Pouta

O násilí a nenávisti skrytých pod rouškou tmy. Pouta jsou filmem 3, který na první 4 pohled působí jako skvěle fungujcí celek 5. Problém nastane ve chvíli 34, kdy se divák začně třeba jen trochu hlouběji zamýšlet nad funkčností a přínosem jednotlivých prvků 5. Dialogy, ač prošpikované nejedním vulgarismem 345 , působí velice ploše, vykalkulovaně a místy až nuceně. Výběr hereckého obsazení oceňuji – ta ublíženost a zhrzenost mísící se s nenávistí a touhou roztrhnout ta pouta, kterými spo3le4čnost5 člověka duševně znehybnila, odrážející se ve tváři Ondřeje Malého, vytváří jednu z nejzajímavějších postav českého filmu posledních let. Ovšem nulová 34 motivovanost jednání a činů každého, kdo v příběhu hraje nějakou roli 5, mě ubíjela. Pojí se snad absence jakékoli logiky v lidském 345 chování se Špačkovým pokusem o naturalistické zachycení doby? Měly snad postavy opravdu být jen režisérovými figurkami bez osobnosti, kterými je bezostyšně a často bez rozmyslu smýkáno po šachovnici ledabyle vystavěné na šedi betonu? Je-li tomu opravdu tak, nemá snad ani smysl, pozastavovat se nad všemi těmi otazníky týkajícími se nedořešenosti závěru a nedotaženosti lidských osudů, které zůstaly zapomenuty viset nad plátnem již dávno prázdného sálu...345 už! (31.01.2010)

V posledních dvaceti letech jsme si zvykli, že hra s psychologií v českých filmech moc nefunguje. Když měli herci říkat "miluju tě", "nenávidím tě" nebo prosté "jdi do hajzlu", tak to buď vzbuzovalo úsměv, nebo to bylo trapné. Jako by režisérům bylo trapné v českém prostředí přenášet na plátno "velké" city. Pouta tohle prokletí prolomila a jako psychologický thriller fungují na jedničku. Většinou neznámí herci jsou do posledního perfektní a Ondřej Malý v hlavní roli dokonce předvádí jeden z nejlepších hereckých výkonů v porevolučních filmech. Jeho hrdina Antonín je v podstatě záporák, ale jeho chování je v každé chvíli pochopitelné (nikoli ospravedlnitelné). Vůbec celé prostředí komunistického Československa a praktik StB je tu ukázané velmi přesně a efektně. Určitě nejsem jediná, kdo bude Pouta přirovnávat k Životy těch druhých, ale tenhle příběh je ještě mrazivější a má méně pozlátka. Škoda je jen dvou věcí - scénář je chvílemi až moc samožersky filozofický (vzpomeňte si na slogan na plakátě k filmu) a závěr jaksi nemá silnou pointu, na kterou se celou dobu těšíme. Ale je skvělé vidět, že se české filmy znovu vracejí na evropskou úroveň. (23.01.2010)

„My mu pomôžeme. Sme predsa ako rodina. Jedine, že by zabudol, že už k nám nepatrí. Že už nie je rodina. Takým ľuďom my nepomáhame. Takých ľudí my trestáme.“ Neviem to vysvetliť, ale toto bol asi jeden z technicky najdokonalejších a „obecne“ najsebavedomejších českých filmov, aké som kedy videl. Musím sa ale trocha sklamane priznať, že som čakal niečo iné. Neviem, čo presne... možno viac trilerové. Scenár mi pripadal miestami predsa len už troška prekombinovaný (alebo naopak príliš jednoduchý?) a dĺžka ma zaskočila – čakal som hodinu a pol a ono PÁN PRSTEŇOV. Napriek tomu ťažko niečo výraznejšie kritizovať: výborné dialógy, kvalitné postavy, silné scény (tá v lese) a vynikajúce herecké výkony (hlavne Oldřich Kaiser). Tento film nemá žiadnu KLADNÚ hlavnú postavu: hlavným „hrdinom“ je nepredvídateľný psychopat, ktorému ruplo v debne. Toto bol od tvorcov riskantný krok, ale cholerik Malý to ustál. I vďaka nemu to v konečnom dôsledku ustál tiež samotný film. (22.02.2011)

Scénář: Ondřej Štindl .. Sluníčko zasvítí, je mi z něj na blití. A tak všechno zůstává šedivé, tmavé, ponuré, nevýrazné. Ostrej a psychicky vyšinutej jedinec je někdy až zbytečně zataženej, ale pořád jako jedinej na fantastické úrovni. Ondřej Malý si na rok se Lvem zařve. Po uta jako celek už takové silné a jednoznačné bohužel nejsou. 50%. (04.02.2010)

Bol som spútaný, koncertom Malého, odhodlanosťou Špačka, netypizovanosťou Štindla. Nominácie na Českého Leva maximálne kvitujem, psychologický diktát v ktorom ústredná postava využíva kombináciu mimík, gest a taktík tých najvychytralejších hajzlíkov pod slnkom ako Terence McDonagh, Hans Landa či Daniel Plainview nemôže jednoducho sklamať. Nevynimajúc osobný vklad Ondreja z ktorého priam mrazí a profil prepnutého fízla vkusne dokresľuje. Konzekventné kulisy, neopočúvaná jednotaktová klincovačka aneb nevrlý glitch a pikantný kamerový fetiš. Rozbor (post)normalizačného obdobia sme tu mali už nespočetne krát, lenže len máloktorý z nich bol tak rigorózny, skľučujúci či tiesnivo varovný. Niektorí sa oháňajú, že chýbajú motivácie, konzistencia, prekáža kalkul, neodôvodnenosť, zabudli však dodať: "rovnako ako vo vtedajšom režime." Milí zlatí priemer to rozhodne není. (01.03.2011)