Dáma na kolejích

Muzikál ušitý Jiřině Bohdalové přímo na tělo, o tom nemůže být žádných pochyb. Ta zde hraje řidičku tramvaje Marii, která uvidí na Malostranském náměstí svého manžela jak se líbá s cizí krásnou ženou. Tramvaj zastaví a uteče. Rozhodne se to manželovi trošku osladit. Zrujnuje rodinné finance a začne si užívat. Jsou to však jen její představy. Většinu děje zabírají muzikálová čísla. Ta se nedržela přísně reality. Někdy byla i vtipná, ale hlavně výpravná. (02.10.2009)

Když si pustím film co se jmenuje Dáma na kolejích, tak doufám, že bude točit okolo tramvají. A ono je to jakési vztahové drama s pološílenou Bohdalovou a bůhvíproč snaživým Brzobohatým. To bych možná i překousl, kdyby ovšem výprava nebylo to jediné, čím je opravdu zajímavý. V žánru je napsané muzikál a v průběhu se opravdu několikrát zpívalo, ale kdybyste mě zabili, tak si na žádnou písničku nevzpomínám. Rychman má cit pro stavbu scény a barevné cítění, ovšem autoři hudby ho nepodrželi a žádní další Starci na chmelu nevznikli. A nevznikl ani dobrý film. (29.04.2020)

Porozumět tomuto dílu, které poetikou i použitou metodou vědomě navazuje na STARCE NA CHMELU, není snadné. Přesah do retrospektivní emancipace, která končí zdánlivou hospodyňskou odevzdaností puťky z tramvaje, zřejmě nalézá své vypovídací jádro právě v prolnutí oněch krajních scén šoku z manželovy nevěry v úvodu a návratu do řidičského křesla tehdy moderní tramvaje v závěru tohoto muzikálového filmu. Zde jakoby tvůrci vyjádřili svůj názor na nablýskanou výpravnost značné části retrospektivních scén, které byly v přímém protikladu se skutečnou tváří komunistického protosocialismu té doby. Oprýskané budovy, zanedbaná města a vesnice, infrastruktura před odpisem a spou s tím touha konečně začít po létech strádání a nedostatků opravdu žít. Průvod felícií, tehdejších supranedostatkových supervozů a jejich jízda po ještě prvorepublikové jakobydálniční komunikaci tuto aureolu virtuální reality před 45 lety ještě více zvýrazňuje. Zřejmě poprvé tehdy Jiřina Bohdalová naznačila, že její umělecké možnosti dalekosáhle přesahují formát navenek prvoplánové - a tím i povrchní - lehce nadrzlé komičky. Přehlédnout nelze ani půvab a už tehdy vyzrálé herectví předčasně zesnulé a nedoceňované Libuše Geprtové stejně tak jako mužské protagonisty. Tehdy nastupující Radoslav Brzobohatý i Liberečan s pražským rodným listem František Peterka (asi nejvíce známý z KRKONOŠSKÝCH POHÁDEK) se rozhodně neztrácejí a zejména Peterka, který tu má ojedinělou možnost k rozehrání svého chlapského herectví, naznačuje, že i na regionálních scénách té doby působily vyzrálé herecké osobnosti. Když přemýšlím nad tím, proč tento muzikál, scénářově i choreograficky vypravený na stejné invenční úrovni jako STARCI NA CHMELU, vlastně zapadl, jen těžko hledám odpověď. Zřejmě je tu rozdíl dán již námětem: zatímco v prvním případě Pucholt vzlétá ke hvězdám a naznačuje přitom meze tehdejšího režimu a jeho ideologie v působivém oparu stříbrného větru, v DÁMĚ je hrdinkou udřená žena-dělnice, odbývaná za své dvojité směny jednou za rok emdéžovitým večírkem, táhnoucí z nezbytí svou káru, pro niž jí ze stříbrného větru zbývají již jen právě ony nečekané záchvěvy náhle rozbolavělého srdce. Chodit po zemi a trpělivě sbírat a trhat fakta a souvislosti vnímané navíc ženským mámovským zrakem není - a asi nemůže být - pro diváka tak poutavé a strhující. Právě v tom však tkví skutečný půvab a přínos tohoto neprávem zapomínaného a rozporně přijímaného klasického díla autorské trojice Rychman-Blažek-Koníček. (25.08.2007)

Film je dobrým obrazem doby, co se týká toho, jak to v té době vypadalo (tedy skoro, tanečnice v dokonalých kostýmech takhle tramvajemi - ve skutečnosti permanentně narvanými, nejezdily), ale vše ostatní ujde. Co ale film neskutečně sráží jsou obě hlavní představitelky. Bohdalová byla odporná od prvního filmu až dodnes a Libuše Geprtová s blond parukou je taky dílo. Vlastně byla vždycky. Marně se snažím přijít na to, proč v těhle filmech zejména z této doby hrály samé ošklivky (prý zajímavé a talentované) typu Bohdalové, Janžurové, Jiráskové a další podobné existence, zatímco kočky se ve vysoce uměleckém českém filmu nenosily. Legrační je chór sousedek, scéna ve spořitelně a nejvíc mě pobavilo ono číslo s feliciemi. Oněch pět nebo kolik kilometrů dálnice v Chuchli si muselo zahrát v každém druhém filmu té doby, stejně jako čtyřpruhová (tedy dvou a dvou) estakáda kamsi na Prosek... (24.10.2022)

Ryze nostalgická hodnota převažuje. Z hlediska barrandovského fundusu je celek pak povýšem zahrnutím jednoho z dvanácti stěžejních kostýmů Marie Kučerové do Kulturního dědictví. Ať žijí paruky všech barev. Vévodí modrá a zelená. A samozřejmě ujíždim na muskulatuře Radka ;) A Peterka je taky sexy kluk, ale všechno ostatní je špatně, v čele s rádoby fatální Geprtovou. (04.03.2009)