Úsměv Mony Lisy

V roce 1953 přijede Katherine Watsonová učit umění na dívčí univerzitu Wellesley. Jako mladá učitelka je šokovaná realitou této prestižní školy, její zkostnatělostí, upjatou morálkou a zastaralými názory. Pro dívky není určeno samostatné myšlení, protože jim poví učebnice, co si mají myslet a dokonce i jaké umění se jim má líbit. Ale co je horší, většina vyučujících i samotné studentky pokládají za nejvyšší životní metu svatbu. Po svatbě se stanou hospodyňkami, budou pečovat o domácnost, připravovat manželovi jídlo, a veškeré vzdělání, kterého dosáhly, je jim pak zcela k ničemu. Katherine má pocit, že dívky na universitě jen zabíjí čas, než se stanou profesionálními manželkami. Nechtějí se svým vzděláním něčeho dosáhnout, nechtějí pracovat, nechtějí dál studovat a budovat si kariéru. Protože žena, která se brzy nevdá, ta je neúspěšná, prohrála, žádná si přeci nepřeje nic jiného… nebo snad ano? A tak začne mladá učitelka studentkám ukazovat, že ne každému se líbí to samé umění, že každý může mít jiný názor i jiné životní cíle. Její počínání popouzí mladou studentku Betty. Ta je ukázkou dokonalé ženy, brojí proti antikoncepci, jejím jediným životním snem je manželství a dům, ve kterém je pračka a sušička. V posledním ročníku studia se provdala a její manželství není šťastné, jenže to si ona nechce přiznat. Jen o to víc poukazuje na nevhodné chování ostatních studentek, školní zdravotnice i učitelek. Zdá se, že když není šťastná Betty, nepřeje štěstí ani druhým. Protože Betty musí být šťastná, dosáhla přeci všeho, co kdy chtěla, má krásný dům, úspěšného muže, i tu pračku se sušičkou. Musí se jen usmívat a dobře reprezentovat ideál ženství. Jako Mona Lisa, vypadá šťastná, protože se usmívá. Znamená ale úsměv vždy štěstí? (TV Prima)