Reklama

Reklama

Válka v lůně přírody. Bitva v srdci člověka... Výsledek bitvy o Guadalcanal za druhé světové války měl výrazně ovlivnit postup Japonska na tichomořské frontě. Jako posila pro bitvou vyčerpanou námořní pěchotu je roku 1943 nasazena Spojenými státy divize mladých pěšáků, jež mají zlomit poslední odpor Japonců. Vyčerpávající boj o strategicky umístěné letiště, které umožňuje kontrolu nad tisícikilometrovým perimetrem, připraví mužům ze střelecké roty Charlie peklo. Hrůzy války zformují vojáky v semknutou smečku, emoce přerostou do rodinných vazeb. Důvody války se pěšákům vzdalují, jak se svět pro muže stává nicotnějším, až se jejich boj změní v pouhý boj o přežití. Na činy divize se díváme z mnoha úhlů pohledu; patří k nim válkou vyčerpaný seržant, plukovník bažící po moci, vojín, který poznal jen dezerci, a kapitán bojující se svými vůdcovskými schopnostmi... Jedno z nejlepších válečných dramat, které obdrželo sedm nominací na ceny Oscar, natočil zasloužilý americký tvůrce Terrence Malick, jenž se Tenkou červenou linií vrátil na režisérskou židličku po celých dvaceti letech. A nebyl by to Malick, kdyby nepřistoupil k válečné látce zcela svébytným, psychologickým způsobem, opět rozbil tradiční žánrová schémata a nabídnul bytostně rozvětvený pohled, v němž lidský svár hraje jen jednu z rolí na širším kolbišti přírodního dění, pojednávajícím o věčném koloběhu života a smrti. Nevybíravě realistické scény bitevních vřav se proto mísí s poetickou obrazivostí tak, jako se mísí krev s vodními toky. Nechte se i vy unést tvůrčím tokem jedinečných vizí o nesmyslnosti a současně nevyhnutelnosti válečné mašinérie, obětavosti a osobním hrdinství. (Česká televize)

(více)

Videa (2)

Trailer 1

Recenze (763)

Pohrobek 

všechny recenze uživatele

Drsná, pomalu plynoucí, nepříjemná, frustrující, velkolepá, nezřetelná, syrová, přenádherná výpověď zdánlivě o ničem, avšak ve skutečnosti právě o tom hlavním, o co ve válce jde. Kdybych se to pokusil pojmenovat nebo jakkoli vyjádřit slovy, nemohl bych než zoufale ztroskotat. Právě ta nepojmenovaná úzkost, nesmyslnost, zbytečnost jsou tím, co odlišuje správný válečný film od trochu digitálně nakupené akční zabíječky. Postavy neuvěřitelně splývají, děj se jaksi ztrácí v sám sobě a všemu tvoří doprovod vypjaté monology, které jsou podivnou modlitbou bůhví ke komu a bůhví za co. Jedinou slabinou filmu je jeho krátká stopáž, něco takového bych dokázal sledovat věky. ()

castor 

všechny recenze uživatele

Panenská příroda, silná válečná výpověď, meditativní bitva o Guadalcanal, tucet slavných jmen a Terrence Malick, který se vrátil ve velkém stylu. Projít nebo zemřít. První velké vítězství Spojenců nad Japonci je blízko, ale bude to stát hodně životů. Ženské party tady mají jen okrajovou úlohu, nabízí se nám několik mariňáků, kteří se vyloupli z davu a Malick s nimi pracuje (na jejich množství) překvapivě pečlivě. Jsou vyčerpaní, bojí se, věří, vzpomínají, rozjímají. Do toho se nám chvějí v ložnici záclony, milenci se objímají na pláži, domorodé děti divočí ve vlnách oceánu a tvůrce předkládá přírodní alegorie z pralesa. Zatímco ve stejném roce vzniklém Ryanovi hereckému osazenstvu vévodil Tom Hanks, tady máme několik zajímavých figur. Kamera Johna Tolla je sakra poutavá, hodně odlišná od té Kaminského „krvavé“ v Ryanovi, hraje si s detaily a úžasnými celky, génius Hans Zimmer dokresluje svými tóny meditativní atmosféru. Délka je masivní, ale děkujme za to, že Malick posedlý kladením zásadních filozofických otázek se tehdy sakra brzdil (když vezmete jeho poslední dva filmy, rychle pochopíte). Natočil mnohovrstevnatý kus, plný zajímavých charakterů a výborně zvládnuté akce. ()

Reklama

-bad-mad-wolf- 

všechny recenze uživatele

Tenká červená linie je nejsilnější v momentech, kdy nechává vyděšený tváře vojáků čelit absurdně nádherným výjevům přírody, skrývajícím nevyzpytatelnou bolest a smrt. Malick už pozvolna opouštěl lhostejně baladickou notu vyprávění svých starých kousků (Nebeské dny, Zapadákov) a blížil se ke spirituální filozofii těch novějších (Strom života), nicméně stejných kvalit se mu dosáhnout nepovedlo. Z jeho díla jsem vždy s chutí fetoval pocity - proč mám teď dojem, že mi některý byly banální formou nuceny? Náznaky klišé, nastrojenost a zbytečná konkrétnost zamrzí. I tak je to víceméně s přehledem za čtyři hvězdy, jelikož zase jednou někdo vypráví o válce a jejím pekle trochu jinak. To čekání, kdy panensky nádherný travnatý lány prořízne smrt... kdy válka arogantně pohřbí jedinečnost života kdesi v Pacifiku... to bylo prostě boží. ()

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Witt se zalíbeně dívá na válčící, starající se, křehký i houževnatý a jako vždy fascinující svět kolem sebe. Nevybírá si podle žádných pravidel, co mít rád. Miluje život – jaký je. Lidé, kteří si vzájemně urputně, zoufale, ustrašeně i vzrušeně maří možnosti poznávat, dotýkat se a dívat, rvou se a zabíjejí, trhají na kusy vlastní těla i magickou krásu džungle, jsou stejně uhrančiví, dojemní a krásní jako domorodci, kteří splývají svým zpěvem a bytím s rytmy přírody, a přitom se bojí vojáků. Všechno se ho to dotýká, posouvá ho do nových situací a přináší mu vědomí pohybu, zázraku existence. ** Rybářská loďka nese jiná okouzlení, ale je stejně čaromocná jako strážní loď, jejíž černý dým kontrastuje s červánky nad nekonečným obzorem moře: „Co tady dělá, tak sama?“ ptá se Witt, pobavený, okouzlený a něžně dojatý tou náhlou proměnou scény, která ho z domorodého ráje co nevidět vyvrhne do kovových útrob válečné lodi a kulometné palby, která mu bude na cucky trhat kamarády zleva zprava. Protože i zkáza mnohých, zběsilé, krvavé, špinavé, navzájem nepochopitelné a bolestivé zabíjení, do nějž je Witt aktuálními okolnostmi vehnán, je jenom dalším dramatickým pokračováním naší existence a hlubším svědectvím toho, kdo také jsme. ** A i ve chvíli, kdy ho později jiná přítomná konstelace zbavuje života, v obklíčení Japonců s namířenými hlavněmi, se po nich dívá jako oslněná, ve skoku lapená klidná srnka, která stejně nemohla jinak než běžet, protože běžet je život, a soustředí se na tu čarokrásnou a poslední chvíli, na její smysluplnost, danost i neočekávatelnost (mohlo to být i jakkoli jinak, jiné tváře, slova, stromy okolo, mohl i uniknout, i proto běžel, ale ne, takhle je to, každičký rys, vzteklý křik, prasklina v kůře, hvizd, vzpomínka) – pohnu se a ono se to stane, teď, teď ještě tady jsem a takovéhle to je. ** Tenká červená linie je vlastní cesta životem, způsob, jak se provést sledem okamžiků, jak naplno dostát bytí, nic neutratit, nic si nezastřít, nic nezmeškat, ničeho nezalitovat. Skládá se z nekonečné řady bodů, kdy je potřeba pokaždé znovu bez předsudků s nově otevřenýma očima nalézt těžiště pohledu a pohybu, nalézt smysl – ve fascinaci okamžikem, v jeho plném, nezastřeném vědomí, v naprostém přijetí své situace, konkrétního prostředí a jeho možností – jak z té chvíle dostat očima i pohybem nejvíc pro život: ať je konkrétní cestou hbitý útěk ze sevření, je-li právě kam, nebo naprosté odevzdání, pakliže není, úlovek pohledu do koruny stromu, na let ptáka, smyčku provazu kolem tlamy chyceného krokodýla či krutý posuněk mstícího se člověka. ** Při plném vědomí neopakovatelnosti života, každého prožívaného momentu, je jedině přirozené udělat vždy to, co nejvíc dostojí možnostem situace, co povede linii fascinace dál – ať to ostatní podle svého přesvědčení a cílů nazývají zbabělostí, hrdinstvím, nerozumem či šílenstvím, stejně očarovaně cítí tu přiléhavost, adekvátnost a moc („You are a magician to me.“). Zvednout oči a podívat se. Na kusy roztrhaných těl, na ospalé či vzrušeně debatující, dychtivé přeživší, na zoufalství těch, kteří přišli o různé druhy nadějí, na zarputilost lpějících. Přijmout podanou ruku, opatrnou otázku i odmítavé gesto, zavření dveří před pohledem. Ať se děje cokoli, i když člověku tečou vlastní či kamrádova střeva do dlaní, není důvod nevidět a neprožívat krásu té jedinečnosti, dosud neprožitosti, nenechat se ohromit tím zázrakem, který nám říká, kdo jsme, znovu a znovu. Neexistuje žádný důvod nezvednout oči a nevidět, jak ještěrka pohne ocasem. Jak padá kapka vody, mezi mřížemi nebo když se sveze po listu. Jak netopýřími křídly či prožraným listem probleskuje slunce. Jak se přes travnatou stráň plnou útočících vojáků žene přívalová vlna světla, která zviditelní blyštivé helmy pro šrapnel. Jak se kdosi bez utržené půlky těla dívá, když ztrácí vědomí. Jak jeden zoufalec visí druhému na rtech. Jak lhostejní. Dívat se. Pamatovat si. Vědět. Teď. Takhle jsem naživu. Fascinace jedinečným tvarem, neopakovatelným okamžikem, vědomím existence a její kdykoli ukončitelnosti. Teď. Teď. Ještě tu jsem. A znovu. Ještě vás vidím, takoví jste jen teď. Roztříštěné koleno. Strach. Žádost. Lítost. Kupčení. Hněv. Neohrabanost. Krutosti. Slepota. Napření. „Ještě ve vás vidím jiskru.“ Takoví se k sobě skládáte, teď, ještě vás vidím. Jste. Miluji o vás život. Krásní, protože jste teď. Emanujete tvar. Vydělujete z nicoty, i když se podvádíte a zabíjíte. ** Witt je jediná postava (dokud jeho jiskra nepřeskočí na Welshe, který přirozeně napojí svůj život na smrt toho kouzelníka, který ho očaroval svou vlastní očarovaností, a vede tenkou červenou linii po Wittovi dál, dívá se klidnýma a pozornýma, znovu zaujatýma a tedy už zálibnýma očima), která s ničím nebojuje, ale dokonale prožívá jedinečnost každé chvíle svého života, v souladu se životem všech kolem – jeho očima jsou všichni nejcelistvější, nejplnější ve své existenci a nejkrásnější ve všem, o co se sami starají – protože Witt si nevybírá, co chce vidět. Strategie, cíle a plány ostatních postav, dojemně zranitelných a vzájemně se zraňujících, jejich úsilí, s nímž si umanutě zastírají přístup k otevřené a plné přítomnosti, jejich postranní, účelové stezky svažující se mimo těžiště, pak ve Wittově společnosti, po jeho boku a pod jeho pohledem vytvářejí téměř topograficky zakreslitelnou, až neúnosně dojemnou a křehkou síť nedokonalých, svérázně a komplikovaně omezených hemžení, invariantů lidských životů nahlížených z nekonečna jedinečných bodů těžiště života na tenké červené linii. ** () (méně) (více)

Matty 

všechny recenze uživatele

Po obrazové stránce téměř dokonalý opus, po stránce dějové velmi nebezpečná nuda. Hvězdně obsazená, ale nuda. Ani tisíc záběrů na válkou poznamenanou, ale přesto nádhernou tichomořskou flóru a faunu nezachrání - sotva pohromadě držící – dějovou nitku, na kterou jsou bez ladu a skladu navlékané osudy stále dalších a dalších hollywoodských stars v rolích spojeneckých vojáků. 80% Zajímavé komentáře: Hal_Moore, ripo, Aiax, Desperado, wipeout, casyy ()

Galerie (87)

Zajímavosti (40)

  • Tržby ze severoamerických kin činily 36,4 milionu amerických dolarů, součet těch celosvětových dosáhl 98,1 mil. (NIRO)
  • Tenká červená čiara je pojem prevzatý zo správy vojnového korešpondenta W. H. Russella z roku 1854, ktorý tak nazval vinou neschopného velenia zmasakrovaných britských vojakov (mali červené uniformy) v krymskej vojne. Potom ho prevzal ako ironickú metaforu Rudyard Kipling do básne "Tommy". (ash99)
  • Hans Zimmer spolu s Johnem Powellem složil k filmu více než čtyři hodiny hudby. Když však režisér Terrence Malick film přestříhal a zkrátil na finální stopáž 170 minut, vybral z Zimmerovy a Powellovy hudby jen několik skladeb. (PADDY)

Související novinky

Disney zahazuje značku Fox

Disney zahazuje značku Fox

19.01.2020

Už je tomu téměř rok, co studio Disney dokončilo akvizici studia 20th Century Fox a všech jeho odnož. Od té doby se mnohé změnilo, několik filmů bylo zrušeno, pár titulů čeká reboot a menší nezávislá… (více)

Malick workoholikem

Malick workoholikem

25.11.2016

Legendární filmař Terrence Malick nikdy netočil závratným tempem. Mezi Nebeskými dny a Tenkou červenou linií třeba nechal díru 20 let, od roku 2011 se ale podivuhodně rozjel. Po šestileté pauze… (více)

Reklama

Reklama