Quentin Tarantino

Narodil se teprve šestnáctileté Connii McHugh, která mu dala křestní jméno podle své oblíbené postavy Quinta ze seriálu Gunsmoke. Jeho biologickým otcem byl jistý Tony Tarantino, který rodinu opustil když byl Quentin ještě malinký a nikdy o syna nejevil zájem (přesněji řečeno jen do doby, než se potomek stal slavným – pak se na jeho úspěchu pokoušel parazitovat). Jeho náhradním tatínkem se stal hudebník s československými kořeny, který si Connii vzal a Quentina adoptoval – jeho příjmení má v našich končinách v tomto kontextu až symbolický význam: jmenoval se Curt Zastoupil.

Rodiče (u tohoto slova zůstaňme, protože navzdory rozvodu v roce 1973 Tarantino dodnes mluví o Zastoupilovi jako o svém otci) se postarali i o zárodky jeho kinofilského vzdělání, když jej pravidelně brávali do biografu, a to často i na filmy, které by dítě jeho věku při “běžné” výchově rozhodně nevidělo. Mezi kousky, které byly do jeho sítnice v raném věku vpáleny, patřily i takové drsňárny, jako Vysvobození nebo Divoká banda.

Chlapcovo dětství a dospívání ovšem ovlivnily nejen filmy, ale popkultura obecně. Televizní seriály, komiksy, populární hudba... to vše jako mladý hltal ve velkém a stále neměl dost. Prakticky o nic jiného se nezajímal a tehdy už bylo téměř jasné, že tenhle člověk skončí u filmu. Quentin odmítal jíst cokoliv jiného než hot dogy nebo hamburgery. Bezradná Connie proto musela všechna ostatní jídla nazývat těmito dvěma jmény, aby Quentin něco snědl. Pěkné začátky popkulturního tvůrce, který to neměl vůbec jednoduché, ale nepředbíhejme.

V Los Angeles začal navštěvovat školu herectví, a protože brzy zmohutněl a vypadal podstatně starší, než ve skutečnosti byl, našel si práci jako vyhazovač v pornokině. O několik let později, coby zhruba dvaadvacetiletý, se stal členem týmu prestižní videopůjčovny Video Archives na Manhattan Beach - kvůli tomu později získal (ne)slavnou přezdívku "magor z videopůjčovny" -, kde nonstop sledoval filmy a z většiny z nich dokázal odvyprávět téměř každou scénu. Lidé říkavali, že je to jeho "filmová škola", ale Quentin řekl, že je to spíš jeho žurnál a on je hlavním kritikem.

Zde se také seznámil s Rogerem Avarym, se kterým později začali psát scénáře. Společně trávili celé dny s očima přisátýma k televizní obrazovce. Sledovali a rozebírali cokoli, co jim přišlo pod ruku. Quentin si pouštěl řadu scén několikrát, zpomaleně, pozpátku... studoval strukturu scény, ale i střih, hudbu, hereckou práci, stylizaci dialogu - prostě všechno možné. Jak sám řekl: „Když se mě lidi ptají, zda jsem chodil do filmové školy, odpovídám, že jsem chodil na filmy.“ O mnoho let později, když  už byl úspěšný a bohatý, a podnik naopak zavíral, prakticky celý jejiho archív koupil a takříkajíc si onu půjčovnu zrekonstruoval ve svém domě. Když pak v létě 2022 začali s Rogerem Avarym začali natáčet vlastní podcast, pojmenovali jej… "Video Archives".

Svůj první pokus o napsání scénáře udělal už ve čtrnácti (šlo o jakousi parafrázi na Poldu a banditu, nazvanou “Captain Peachfuzz and the Anchovy Bandit”), ale jeho první dílko, které aspoň částečně spatřilo světlo světa, se jmenovalo My Best Friend's Birthday (Narozeniny mého nejlepšího kamaráda). Černobílá komedie o jednom hodně nevydařeném večírku vznikala několik let, ve spolupráci především s několika kamarády z videopůjčovny, ale nakonec nebyla nikdy oficiálně uvedena. Z původně zamýšleného sedmdesátiminutového snímku údajně přežilo jen minut šestatřicet a výsledek se do režisérovy “oficiální” filmografie nepočítá.

Tarantino se v této době přihlásil i na kurzy herectví a byť v této profesi později díru do světa neudělal, vždy se mu hodilo “rozumět” přístupu herců, které režíroval. Nemluvě o tom, že si čas od času střihnul nějakou tu roličku jak ve svých filmech, tak i ve snímcích spřízněných duší. A honorář za malinkou roličku imitátora Elvise v seriálu The Golden Girls mu umožnil překlenout období, kdy se jeho průběžně psané scénáře stále nedařilo realizovat.

Nezdar v podobě My Best Friend's Birthday jej totiž rozhodně neodradil (a navíc - některé repliky ze scénáře zrecykloval ve své další práci). Průběžně prodal hned dva později zrealizované texty: krvavou road-movie Pravdivá romance zrežíroval Tony Scott téměř beze změny (přepsán byl jen závěr, který místo Quentina upravil Roger Avary) a satiru Takoví normální zabijáci natočil Oliver Stone, který ovšem nechal provést rozsáhlé úpravy, kvůli čemu na něm pak Tarantino nenechal nitku suchou: „Kdyby mi ho alespoň ukradl“, řekl hořce.

Scénář filmu Gauneři byl Tarantino pevně rozhodnutý zrežírovat sám. Měl to být superlevný počin, financovaný z honoráře za Pravdivou romanci. Ale velmi se líbil Harveymu Keitelovi, který ho podpořil jako producent, a dokonce i penězi z vlastní kapsy. Z černobílé poloamatérskosti se stal film barevný, natáčený s pravou technikou a obsazený skutečnými herci. Výsledek měl mezi filmovými fanoušky velký úspěch a téměř ihned se stal kultovní záležitostí. Zaujala především rafinovaná struktura vyprávění, udržující diváka stále v napětí a nutící ho přemýšlet. Ne všem se ale snímek zalíbil. Odpůrci poukazovali na nedostatek morálních hodnot a přemíru násilí, například v legendární scéně s odřezáváním ucha. Tarantino na to reagoval: „Násílí je natolik přehnané a komiksově nadsazené, že má v člověku spíš vzbudit smích než zhnusení“.

V této době začal dostávat řadu nabídek, a to i na filmy, které měly později velmi slušný úspěch – například Nebezpečná rychlost nebo Muži v černém. Rozhodl se ale pokračovat na dráze tvorby ryze vlastní. Jeho pozice byla taková, že mohl natočit téměř jakýkoliv film - s podmínkou, že se musí vejít do rozpočtu 10 milionů dolarů. Tuto podmínku splnil, když se rozhodl napsat a natočit Pulp Fiction: Historky z podsvětí, jakousi antologii drsných příběhů, inspirovanou lacinými sešitovými kriminálkami.

Scénář začal psát v březnu 1992 v Amsterdamu, původně pro společnost TriStar… která ovšem výsledek odmítla – především kvůli kontroverzní heroinové scéně -, a Tarantino musel hledat nové útočiště, které nalezl u tehdy velmi aktivní společnosti Miramax. Nikdo tehdy ještě netušil, že se na svět klube nejvlivnější film (přinejmenším) 90. let dvacátého století. Z filmu přímo prýští autorova  láska k filmům. At' už jde o kameru, dialogy, účesy, postavy nebo volbu zbraní, je tenhle film nabit odkazy na různé filmy z celé historie kinematografie. Q. T. se inspiroval se vším možným... teenagerskými filmy z 50. let, noirovými ze 40. a 50., blaxploitation érou... Kombinoval staré filmové i knižní příběhy s moderním stylem natáčení. Pojistil si, že jeho film bude naprosto unikátní, ale příjemné je, že vám připomene spoustu svých předchůdců. Když se dozvíte, jaké odkazy Pulp Fiction obsahuje, možná to ve vás vzbudí touhu vidět klasiky i béčka která tvůrce ovlivnily.

Jednotlivé příběhy v Pulp Fiction skáčí v prostoru i v čase. Rozesetá struktura vyprávění je sice k vidění například i u takových klasik, jako Občan Kane, ale Quentin se touto metodou nechal inspirovat spíš z knížek, než z filmů: podle něj by filmaři měli mít při budování příběhu stejnou svobodu jako spisovatelé. Líbí se mu myšlenka, že může vyprávět víc příběhů, do kterých navzájem promlouvají jednotlivé postavy. Říká k tomu: "Je super, když porušíte to pravidlo lineárního vyprávění, když pak koukáte na publikum, vidíte, že jste narušili jejich klid. Najednou vědí, že musí dávat pozor a všechno ostražitě sledovat. Úplně cítíte, jak jsou přikovaní v sedačkách. Občas je zábava, sledovat je, jak se snaží film ‘stíhat’. Popravdě, kdybych napsal Pulp Fiction jako knížku, nikdo by tuhle záležitost s odlišnou strukturou neřešil. Ostatně není proč, v knížkách je tohle naprosto běžné". Tvůrce zvýrazňuje literární inspiraci i dalšími prvky vyprávění. Film s bravurně vybranou hudbou a geniálně napsanými dialogy, jehož separátní příběhy, které by v tradičně chronologickém řazení byly relativně banální, se protnou úžasným způsobem a vytvoří zcela osobitou pointu, oslnil po celém světě diváky i kritiky. Mimo jiné získal i Zlatou palmu na festivalu v Cannes či Oscara v kategorii nejlepší scénář (a nepochybně by získal těchto sošek mnohem více, kdyby v roce 1994 nebyla tak mimořádná konkurence).

Teď už byl Quentin za vodou a mohl si plnit své sny. Po malém intermezzu v podobě jedné povídky ve Čtyřech pokojích vznikl v roce 1997 jeho třetí film, Jackie Brown. Pro některé diváky byl trochu zklamáním, protože čekali další Pulp Fiction, ale nic takového se nekonalo. Mnohem poklidnější volné převyprávění románu Tarantinova oblíbeného spisovatele Elmorea Leonarda (šlo mimochodem o režisérovu první – a dost možná i poslední – adaptaci cizího díla) sice mělo něco ostrých hran, ale obecně vzato šlo o útvar spíše atmosférický a melancholický, než agresivní a drzý. Zlí jazykové zabrblali cosi o tom, že Pulp Fiction možná byla jen náhoda, pozorní jazykové si všimli, jak dobře se stále ještě mladý filmař uměl popasovat s tematikou stárnutí.

Quentin se k relativnímu neúspěchu (jen oproti příliš vysokým očekáváním – film se bohatě zaplatil) příliš nevyjadřoval a spíše stáhl do ústraní, aby se nakonec vrátil v roce 2003 s akčním filmem Kill Bill, jejíž hlavní postavu napsal přímo pro Umu Thurman (ba dokonce s jejím autorským přispěním – námět totiž společně vymysleli už při práci na Pulp Fiction). Při vymýšlení velkolepé pocty spíše pokleslejším asijským řezničinám, které už od puberty tak miluje, se Tarantino vrhnul do práce se vrhnul s opravdovou vervou… možná až přílišnou, neboť délka natočeného filmu bez problémů překročila tři hodiny. Nakonec spolu s Miramaxem přišli se snadným řešením – Kill Bill šel do kin rozdělen na dva díly. Ten první byl naplněn hektolitry krve a bojovými scénami, druhý zase sršel břitkými “tarantinovskými” dialogy, černým humorem a podstatně hlubšími emocemi, včetně těch mateřských. Oba díly měly obrovský úspěch a Tarantinova pověst se rozšířila jednak o schopnost zvládnou svižnou vysokorozpočtovou podívanou, a jednak bylo jasné, že umí i vydělat opravdu slušné peníze.

V roce 2005 se Quentin nechal svým kamarádem Robertem Rodriguezem přemluvit, aby natočil jednu scénu z velmi osobité komiksové adaptace Sin City – město hříchu. Zastánce “nových” technologií Rodriguez chtěl staromilce Tarantina přesvědčit, že budoucnost patří digitálu (Q. T. zásadně točí jen na filmový materiál), a svěřil mu několikaminutovou scénu s Beniciem Del Torem a Clivem Owenem v autě. Tarantino měl zcela volnou ruku, skvěle se připravil a to, co by za normálních podmínek točil týden, měl při Rodriguezově stylu hotové za den.

Jeho další celovečerní snímek Grindhouse: Auto zabiják, byl po velmi zběsilém Kill Bill svým způsobem návrat do starých kolejí. Do kolejí dialogů a pomalu se rozjíždějících scén. Rozhovory se vracejí ke Gaunerům, tanec a hudba tak trochu k Pulp Fiction. Pak ovšem přichází šok, a v závěru velmi dynamická akční scéna. Film je precizně zpracován, výborná automobilová honička jede na plný plyn a fantastické kaskadérské kousky potvrzují tvůrcovu oblibu v natáčení “doopravdy”, tedy bez použití digitálních triků. Přijetí bylo ovšem spíše rozpačité a i sám Tarantino později řekl, že se asi nechal příliš unést a kdyby film točil znovu, byl by “trochu míň užvaněný a sebestředný”. V jednom rozhovoru dokonce smutnil, že bude muset natočit aspoň tři další dobré filmy, aby si napravil reputaci, pošramocenou tímto špatným. Většina jeho příznivců to ovšem nevidí tak černě.

V roce 2008 zasáhla filmový svět zpráva z festivalu v Cannes, kde Tarantino oznámil, že jeho připravovaný scénář k válečnému snímku Hanebný pancharti je hotový, začne se natáčet na konci léta a přesně za rok bude soutěžit na tomto festivalu. Co Quentin řekl, to splnil. Jeho osobitý dvojpříběh ze druhé světové války mnoho diváků šokoval (většinou v pozitivním smyslu) mimo jiné i sebevědomou drzostí, s níž si troufl odklonit se od skutečných událostí a přepsat dějiny “po tarantinovsku”. Snímek byl komerčně úspěšný a získal osm nominací na Oscara… z nichž jedna byla proměněna.

Oním šťastlivcem byl rakouský herec Christoph Waltz, který se (už po úspěchu v Cannes, kde za svůj bravurní výkon, odehraný ve čtyřech jazycích, získal první z mnoha ocenění) zařadil mezi nemálo herců a hereček, jejichž kariéry byly řádně nakopnuty či restartovány právě po spolupráci s Quentinem Tarantinem. Během let se z toho stal svého času trademark. Filmovému nadšenci s encyklopedickou pamětí odjakživa dělá radost, když muže z někoho neznámého udělat hvězdu, či obnovit lesk hvězdy zašlé. Během let takto pomohl například Lawrenci Tierneymu, Johnu Travoltovi, Robertu Forsterovi, Davidovi Carradineovi, Donu Johnsonovi a dalším.

Coby celoživotní milovník westernů si v roce 2012 Quentin splnil svůj dlouholetý sen a natočil Nespoutaného Djanga. Vynikající, samozřejmě velmi drsný, příběh z prostředí amerického otrokářského Jihu, obsazený hvězdami jako Jamie Foxx, Leonardo DiCaprio, Samuel L. Jackson nebo Christoph Waltz (opět… a získal dalšího Oscara!) se do dějin režisérova oblíbeného žánru nepochybně nesmazatelně zapsal.

I jeho další počin zůstal na Divokém západě, byť v podobě mnohem depresivnější, krutější a klaustrofobičtější. Osm hrozných sice málem nevzniklo kvůli úniku scénáře na internet, ale Tarantino nakonec situaci přehodnotil, přepsal závěr, a vytvořil osobitou westernovou variaci na detektivky Agathy Christie, v níž by se paranoia dala krájet, a o tryskající mozky vskutku není nouze.

V roce 2019 se nechal velmi volně inspirovat skutečnými událostmi, konkrétně nechvalně proslulou vraždou herečky Sharon Tate a jejích přátel, a natočil Tenkrát v Hollywoodu – což ovšem nebyl primárně příběh této události, ale především jakýsi portét této doby (rok 1969) a proměny, kterou tehdy procházel Hollywood. Nahlíženo na ni bylo prostřednictvím poloslavného herce v podání Leonarda DiCapria a jeho kamaráda/kaskadérského dubléra (Brad Pitt). Samotnou Sharon Tate ztvárnila Margot Robbie a jak ústřednímu trojlístku, tak i hereckým kolegům a kolegyním kolem nich (Al Pacino, Margaret Qualley, Bruce Dern, Julia Butters a mnoho dalších) se – pochopitelně ve spolupráci s mimořádným týmem techniků a výtvarníků - podařilo vytvořit skvostný portrét specifického místa a doby, zakončený opravdu působivým způsobem.

V Quentinových filmech se obvykle objevuje akce nemálo násílí a krvavých scén, což jednak odpovídá tomu, že mezi jeho nejoblíbenější tvůrce patří mistři jako Sergio Leone, Martin Scorsese, Brian De Palma nebo Dario Argento, a také tomu, že si dlouhodobě pěstuje vlastní, osobitý styl a chce, aby lidi věděli, co si mají představit pod spojením “film Quentina Tarantina”. Dodal k tomu: “Když půjdete na Metallicu, tak jim přece taky neřeknete, aby to ztišili.” A pokud jde o jeho filmografii jako celek, tak při Kill Bill začal své filmy dokonce číslovat a po několika letech dokonce oznámil, že jich má v úmyslu natočit jen deset a pak odejít ze scény. Už se zdálo, že je jasné, jaký počin to bude – měl se jmenovat “The Movie Critic” a režisér už měl dokonce vybranou i část obsazení a podepsané něco smluv… na jaře 2024 se ovšem nečekaně rozhodl project skrečovat. Čím tedy svou tvůrčí pouť plátny kin doopravdy zakončí, ve zmíněném čase ještě není jasné.

A také to neznamená, že se už nedočkáme žádného jeho nového díla. Nemá v úmyslu odejít do důchodu, spíše se přeorientovat na psaní knížek (tuto kariéru odstartoval knižní adaptací vlastního filmu “Tenkrát v Hollywoodu”, následovanou vynikajícím výletem do filmového historie “Filmové spekulace”) a občas si třeba napsat a natočit i něco pro televizi (koneckonců, už v polovině devadesátých let se na toto pole vydal epizodou velmi populárního seriálu Pohotovost). Navíc své kinofilské duši dělá radost ještě dalším způsobem: už v roce 2010 si koupil losangeleský biograf New Beverly Cinema a postupně se stal jeho de facto programovým ředitelem – a v souladu s jeho láskou ke klasice se v něm filmy promítají výhradně z filmového pásu, nikdy digitálně.

Pro třetí dějství jeho života je nepochybně zásadní i skutečnost, že muž, který si díky svému životu mohl plně užívat bohémského života, se při polovině své páté dekády usadil: V roce 2018 se oženil s izraelskou zpěvačkou Daniellou Pick. V únoru 2020 se jim narodil syn, o dva roky později následovala dcera. Má tedy o zábavu postaráno. A samozřejmě – i kdyby už nikdy nerežíroval, neprodukoval nebo nehrál, stejně navždy zůstane jedním z opravdových velikánů světového filmu.

Martin "pan Hnědý" Jecho