrosrdečnom, statočnom vojnovom veteránovi Martinovi Kabátovi, ktorý dokáže aj s čertmi v Pekle porobiť poriadky, keď ide o dobrú vec a duše dvoch krásnych, nevinných, mladých dievčat. *** (12.04.2012)

Dnes již kultovní klasika mezi československými pohádkami si své místo určitě našla a dodnes se těší velké popularitě a ani já jí nepohrdnu. Je sice pravda, že ty malované kulisy dnes již vypadají dost rozpačitě, ale nelze jim upřít jisté osobité kouzlo, stejně jako samotnému příběhu. Josef Bek podal přesvědčivý výkon, ale já měl stejně nejvíc rád ty čerty. Jediný kdo mi tu zas až tolik nesedl, byl bohužel představitel Anděla… (26.12.2018)

Filmový pohádkový skvost. Nejen pro skvělé herecké výkony zúčastněných, ale i pro genialitu samotné divadelní předlohy. Drda byl možná morálně složitý nebo problematický člověk, skalní komunista, ale s naší mateřštinou uměl nakládat jako málokdo jiný. Ač bylo patrně peklo zamýšleno jako obraz kapitalistického západu, lze jej velmi dobře chápat i jako obraz komunistického východu, obecně jakékoli totality. A jestli chce někdo vidět, jak vypadá poctivý zákoník (tedy ne ta kniha, ale jeho dogmatický dodržovatel), není široko daleko lepšího příkladu, než otec Scholasticus. V neposlední řadě samozřejmě musím zmínit i neuvěřitelnou dávku skvělých fórů, které se filmem sem tam jen tak jakoby nic mihnou, aby v člověku ještě hodně dlouho zůstaly zažrané skoro tak hluboko, jako citáty z Cimrmana. Nezapomenutelná je ovšem i vizuální stylizace celého filmu, o níž se mírou vrchovatou postaral Josef Lada... Celkový dojem: 90% (25.12.2006)

Pohádka prologu Pražského jara s celou řadou viditelných, velmi průhledných alegorií (otec Školastykus) měla štěstí jak na literární předlohu, tak na scénář. Vedle PRINCEZEN patří určitě k nejzdařilejším výtvorům tohoto prvního období klasické české filmové pohádky. Socialistický nekomunistický patos, to, co vadí některým menšinovým spolukomentátorům na tomto filmu, navazuje plynule na pobělohorské plebejství novočeské identity. A propůjčuje všem postavám bez rozdílu hned jeden rozměr navíc. Ladovské kulisy jsou výtvarným artefaktem světového dosahu daného nedoceňovanou osobností jejich tvůrce. Plebejské lišáctví a ironie, které se "velmi nenápadně" vkrádají do architektury lidové církevní hry, do níž je film situován a kterou s úspěchem prolamují, jsou zřejmě základem neopakovatelnosti HRÁTEK i superlativů, jimiž jsou právem častovány. Vedle často zmiňovaných protagonistů (Bek, Smolík, Vojta, Alena Vránová, Pešek, Filipovský, Neumann) bych rád upozornil na další. Skvělá úlisnost snaživého ďáblíka na počátku kariéry ztělesněného tehdy velmi mladým Josefem Vinklářem je vyvažována Káčou Evy Klepáčové, která tu zřejmě našla svou životní úlohu. A samozřejmě je nutné upozornit na dnes prakticky neznámého pohádkáře Jana Drdu; mírou a kvalitou reflexe, jež vložil do této části své tvorby, je srovnatelný s klasiky typu Němcové, Erbena nebo bratří Čapků. Rozverná vyprávěnka pro dospělé s humanistickým podtextem destalinizačního "tání" zůstává oprávněně součástí zlatého dědictví naší národní kinematografie. Nejen pro naše, ale i pro budoucí generace. (30.12.2007)

Když máte vtipný scénář a přesvědčivé herce, a ne pajďuláky z různých Ordinací, stačí vám i papundeklové kulisy a vznikne majstrštyk. Vynikající dialogy, načasování scén, příjemný nadhled, a nakonec i nějaké to pohádkové ponaučeníčko... Nehledě na to, že scény v pekle jsou skutečně strašidelné, a to tvůrci použili jen červenou lampu a tři baleťáky! Prostě kdo umí, ten umí. (12.04.2012)