Mank

Mank láká diváky především na to, že prostřednictvím titulní postavy scenáristy-alkoholika rozplétá klubko vlivů, jež ho vedly k napsání slavného Občana Kanea. Samotné psaní onoho scénáře však hraje v Mankovi až druhé nebo spíš třetí housle, přičemž k jeho natáčení vůbec nedojde, skvělý Tom Burke je v roli Orsona Wellese na plátně asi tři minuty celkem a historických faktů se Mank také příliš nedrží - třeba Wellesovu účast na tvorbě scénáře prezentuje v souladu s dávno vyvrácenými mýty. Ve skutečnosti se tudíž Mank věnuje obecně spíš fungování Hollywoodu ve 30. letech a během hospodářské krize a zhruba stejnou měrou pak vypovídá i o politické náladě téže doby a o aféře kolem voleb kalifornského guvernéra v roce 1934, což už pochopitelně tolik jako tahák na diváky nepůsobí. To ale není ten problém. Problém je, že nic z toho není zpracováno kdovíjak poutavě. Fincherově touze natočit film podle dlouho odkládaného scénáře jeho otce sice naprosto rozumím, leč bohužel jde o scénář plný nezajímavě napsaných a málo definovaných postav, které sice často pronášejí důvtipné a přesně mířené věty, ale co z toho, když si na plátně není ke komu vybudovat jakýkoli vztah. Druhá polovina navíc zásadně ztrácí tah a vyjma opilecké scény u maškarní večeře ani neobsahuje nic moc pozoruhodného. Třeba takový Ed Wood od Tima Burtona vznikal s podobným záměrem a dopadl mnohem lépe. K Občanu Kaneovi se Mank vztahuje i svou snahou o audiovizuální retro-formu, která je sice působivá, avšak nikoli důsledná (přeci jen se točilo na širokoúhlý digitál), komplikovanou vypravěčskou strukturou plnou flashbacků (mezi nimiž se místy dost zvláštně přeskakuje) a množstvím různých narážek (vizuální citace, zmínky např. o saních a o poupěti). Občana Kanea je proto rozhodně nutné vidět předem. Orientovat se v klíčových postavách tehdejší hollywoodské společnosti sice už tolik nutné naštěstí není, ale je to rozhodně výhoda. (13.12.2020)

No a co, že to vypadá jako by to spatlali v roce 1940! No a co, že to předabovali přes plechovku od fazolí, aby to i znělo jako z roku 1940! No a co, že všichni ti panáci hrají jako o život a vypadají a pohybují se téměř totožně jako jejich předlohy z roku 1940! No a co, no a co, no a co, když je to bestiální nuda k posrání o nesympatickém dědkovi, který se tváří a mluví, jako by právě vylízal Adinu Mandlovou, a jenž jakože píše scénář k už tak přeceňovanému a prudivému Občanu Kejnovi, přičemž zažívá všeliká naprosto strhující dobrodružství. Například třeba večeří, leží v posteli, jede v autě Holým Údem roku 1940, unyle a nezáživně žvaní s prominentními židy nebo dokonce naprosto dechberoucně diktuje stenografce text. Bez dramatizace, bez příběhu, bez nápadů a totálně bez koulí, jen vyňuňané až do posledního hřebíku z roku 1940. A to jsem toho Finčra míval tak rád, než znolanovatěl a začal točit egomasturbační sračky pro hloupé snobské pozéry (mrk, mrk, Marku), artové hnědopichy a technohoniče nad dobovými kulisami. Tak s tímhle jdi do prdele, Davčo! Film má být především zábava a mě opravdu nikterak nerozptýlí dvě hodiny ve smyčcce čumět na, byť technicky dokonale retropřetočený, Příjezd lokomotivy, nebo na to, jaxi Burian nekonečných 131 minut sáhodlouze, ale autenticky!!! voskoval kníra, než se postavil k pokladně! To si příště raději večer infrákem nasvítím špajz a budu s nadšením do úmoru pozorovat, jak mi v něm nádherně dobově a černobíle plesniví cikorka po dědkovi, kterou v roce 1940 koupil u Meinla a jež se v naší rodině z úcty k předkům jakožto cenný historický artefuckt dědí z generace na degeneraci, a to až do doby, než ji nějaký zadek prohlásí za dávno prošlé plesnivé svinstvo a spláchne do hajzlu. (07.12.2020)

Netflix má na svědomí dalšího režiséra a je velká škoda, že to musí být zrovna Fincher. Kdysi největší talent své generace si splnil sen a natočil film podle scénáře vlastního otce, ale divák přes dvě hodiny trpí. Mank je pouze sterilní konverzačka, humor nefunguje, děj je nepřehledný a obsazení no name koštěte do role největšího pojmu klasického Hollywoodu je poslední hřebíček do rakve. (03.12.2023)

Napriek tomu, že sa už nejakú dobu venujem dejinám kinematografie profesionálne, vidieť film o tom, ako Mankiewicz písal scenár k Občanovi Kaneovi, je aj pre mňa nepríťažlivá látka. Neviem si potom predstaviť, ako môže vnímať tento film laik. Fincher to natočil určite presne tak, ako chcel a s výsledkom je zrejme maximálne spokojný. Ja mu k tomu gratulujem a teším sa na jeho ďalší, dúfam, že predsa len menej "osobný" a minoritný projekt. Oldman síce hrá opäť ako o život, ale skrátka je vidno, že je o 20 rokov starší ako jeho postava. Podobný problém je aj s Tomom Burkeom. (19.12.2021)

Kane je sarkastický, jízlivý a místy i zlý, Mank v něm vykřičel do světa pohrdání Hearstem. Mank je povrchní, snad jen dává k zamyšlení, že bez alkoholu by nebyl nic. Atmosféra meziválečného Hollywoodu zde prostě není, černobílá (a nepříliš podařená) kamera ji opravdu nevyrobí. Proč Mank začal psát o Hearstovi, kde uzrálo tak silné pohrdání? Proč se rozhodl Mank psát pro Wellese? Těmto zásadním otázkám se film vyhýbá. Takže jen zpovzdálí sledujeme tvůrčí proces, který ani není podán jako patřičné trápení, vedoucí ke vzniku Občana Kanea. (13.11.2022)