Control
Control
Control
Režie:
Anton CorbijnScénář:
Matt GreenhalghKamera:
Martin RuheHrají:
Sam Riley, Samantha Morton, Alexandra Maria Lara, Joe Anderson, James Anthony Pearson, Harry Treadaway, Craig Parkinson, Toby Kebbell, Matthew McNulty (více)Obsahy(1)
Anton Corbijn, který se vypracoval na tvorbě hudebních videoklipů předních světových kapel, se pustil do biografického dramatu o svém oblíbenci Ianu Curtisovi, legendárním frontmanovi post-punkových Joy Division. Snímek s bohatou hudební složkou podle knižní předlohy Curtisovy manželky zaujme i diváky, kteří se s Joy Division doposud nesetkali. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (361)
Control je film o zajimavym cloveku s talentem, kterej hral v zajimavy kapele, ktera hrala zajimavou muziku v zajimavy dobe. Jedinej problem je v tom, ze film neni dost zajimavej na pet hvezd. Nejde dost do hloubky, takze me vubec nebylo jasny, proc chce panacek bejt s jednou a ne s druhou a pak zas naopak. Vsechno zachranuje hudba Joy Division, o ktery se ale zase nedozvime skoro nic, vyjimecnej vykon Rileyho, konec sice ocekavanej, ale solidne podanej a hlavne fakt, ze se to opravdu stalo. Na ctyri svitidla tak akorat. ()
Festivalová ceněnost je podle mě i jeho slabá stránka, ano, film Control je, podle mě, až příliš moc točen pro tento cíl. Nemůžu se tohoto pocitu zbavit. Navíc i když se ve filmu všechno daří a vše jde docela dobře, pořád je film temný a depresivní a černobílé provedení tomu depresivnímu stylu ještě pomáhá. Musím uznat, že herecký výkon hlavního představitele Sama Rileyho je bravůrní a výběr hudby také. Ale bohužel film, který mě uvede do deprese ještě dřív než by měl, mi k srdci nepřiroste. ()
//70. léta, zapadlé městečko Macclesfield kdesi v Anglii. Neklidná posmutnělá duše básníka bloumá pochmurnými ulicemi a utápí své mládí v neustálém sledu jednotvárných dnů. Nicméně jediné, na co naráží, je vše obklopující nuda, šeď a neporozumění. Sem tam nějaká sklenka alkoholu, cigaretka a nová deska Davida Bowieho mohou sice poskytnout určité rozptýlení a zbavit člověka utrpení, avšak ne nadlouho//… Control je nesmírně působivý a především vizuálně podmanivý film. Režisér Anton Corbijn vsadil na černobílé provedení snímku, které vtisklo filmu celkové melancholické ladění. Ponurá atmosféra tehdejší Anglie tak dokonale splývá s náladou hlavního představitele, protkanou depresivními stavy, epileptickými záchvaty a s nimi i pochopitelně vyvěrajícím nesmírným utrpením. Přesto je třeba ocenit, že je to film nesmírně střízlivý, který si uchovává po celou dobu civilní, téměř dokumentární ráz. Režisér se totiž nesnaží hodnotit a udržuje si od svých postav dostatečný odstup. Iana Curtise nám nepředstavuje jen jako oduševnělého hudebníka s duší básníka, pro něhož hudba byla zrcadlem jeho utrpení a momentálních pocitů; ale také jako psychicky podlomeného, životem zkroušeného a rozervaného člověka. Člověka, který ve svém životě udělal řadu chyb, ale nevěděl, jak je napravit… Člověka, který se především nedokázal vyrovnat sám se sebou, a proto ve svém důsledku ublížil nejen ostatním, ale nejvíc sám sobě… Člověka, který nedokázal udržet kontrolu sám nad sebou… ()
Původně jsem chtěl dávat 3, nakonec 4 za to, že mi film připomněl, jak jsou/byli joy division skvělý. ()
The past is part of my future. ()
Velmi dobří herci ve velmi dobrém vizuálu a režii, ve velmi nezajímavém ději o nezajímavém (a troufnu si říct i dost nesympatickém) člověku. Ani ta muzika není nic, co by bylo zaznamenáníhodného, takže dohromady dost bídná biografie a jako obvykle nechápu místní nadšení. 40% ()
Audiovizuální orgie. Anton Corbijn je genius. ()
Přiznám se, že mě jakožto fanouška DM přivedlo k filmu hlavně jméno režiséra A. Gorbina. Že je to profi fotograf, je na filmu znát snad z každého záběru. Kamera je statická a dává tak prostor v klidu sledovat pád jednoho vcelku normálního, nemocného človíčka. A neuhne se ani před emocemi, které bolí i vidět, natož je s ním prožívat. Přitom se mu nedělo nic, co by neznala většina z nás. Jen ten způsob jak se s problémy vypořádal....Když jsem se dočetl, že scénář byl tvořen na motivy životopisu, který napsala vdova po Curtisovi, trochu mě to zamrzelo. Milovala ho tak moc... Nejsem si jistý, jestli by o něm dokázala napsat Pravdu. Nicméně ani to nemůže devalvovat vynikající výkony všech herců i výbornou režii a kameru. Post-punk a počátky nové vlny nejsou zrovna můj šálek kávy, ale po zhlédnutí filmu, jsem si soundtrack opatřil. Pokud se bojíte poslouchat zraněné a ztracené duše, filmu se raději vyhněte, protože tam je i uvidíte. ()
Minimalisticky, ale velmi dobre natoceny film o frontmanovi punkove kapely Joy Division. Filmu pomohl cernobily kabat. Slusne herecke vykony, ale hlavne skvela hudba je nejvetsim kladem Controlu. Ian Curtis zil pouhych 23 let, tak neni divu, ze jeho biografie neni tak zajimava jako u jinych umelcu, kterym se take dostalo te cti, natocit o nich film. ()
Je vidět, že někteří lidé se prostě pro život nenarodili. Život je pro ně utrpením, stejně jako pro jejich blízké být jim nablízku. Film či snad dokument mi vyjasnil určité nejasnosti ohledně Joy Division, nastínil podstatu věci. Snímek samozřejmě není příliš optimistický, ale už samo pokračování kapely formou New Order je signálem, že naděje umírá poslední. 70% ()
Jako fanoušek Interpolu (Paul Banks) mám k Joy Division (Ian Curtis) velmi specifický vztah. Snímek je velmi dobře udělán a musím vyzdvihnout hlavní protagonisty kapely, kteří hrají i zpívají většinu písní. _ I'm Off. ()
Tak hele, promiňte mi následující výrazy, ale pro mě tenhle film není filmem o etapě života nějakýho zpěváka nějaké čůpr kapely. Joy Division mě nikdy moc nezaujali, nikdy se mi je nechtělo moc poslouchat a tak vůbec - potom přišla kamarádka s dývkem Control a já říkám: "Joy Division? Hm... to asi ne." Nakonec přišel večer, kdy jsem si to dývko pustila a ač u filmů skoro nepláču, tak teď mi tekly slzy proudem. Ne kvůli tomu, že se nějaký člověk zabil, o to tu jde až na nějakém druhém, třetím nebo spíš čtvrtém místě. Přistoupila jsem k tomuto filmu čistě jen jako k "filmu". A mezi tou černou a bílou jsem viděla kluka, jehož pocity a myšlenky jsem intezivně vnímala, ale těžko je předám někomu jinému, řeknu mu: podívej se na film. Ona ta velká deprese nebyla zas až taková prokletost a osud jako spíš chaos, který ve chvilce může přerůst u každého. A to se mi líbilo; nejde o to, že ten člověk byl zpěvák a byl slavnej a byl tohleto, jde o to, že ho milovaly dvě ženy najednou a on si připadal, že si svůj život nezaslouží a kdo si tak někdy nepřipadal? To mě zaujalo nejvíce - to netradiční pojetí biografie - netočíme o hvězdě, točíme o člověku. Lidskost a všechny její krásné i zrůdné stránky. Slzy mi tekly proudem a to také díky vizuální stránce (mám ráda originální citlivou kameru) a Corbijnovy režie, která je skutečně jedinečná, jeho obrazy mi prostě sedí, teď se ukázalo, že nejen ve videoklipech. Jo a Sam byl skvělej, kurva skvělej. ()
Už dlouho se mi nestalo, abych po skončení filmu seděl a koukal do běžících titulků. I když jsem věděl, jak to skončí, i když se mě většina filmů nijak citově nedotýká (rozhodně ne ty, které se o to snaží), z Control jsem si odnesl hluboký zážitek. Přispěla k tomu jednak výborná tísnivá atmosféra umocněná černobílou, jednak výtečná muzika. Měl jsem jenom drobný problém s tim, že Riley vypadal spíš na teenagera než na vyschízovanýho rockera. Dlouho jsem to viděl na 4hvězdičky, ale pod vlivem konce dávám nakonec plnej počet. (15/02/10) ()
Mam rad Joy Division, film jsem si uzil, hlavnimu hrdinovi veril, temny vizual i nalda mi sedely/bavily. Hezka pocta. ()
Sam Riley je jako znovuzrozený Ian Curtis. ()
Joy Division mě nikdy nezajímalo, asi hlavně proto, že jsem si myslel, že všechna jejich hudba je ve stylu Love Will Tear Us Apart, což mi vždy přišlo docela vlezlé. Po skouknutí tohohle filmu jsem to ale musel přehodnotit. Hudební pasáže byly tak dechberoucí (a na celém filmu to nejlepší), že mě Joy Division určitým způsobem dost ovlivnily a teď je vnímám úplně jinak. Hlavně jsem zjistil, že mají mnohem lepší kousky než zmiňovaný flák. Sam Riley předvedl dokonalé vtělení, řekl bych. Zajímavé je, že ta epilepsie se na Ianu Curtisovi podepsala už na pódiu, když předváděl ty své tanečky, chch. ČB barva byla dobře zvolená, protože se to k filmu parádně hodilo a mělo to své opodstatnění (depky). Musím zmínit vynikající soundtrack, kterej už nějakou dobu sjíždím a pořád se neomrzel. ()
Vydařené nahlédnutí do života Iana Curtise a skvělé skupiny Joy Division. Černobílé provedení až nečekaně dobře podtrhuje atmosféru. Kvalitně zahrané a chytlavý soundtrack. I kdyby nic jiného, tak tento film jistě rozšíří počet posluchačů této post-punkové kapely - a to myslím není úplně od věci. ()
85% Velmi dobře a trefně natočená biografie, které dominuje postava Iana Curtise, na jedničku zahraná Samem Rileym. Do této role skvěle pasoval. A muzika Joy Division, to je lahůdka. Bohužel, epilepsie a deprese udělaly své :-( ()
Tento zatraceně stylový film vám nepřinese biografii skupiny Joy Division – o ostatních členech se totiž skoro nezmiňuje. Přinese vám ale dokonalé vyjádření niterních pocitů Iana Curtise, který se neustále zmítal v depresích a pochybnostech. Snímek byl nejprve natočen barevně, do kin však šel jako černobílý, což přitvrdilo drsnou atmosféru osmdesátých let. Máte jedinečnou možnost na dvě hodiny vstoupit do anglického undergroundu s chodbami plných feťáků a hudbou Sex Pistols a možná dokonce pochopit složitou osobnost Iana Curtise, legendární postavu post–punku osmdesátých let. Nezáleží na tom, jestli posloucháte Joy Divison, nebo ne. Film vás osloví jak hudbou, tak emotivními výkony a neskutečným příběhem s ponurou atmosférou. ()
Fim díky kterému jsem poznal a začal mít rád hudbu Joy Division. ()