Honza málem králem

Ze čtyř proslavených Zemanových pohádek je ta poslední zdaleka nejslabší, nikoli však zanedbatelná. Nevím o tom, že by se před tím někdo pokusil zfilmovat klasického „českého Honzu“, Zemanovo pojetí je nicméně už rovnou parodické. Lze-li to tak vůbec říci, neboť postava Honzy v lidových pohádkách je komická sama o sobě (což evidentně nepochopil Zdeněk Troška). Zemanův Honza už ale předem ví (a když ne on, ví to jeho máma), jak to v životě chodí: že musí jít do světa, rozdělit se s chudým pocestným a tak dále, až k princezně a půlce království. Jak taky jinak. Začíná tedy Honzova cesta z pece do světa k princezně a zpět (k princezně!), na níž se nám nabízí množství jeho v různých na sobě nezávislých povídačkách fixovaných kousků. Klasické fatum ale nevychází, když se chudý pocestný objevuje okamžitě po utonutí jediného pecnu chleba. Inu, příležitost pro první z Honzových kousků. V naznačeném formátu film dobře funguje, a to i s přidaným Honzovým „stínem“, Kemrovým bubeníkem. Naopak velmi výrazným kazem je v první půli neustálé vnucování loupežnických scén (proč??) a především samotný (dosti trapný) úvod – loupežníci na trhu. Úplně by stačilo setkání Honzy s nimi a jejich královské okradení. Jejich stálý výskyt naznačuje, že s nimi půjde o něco zásadního, nakonec je to ale pouhá epizodka. Že Honza na své cestě potká tu svou princeznu, která na něj čeká po návratu, to je prostě osud. Mlčící princezna s nůžkami a s dózou s mouchami je dosti zajímavá figura a pokud vím, je to jediná princezna, jejíž zadnice v negližé je vystavena divákovi. (Není mi však jasné, proč král vlastně tolik stál o to, aby mluvila.) Velmi těžce uchopitelnou je postava stařeny s kosou. Nejprve se zdá, že jde o smrtku (ve velmi zdařilé scéně v hospodě), pak je ale kompromitována jako jakási intrikánská stařena a hlavně zosobnění tmářství. Takže prostě jakási žába na prameni radostného života lidu, že jsem skoro v pokušení dát si do spojitosti s ní Kornův verš „proč mám jinde hledat NEBE, když to svoje znám“. Každopádně závěrečné přejetí kosy bohužel nelze spojovat s biblickým „kde je smrti tvůj osten?“. Když jsem u těch písní: Honzův song nekomentuji, prostě tam je jako kornovsko-honzovský refrén, v pořádku. Zajímavé jsou písně jeho budoucí nevěsty (štíhlá Konvalinková, to je jako cesta strojem času do antiky): její „Kam ten potůček...“ musí být buď původní lidovka, nebo to napsal někdo, kdo má pro lidovou píseň mimořádný cit. Primitivní čtyřverší na hlavu poráží veškeré trapné umělotiny o lásce v různých opulentních muzikálech a narůžovělých mermomocných pohádkách naší doby. A potom ten slogan „Volám stráně lesy, ty můj Honzo kde jsi?“. Zde naopak zní slovesná estetika českých 50. let, stejně jako táž obrazová estetika ve scéně, v níž se poprvé prochází ve svých květinových šatech. Jestli jsem princeznu označil za zajímavou figuru, pak tahle děvečka je jejím zajímavým protějškem, zcela v rámci onoho parodického formátu „Honza jde do světa“. Prosvítávají-li tu a tam 50. léta (ve vší nevinnosti, je-li vůbec možná), bude zajímavé srovnat ideologický koncept s onou dobou. Vždyť všechny Zemanovy pohádky artikulují vládnoucí ideologii doby (jako zvláštní případ se v tomto ohledu jeví Šíleně smutná, ale i ta je dokonale dobová, v příkrém kontrastu proti dobovosti obou předešlých). Honza je skokem od Pyšné rovnou do husákovské normalizace, spočívající namnoze v korumpování „lidu“ zdáním dobrého bydla. Tady se už nebojuje o lepší zítřky, o svržení jha, tady se neadoruje lid uvědomělý, nýbrž je ukazován lid jako nositel pohodového soukromého žitíčka, lid jako vtipný vítěz nad zaprděnými středními vrstvami (lakotný hloupý sedlák, vojáci, u nichž je hloupost jedinou konstatovatelnou vlastností, hostinský – srov. s kovářem, královská rodina jako karikatura zhýčkané aristokracie, tulenářsky spolčené s loupežníky). Lze pochválit střídmé, neokázalé, ale šik kostýmy. Toho si všímám díky souslednosti sledování se Z pekla štěstí. (K čemuž ještě vypíchnu přesvědčivě působivou zkratku „kde máte česnek? kde máte...? a kde máte panímámu?“. Něčeho takového nemůže být cukrkandlový emoční dojič Troška schopen.) Celkově mám z výsledného tvaru této pohádky, i přes solidní koncept, dost rozpačitý dojem, takže bych váhal mezi dvěma a třemi hvězdičkami. Ovšem při vzpomínce, jak velkolepě (jako dramatické dobrodružství i jako komedie) na mne působila v dětství, jak kulťácké (při neznalosti tohoto pojmu) mi tehdy připadaly některé scény (např. buben v přeplněné hladomorně) se jednoznačně přikláním k vyššímu počtu (a poskytuji tak důkaz proti Šandíkovu předpokladu). Teď už mi scény, které mě tenkrát nejvíc bavily, nepřipadají zajímavé. Naopak zmíněnou scénu s utopeným chlebem, která mě rozesmála, si z dětství nepamatuji. Poztrácení zlaťáků mě tenkrát samozřejmě velmi iritovalo, nyní ho vnímám nejen jako zcela logickou komponentu, ale i jako příhodné překročení ideového stínu (lid sbírá a velebí Honzu). Z dalšího nemohu necitovat „na můj povel: cepy cepy, klepy klepy“. Ve filmu se objevuje šifra, kterou neumím rozřešit: Jednoruký pocestný se na Honzův pokyn stane němým. Později, když je Honza uveden k němé princezně, již má přimět k mluvení, první, co v její komnatě vidíme, je jednoruká socha. Ono to je vlastně celé postaveno na "tam a zpět", nejen v motivu princezny: vždyť poztrácením zlaťáků z loupežnické truhly (přes královskou rodinu a Honzu se peníze mimo jiné dostávají k oloupeným) dostávají opodstatnění i ty přebytečné loupežnické scény. /// Dodatek: Při dalším rodičovském zhlédnutí (srpen 2012) je dojem mnohem lepší. Především je vhodné odstoupit od ideové předpojatosti. Pak se mnohé scény a dialogy jeví v jiném světle. Zábava skvělá. Dokonce momentálně lepší než při Šíleně smutné, kterou už mám dávno ohranou až k nudě. Abych se už nerozepisoval, zmíním jen namátkou: selka ve scéně se sekyrkovou polévkou. Ačkoli je tato postava koncipována jasně šablonovitě, komunikuje zde krásně životně, zcela bez ohledu na její pojetí (což je v pohádkách vzácné). A takových míst by se dalo jmenovat více. Nebo naopak Skopeček čtoucí královský výnos ("...Lhostejno koho. Někoho..."). Nebo zcela jinak: celá sekvence "květinové princezny" je prostě krásná. Atd. (02.06.2012) (méně) (více)