Němá barikáda

Dobrý film, určitě lepší než Osvobození Prahy, ale místy poněkud nudný, za což ovšem nemůže ideologie, nýbrž jeho rozvláčnější druhá polovina. Co se týče bitevních scén a přestřelek, Otakar Vávra nikdy nebyl žádný Jiří Sequens, ovšem vždy udělal maximum pro to, aby to, co právě točil, bylo co nejatmosféričtější. Tentokrát se mu to povedlo třeba při výborné scéně pátrání po odstřelovači nebo při montáži se stavbou barikády, když si naštvaní a odhodlaní lidé v dlouhém záběru podávají dlažební kostky. Opravdu škoda, že se film po hodině tak nějak okouká a člověk už jen čeká, kdy přijedou ty vyhlížené ruské tanky (v tomto případě tedy ten ruský tank) a bude konec. A i když se mi hudba Jiřího Srnky líbila (ve finále krásně spojil vlastní tvorbu s československou a sovětskou hymnou), Zdeněk Liška pro novější Vávrovy válečné opusy složil přímo nesrovnatelně zajímavější věci. (05.11.2015)

Pro me velice povedene valecne drama. Za nejvetsi klad povazuji rok nataceni, tedy 3 roky po valce, kdy atmosfera osvobozeni byla jeste cerstva, nemusely byt pouzite repliky, s vyjimkou barikad byla Praha de facto pripravena pro nataceni... Ne vsude je nutnost hledat nejakou propagandu, socialismus byl prijaty masou lidi dobrovolne a na svem pocatku byl spontanne podporovan. Ne vsechny herecke vykony me oslovily, film je ale velice pusobivy a daleko lepsi nez Osvobozeni Prahy od stejneho rezisera. (14.03.2009)

V únoru 1948 se v Československu chopila moci Komunistická strana, která provedla výrazné a zásadní změny i v kinematografii. Film v dalších letech sloužil především oficiálním mocenským záměrům. Není proto divu, že tehdy vzniklo nejvíce snímků, zobrazujících tématiku II. světové války a nacistické okupace. Hlavním atributem těchto filmů je zobrazení hrdinství, jehož nositeli byli většinou obyčejní lidé se "správným" třídním původem a "správnou" politickou orientací. Jedním z prvních filmových odkazů byl snímek Otakara Vávry Němá barikáda, natočený podle námětu a scénáře Jana Drdy. Autor zde popsal skutečné události z pražského květnového povstání v boji o Trojský most. Dvouhodinový monumentální spektákl se však nevyhnul – a ani nemohl – dobově poplatným manipulacím. Už jeden z prvních záběrů prozrazuje, že podnět k povstání zavdalo »podzemní vedení KSČ«, což je čirý nesmysl (krajské ilegální vedení KSČ v Praze bylo kompletně pozatýkáno v březnu 1945). I samotné řízení povstání je ve filmu vylíčeno zkreslujícími prostředky; příslušníci čs. armády (ve filmu zastoupené majorem v podání Miloše Nedbala) vystupují jako bázliví a pesimičtí a tak jsou to vlastně komunisté (Hošek a spol.), kdo celé povstání zachraňuje. Tím zůstala zcela odsunuta skutečná historická úloha generála Kutlvašra, který měl na zdaru celého povstání značný podíl. Vrcholem této záměrné demagogie je výrok jedné z postav (Kroupa) na otázku, proč Praze nepomůže americká armáda, protože se jim prý "nechce". Tím je jasně předdefinováno, čí vojska v závěru filmu hrdinové vítají. Naopak je zde poměrně zdařile zobrazen vývojový (levicový) posun obyvatelstva během nacistické okupace. Tento posun je demonstrován na postavě četnického strážmistra Brůčka (Jaroslav Marvan), který za první republiky rozháněl komunistické demonstrace a v závěru povstání při pohledu na vlajku Sovětského svazu uznale prohlásí: "Jo, dělali jsme tenkrát pěkný blbosti. Tak mi ty pendrekářský starý časy odpusť." Komunistickou interpretaci pak podtrhuje i fakt, že film nemá ústřední dějovou postavu, hrdinou je tu prostý lid. I ten je ovšem důkladně rozdělen. Vedle neohrožených, přímých a silných jedinců (v jejich čele stojí dělník, uhlíř, komunista a četař) se nacházejí vyložení zbabělci. Zcela výjimečné postavení v celém filmu zaujímá polská dívka Halina (Barbara Drapińska), osvobozená krátce předtím z koncentračního tábora, přesto v obdivuhodné psychické i fyzické síle. I přes zmíněné výtky, v celkovém pohledu na dílo ovšem nezbytně nutné, patří Vávrova a vlastně i Drdova BARIKÁDA k nejpůsobivějším snímkům s tématikou okupace. Stále je to ovšem film, který by si zasloužil hlubší historický rozbor. Otakar Vávra se pak k událostem pražského povstání vrátil ještě jednou o několik let později v třetí části volné trilogie s názvem Osvobození Prahy. (05.03.2009)

Protivojnové filmy majú byť o tom, že vojna je zlá a bodka. Nieže ďalší režim bude super a čaká sa len na záchranu jeho zástupcov. Jediný podstatný režim má byť pre ľudí v ohrození života mier. Dobre, Červená armáda asi v tejto situácii pomohla a nikto nemohol vedieť, ako sa to neskôr zvrtne. Ale kto by kurva počas boja o život myslel na to, že keď sa zbaví nacistov, bude môcť byť členom pracujúceho ľudu? Keď sa zbavím nacistov, ktorí sú doslova na druhej strane provizórnej barikády, tak prežijem. Kto rozmýšľa inak, má asi dosť zvrátenú motiváciu. Tá propaganda naserie ešte o to viac, že veľká časť filmu, ktorá sa bez nej zaobišla, pôsobí ako remeselne kvalitné a takmer nestarnúce dielo. (11.02.2016)

Určitě je to ukázka dobře zvládnuté filmařské práce. Propagandisticky to moc hodnotit nehodlám, protože přesto, že těch rudých idejí je tam na nestrannou výpověď podávající film na moje gusto až moc, tak je třeba vzít v úvahu dobu vzniku a fakt, že hodně lidí to tehdy opravdu takhle vidělo. Líbí se mi, že se špinavými nácky se tu nikdo nemaže a pěkně táhněte do Germánska!!! Je v tom cítit to velké poválečné nadšení a tak přesný výklad historie není nezbytný i když je jasný, že takhle to nebylo, ale to mi nevadí, já bych spíš přivítal více souvislého děje, takhle to působí spíš jako hraný dokument, ale zase jistá Vávrova režisérská ruka je na něm znát.60% (04.02.2016)