Nikdo mě nemá rád

Opravdu krásný snímek o dospívání chlapce v problémové rodině. Spíš než originalitou Truffaut zaujme perfektním zvládnutím vypravěčské a obrazové formy. Scény, které jsou ve filmu k vidění jsme už mnohokrát viděli jinde, a Trufaut se k nim nesnaží postavit čelem, převrátit zaběhlá schemata vzhůru nohama... naopak se v těchto kliše pohybuje s příjemnou lehkostí. Poskytují mu prostor pro vyjádření vlastního, osobního příběhu. Pokud si ale odmyslím, že Truffaut měl problematický vztah s rodiči, a pokusím se vnímat příběh jako divák, který o režisérovy nic neví, nemyslím, že by Nikdo mě nemá rád byl něčím výjimečný. Podobný příběh se objevuje v mnoha filmech, ty mají ale tu smůlu, že jejich režiséři nemají tak barvitý život jako Truffaut, a divák si potom pod jejich obrazy nemusí představit víc, než co vidí. (17.10.2004)

Tak možná nakonec zjistím, že Francouzská nová vlna nebude až tolik pro mě. Nevím. Truffaut sice dodal filmu krásný, pro nové vlny tak typický, vizuál, nicméně samotný příběh chlapce se mi vůbec nedotkl a já jsem tak vlastně neměl co prožívat. A to pak i zebe lepšího filmu nebudete mít velký zážitek. Velká škoda, protože přesně na podobný typ filmu mám často náladu a vždycky jsem myslel, že jsou pro mě. 6/10 (20.09.2013)

60% (09.07.2010)

Krásný film o problémech dětství. Truffautovi se povedlo díky sympatickému hlavnímu hrdinovi držet sympatie až do konce. (18.12.2013)

Truffautův poetický, ale poměrně drsný snímek "Nikdo mne nemá rád" patří k tomu nejlepšímu z francouzské nové vlny. Na rozdíl od kolegy Godarda se Truffaut mnohem více zabývá řemeslem, tj. audiovizuální stránkou i scénářem svých děl a výsledkem je, že tyto jeho počiny jsou dnes stejně dobře sledovatelné jako před půl stoletím, aniž by za to platily originalitou (aby nedošlo k mýlce: Godard se mi líbí, ale potřebuji na něj mít správnou náladu). - Herci v Nikdo mne nemá rád jsou beze zbytku vynikající, zvlášť titulní klučina hraný Jean-Pierre Léaundem, za zmínku stojí i vynikající černobílá kamera. (12.05.2005)

Verši Konstantina Biebla: "Jen v černém koutě / dvě oči na zdi visí, / jako dva obrázky se smutnými krajinkami. // Chlapče, čí jsi?" (02.05.2018)

Podle mě nejlepší Truffautův film, kterým navázal na Vigovu Trojku z mravů a kterým uvedl na scénu (a posléze i do všech filmových příruček) nezapomenutelnou postavu Antoina Doinela, pro kterou se narodil Jean-Pierre Léaud. Celá doinelovská pentalogie nemá ve filmu odboby, nadto je upřímná a citové zrání mladého Antoina působí přesvědčivě. Kdo by mohl zůstat lhostejný k trampotám jednoho upřímného mladého Pařížana, který to nemá v životě lehké? (24.11.2005)

Moje první setkání s Truffautem přineslo příjemný zážitek s menším dopadem na mě samotného (než jsem očekával). Přiznám se, že ke shlédnutí tohoto filmu mě inspirovala kniha Kafka na pobřěží od Haruki Murakamiho a taky jsem pochopil, proč se zmínka o tomto filmu do knihy dostala. K samotnému filmu - je podán s obrovskou lehkostí, děj je ale poměrně smutný (i když ne tragicky smutný) a toto dohromady diváka od příběhu trochu oddaluje. Je možné, že při druhém shlédnutí se dostanu o něco blíž a zasáhne mě to trochu víc, zatím jsem se dostatečně blízko nedostal. Přesto hodnotím vysoko (intuitivně :)) 8/10 PS: na druhý pohled naprosto skvělé - jdu shánět dalšího Truffauta 9/10 (01.05.2008)

Ten film ma v sobe vsechno mozne - ruzne symboly a odkazy, neorealisticke zpracovani s hodne vyraznymi jednak grotesknimi a jednak dokumentarnimi vstupy, oddechove pasaze, v te dobe jeste ne moc obvykly otevreny konec a hlavne citlivy lidsky pribeh, kdy tragedem je nejen hlavni postava, ale predevsim vsichni lide kolem ni. Ve svem debutovem filmu Truffaut nasadil svuj vysoky standart, ktery udrzuje ve vsech pozdejsich filmech, ktere jsem mel zatim moznost videt. (26.08.2006)

"Chceš po mně 1000 franků? To znamená, že počítáš aspoň s 500. Takže potřebuješ 300. Na, tady máš 100". :-D :-D :-D (07.03.2010)

Malý Antoine - Jean Pierre Léaud - mi byl víc než srozumitelný, pochopitelný, sympatický a svým způsobem i milý, rošťáctví a rebelie mu koukala z očí. Dospívání je složité období samo o sobě a když takový pulec nemá zázemí, oporu, rádce, průvodce, pere se s tím vším dost těžko. Kladně hodnotím i to, že tvůrce netlačí na pilu, podává to způsobem mně lehce stravitelným, přestože hořkým soustem. Krásná, leč trpká záležitost. (14.06.2019)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (25.01.2009)

Příběh zobrazuje životní peripetie jednoho mladého chlapce, na jehož výchovu rodiče jaksi pozapomněli. Ta matka byla příjemná jako osina v zadku - a tak synek skončí, tak jak skončí...8/10 (15.01.2010)

Nikto ho nemá rád. Neviem, prečo toľké počudovanie. Chodenie za školu, absencia učenia či krádeže rozhodne nevyvolávajú sympatie. Ťažšie stráviteľný snímok. (27.09.2016)

První Truffautův celovečerní film a hned taková pecka. Truffautův motiv dětství, které tak často a rád sleduje (neb vychází z jeho špatných zkušeností neústálích omylů) je zde doveden téměř k dokonalosti. Stále se opakující fakt, že cokoliv Antoine udělá, udělá špatně a z toho pramenící bezmoc (a ideál "neomylných dospělích") ve spojení s poměrné seběvědomým Léaudem tvoří kouzelnou kombinaci. Jak sám Truffaut řekl, jeho postava méla být spíše tišśí a nenápadnější (autobiografický prvek), ale Léaud si svou roli upravoval tak instinktivně, že z toho nakonec vylezlo ještě něco lepšího. Bezchybná je i metodická část film a jeho jazyk, kde kamera mnohdy atmosféře výrazně pomáhá. Narativně se nejedná o nic složitého a už jen příběh dokáže diváka udržet. Nikdo mne nemá rád je prostě nádherný základní prvek Nové vlny, který stoji za to vidět a zaujme jak pozorné čtenáře filmu tak svou přímostí také příležitostné diváky. Doinel, if your paper is first today, it's because I've decided to give the results beginning with the worst. (18.04.2010)

Silný snímek o tom, jak lehce se může ze sympatického a inteligentního kluka stát sígr z pasťáku. V podstatě stačí, když vás nikdo nemá rád: rodiče nezvládají výchovu (,,Zkoušeli jsme to na něj všemi způsoby, i po dobrém," říká nevlastní otec chlapce poté, co si jednou jako rodina vyšli do kina.), ve škole převládá tereziánský model výuky, který děti nijak nerozvíjí, jen je nutí učit se nazpaměť sáhodlouhé básně (Johna Keatinga ze Společnosti mrtvých básníků na ně!), a žádný opravdový kamarád není nablízku. Mohlo by se zdát, že film o špatně nastaveném školním systému a těžkostech dospívání z Francie konce 50. let zastaral. Ale i dnes jsou např. zvláštní školy plné romských dětí, které tam skončí bez ohledu na to, jak inteligentní jsou. A různá individua (od prezidenta Zemana po deník Blesk) zuřivě bojují proti inkluzi - pojďme postižené děti radši někam uklidit, aby se na ně ty normální nemusely koukat. Jak bych si přál, aby tenhle pěkný film zastaral! Dokud ale bude existovat konzervativní a autoritářský model výchovy, který trestá všemožné odlišnosti místo toho, aby je respektoval a hýčkal, zřejmě se tak nestane. Bohužel. (02.08.2016)

Výchova chlapců ve Francii. ___ Za mě nejzdařilejší film z pentalogie o Antoinu Doinelovi (Nikdo mne nemá rád; Antoine a Colette; Ukradené polibky; Rodinný krb; Láska na útěku). Důvod? Víte, jsem slušný člověk (spíš ze slabosti, než kvůli morálce), leč (možná by se tu hodilo: a proto?) nesnáším paternalismus, všechny ty zvláštními způsoby legitimizované hierarchie a vojenský pořádek, a tak se rád vžívám do kůže všemožných buřičů, anarchistů a společenských vyvrhelů. Každý vztyčený prostředníček (v mých představách zvučí; brzy pochopíte) vůči škole je rajskou hudbou pro mé uši, každé revoltě tleskám. Tenhle film si mě tudíž musel získat. ___ Jinak je zajímavé, jakým směrem se tahle série pak vydala, "Nikdo mne nemá rád" je filmem dosti smutným (asi jako tak, když vás nikdo nemá rád), další z filmů připomínají náladou (a Antoinovými osudy) Kleinovy Básníky, ne však v režii Dušena Kleina, nýbrž pod taktovkou Miloše Formana, Miloše Formana dob Lásky jedné plavovlásky a Černého Petra. 80% (06.06.2020)

Lehce spoileroidní komentář: Schopnost Truffauta vybudovat neobyčejně zdánlivě banální příběh je obdivuhodná, tím spíš jakoby nasazoval brýle pro své specifické vidění světa. Svým stylem vyjadřuje, že neexistují příběhy, které by byly filmařsky nezajímavé, ale samo zobrazení, způsob jakým je pomocí kamery příběh vytvářen je tím, co onen příběh ozvláštňuje. Zabírání kamerou příběh tvoří zajímavým či nezajímavým. // Snímek Nikdo mne nemá rád spatřuji právě jako všední příběh o jednom problematickém dospívání a hledání jeho příčiny, jemuž ovšem dodává Truffaut svou zvláštní eleganci. Pohledy na pařížské ulice v první sekvenci jakoby to potvrzovaly. Definují prostor, místo pro (budoucí) Antoinovu akci, místo jeho dobrodružství a problémů, tedy toho, na čem film stojí. Antoine ten prostor odhaluje a vyhledává v něm volnost a dobrodružství jako následek rodičovského autoritářství, kde se mu nedostává ani jednoho. Sami rodiče určují jeho nenápadnou cestu na zcestí – film je tudíž nejen obžalobou společnosti, ale i poukázáním na přehlížení vlastních chyb z pozice rodičů mající velký vliv na výchovu, potažmo na jeho dospívání. Rodiče mu nejsou přílišnou oporou, oporu musí hledat jinde, na jiném místě. Antoinovo hledání nových míst rozšiřuje scénickou stránku filmu a oživuje, film jakoby povstával spolu s ním a zase ''klesal'' s jeho návratem, na místo, kde je podřízen – ať už domů, do školy nebo později do polepšovny. Tyto dvě části do sebe efektivně zapadají, jako dva díly puzzle, jako střetnutí se obrazu A a obrazu B do jednolitého celku, kde jsou ovšem zdůrazněny rozdíly mezi oběmi částmi. // Závěrečný únik není jen únikem z podřízení se, je to únik naprosto všemu – okolnímu světu a jeho problémům, i kameře, která ho neúprosně dohání. Ústředním motivem je tolik neskrývaná, během filmu několikrát podaná a Truffautem zcela bez příkras zobrazená, touha. (07.03.2011)

První z Doinelovské pentalogie, první Truffaut, první Léaud a hned zásah na komoru. Nádherný film, tak jednoduchý, ale silný jak jen dokáže být. Je jiný než ostatní čtyři filmy a to hlavně díky věku Antoinea, nemůžu říci že nejlepší, ale rozhodně se Truffaut mohl těžko úvést mezi ty, jenž tak vytrvale kritizoval (nemyšleno pejorativně), lépe. (09.01.2012)

Mladý rebel Francois Truffault měl svou představu o tom, jak mají vypadat filmy. Psal tak dlouho tak kritické a drze recenze až nakonec natočil tento velmi provokativní film plný mladické drzosti a touhy točit, který upozorňuje na vzájemná nepochopení mezi generacemi, pokrytectví rodičů dětí apod. Témata, která jsou aktuální pořád. Navíc Truffault do filmu vtiskl kus svého vlastního dětství a svého hlavního herce Jeana-Pierra Leaúda nechal mnohdy improvizovat. Vznikl tak dokonale autentický a o to víc drsný film, který mě opravdu zasáhl a musím dát pět hvězd. (23.05.2019)