Volání rodu

Většině filmů nostalgie pomáhá k mnohem lepším hodnocením, než jaké by dostaly, kdyby se prezentovaly jako dnešní novinka. U havraní trilogie je tomu naopak. Status klasiky pro dospívající je vykoupen jakýmsi "prozřením skrz infantilnost", když diváci dospěli. Mě se naštěstí trilogie v raných letech vyhla, a tak můžu bez předsudků ocenit toto v kontextu světové kinematografie jedinečné dílo, které kloubí výrazové prostředky České nové vlny s neuvěřitelně zajímavým a do detailu propracovaným tématem. (29.09.2009)

Údajně třetí zfilmovaná kniha ze Štorchovy slavné trilogie, ovšem s knižní předlohou již tento film nemá nic společného. Štorchova kniha Volání rodu je o tom, jak matka putuje se dvěma syny k rodu. jenže zde již máme třetí film o Havranpírkovi a Sokolovi, kteří u Štorcha vystupují jen v Osadě Havranů. A co se týče obsahu, tak ten je úplně mimo. Žádná matka, co by v zimě táhla syny ke svému rodu tu není, nýbrž se tady dva rody hádají o zrní. [1760. hodnocení, 57. komentář, 65%] (09.12.2020)

Třetí díl mi už tak zajímavý nepřipadl. Děj je sice zase nový, ale po shlédnutí celé trilogie ve mě pořád zůstává pocit, že se člověk o životě pralidí mnoho nedozví. Některé scény jsou trochu uječené a postavy jednají afektovaně. Nutno ale dodat, že je to pořád to nejlepší, co kdy z tohoto tématu bylo natočeno. (06.04.2022)

Poslední díl této trilogie nezačal vůbec špatně. Plíživá smrt – vyhnání z rodu, jenže potom nastal útlum v podobě putování a soužití s „ovčáky“. Tady atmosféra dost stagnovala a když už se tvůrci snažili hrát na emoce, hlad a soucítění s Havranpírkem a spol, měli to lépe zpracovat (tedy hlavně důvěryhodněji). Vím, bylo to točené pro mladší diváky, ale když už se tu i zabíjelo – tak to chtělo přišlápnout plyn i v jiných věcech. První díl jsem viděl na čistý průměr, dvojku tak na 60%, ale trojka je zase krok zpátky. Jako pozitivum vidím mladou Gábinu, která za mlada nebyla vůbec špatná (vzhledově). Miroslav Moravec podal dobrý výkon, ale měl dost svázané ruce scénářem a „přístupností“, protože i on rozhodně měl navíc. (29.01.2015)

Pravěkou trilogii mnohým ochromeného Jana Schmidta ctím. Od té temné chvíle, kdy se havraní pero dotklo prsou novorozeného chlapce, jsem pocítil hlubokou přináležitost k tomuto kmeni (než se slovo „kmen“ stálo reklamní frází) a kmen, který jsem tehdy neznal (ale tušil) a k němuž jsem začal patřit, nejlépe popisuje Liškova muzika: láskyplně znovuzrozená hudba těch prvních s hlasy, které se dokáží poměřit a sblížit s atmosférou, se mísí s klíčivou elektronikou co naším, moderním nervstvem. Po prvním, iniciačním dílu je tím nejsilnějším ten závěrečný: odhaluje nás v naší nedůvěřivosti, v podezírání toho nejbližšího ze zrady, z úskoků, jehož nejhorší možná podoba se rodí právě z nitra toho, který nevěří. Ale také odkrývá slabost nás, kteří víme a známe, ale nedokážeme srdečně promluvit k tomu, který nás vytíná z té půdy, pro niž jsme se narodili. A žijeme: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/siesta-peaceful-air-of-autumn (28.12.2018)