Záhada Blair Witch

Na tomhle filmu považuji za geniální jedině to, že si autoři půjčili za vratnou zálohu na "vyzkoušení" nějakou super kameru a když přes víkend natočili tenhle film, vrátili ji zase zpátky do obchodu, že jim nevyhovuje. No, je to na tom poznat (tedy ne ta supr kamera, ale ten víkend práce). A pak možná oceňuju, že i když je to amatérskej film, herci v originále nezní jako amatéři. Tedy aspoň ne amatéři jaký jsem viděl u nás. A pak jim taky samozřejmě přeju ty prachy, kvůli kterým už nikdy nebudou muset dělat to, co nebudou chtít. No, tenhle styl filmu je levnej a zapůsobil už mnohokrát dřív (viz třeba asi před třiceti lety v Itálii hodně podobnej horor Cannibal Holocaust). No a protože mě tenhle film už ničím nezaujal, rozházenou kameru nesnáším a jsem radši, když je na obrazovce vidět aspoň něco, a ani dějově mě ten film nijak nechytl, moje hodnocení je více než zřetelně patrný. A jako horror se to brát vůbec nedá. Jen dlouhá nuda bez něčeho, co by stálo opravdu za zapamatování nebo za další podívání. (01.04.2006)

Záhada není žádná čarodějnice, ale úspěch tohoto filmu, který kromě marketingu a jedné strašidelné a mrazivé scény neobsahuje nic. Nápad je originální to ano, ale to je asi vše. Natočeno obyčejným stylem šlo by o velmi slabý film, takhle tu byla alespoň snaha přinést něco nového. Za to děkuji, ale kvůli pořádnému hororu musí jít divák jinam. (11.07.2004)

(1001) Propásla jsem svou šanci vidět ten film tak, aby se mi líbil, tedy někdy ve dvanácti ve společnosti hysterických přátel. Momentů, kdy jsem se bála, bylo sakra pěkně málo oproti těm, kdy jsem si přála, aby ty tři magory už někdo zavařil do guláše, aby přestali řvát. 2023: Ale navzdory tomu se z filmu v průběhu let stal můj comfort movie. (26.06.2008)

Phileasi Foggovi vynesla sázka balík liber a indickou krasavici. Mně sázka zkrátila život minimálně o dva roky. Je to už nějaký čas, takže se směle přiznám k jedné z mnoha mou osobou spáchaných hovězin. Dlouho poté, co příběh zbloudilých studentů oběhl kina, aniž jsem ho zaregistrovala, jsem trávila víkend na chatě s partou podobně švihlých přátel. Dlouhý večer přímo nabádal k nějaké nepředloženosti a netrvalo dlouho a čísi třikrát prokletá ruka se natáhla po disku se ZBW. Předem navrčená ("nechápu, co na hororech může lidi tak děsit, dneska každej nechává po celým baráku rozsvíceno, sotva venku praskne větvička") jsem se připojila. Doběhly titulky a rozhostilo se ticho. Po chvíli kamarád povídá: "Lidi, jsem zvědavej, kdo by teď dokázal dojít pro pivo." Na vysvětlenou: do hospody to bylo dva kilometry lesem. Hádejte třikrát, který magor opovržlivě prohlásil něco o srabech a zvedl se s tím, že pro zlatý mok teda zaskočí, když pánové tvorstva mají v kalhotách. Sázka byla uzavřena a já jsem pevným krokem vykročila do tmy. Na kraji lesa krok zakolísal. Po dalších pár metrech klopýtl. Mozek nařídil kroku, ať se srovná, tepu, ať se zklidní, a zubům, ať přestanou cvakat. Krok, tep a zuby sdělily mozku, co jim může, nicméně mozek dělal co mohl, aby udržel tělo v pohybu a přesvědčil ho, že všechny zvuky má na svědomí vítr nebo malá zvířátka. Dohnal rozklepané tělo až k občerstvovacímu zařízení, kde se mě hospodský starostlivě zeptal, zda mi něco není. Nepřesvědčivě jsem zamumlala něco o nastupující chřipce, "v týhle době je toho všude plno" (byl červenec) a k pivu mi byla přihozena slivovice ("to vás postaví na nohy"). Postavit na nohy jsem potřebovala jak sůl, když po sto krocích zpáteční cesty něco zavrzalo vedle mě. Div jsem si nevyrazila lahvemi zuby a znatelně jsem zrychlila. Po další zhruba stovce mi těsně před nosem vzlétl rozespalý pták. Nadále jsem už kroky nepočítala, v tom poklusu to ostatně ani nešlo. Když po mé levici něco dutě zahoukalo a poté se ozvalo praskání větví, povolilo mé chatrné sebeovládání definitivně a zbytek cesty jsem zvládla tempem, které předčilo všechny medailové výkony Marion Jonesové. Osazenstvo chaty, vyhlížející můj návrat z oken, se nestačilo divit, když jsem dveře spíš vyrazila, než jimi prošla, hodila nákup do plenéru a vrhla se do nejbližší mužské náruče pramálo se starajíc, zda je to ta, do které patřím, s následujícím sofistikovaným projevem: "J-j-já už t-tam n-n-nikdy n-nejdu!" Ano, moji milí - tohle dokáže strach. Tohle dokáže Blair Witch. (24.04.2008)

Nafouknutá bublina. Aneb skvělá reklama nedělá skvělý film. Nápad možná zajímavý, ale dívat se na to je utrpení - nuda, nuda, nuda. Hrůza, děs? Kde by se vzaly? Napínavých mi přišlo asi posledních 10 vteřin snímku a to opravdu není mnoho.Navíc jsem se nemohl ztotožnit s žádnou postavou - ta holka mě štvala tak, že jsem jí přál smrt už od začátku.Celý to hraní si na dokument bylo spíše směšný-žádný děj. (11.07.2003)