Režie:
Radim ŠpačekScénář:
Ondřej ŠtindlKamera:
Jaromír KačerHudba:
Tomáš VtípilHrají:
Ondřej Malý, Kristína Tormová, Martin Finger, Luboš Veselý, Lukáš Latinák, Barbora Milotová, Oldřich Kaiser, Ivana Uhlířová, Iva Pazderková, Jana Janěková (více)Obsahy(1)
Československo, rok 1982. Tomáše zmáhá únava. V odporu proti režimu již nenachází žádný praktický význam, nevidí možnost „vítězství“ a s ním související osobní perspektivu. Dobové poměry navíc žádný nový začátek neumožňují – kromě emigrace. Únik hledá v mimomanželském vztahu s Klárou. Antonín, příslušník tajné policie, se od svého informátora a Tomášova přítele Pavla o nevěře dozvídá. Kláru sleduje. Jeho zájem o ni je však víc než profesionální. Vidí v ní člověka, který by ho mohl zachránit. Možná jeho posedlost jen potřebovala důvod naplno propuknout. Antonínova sebedestrukce, Pavlova zbabělost a Tomášova pasivita tak vytvářejí soukolí zrady, manipulace a pokřiveného vzdoru, který všechny protagonisty nakonec rozdrtí. Pouta jsou thriller s temným příběhem a nepředvídatelně jednajícím hrdinou, prostoupený pocitem ohrožení, strhující a napínavý. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (686)
Radim Špaček je mi nesympatický od doby, kdy v TV vyjadřoval svůj názor na Otakara Vávru a hovořil, že si myslí, že je to "přeceňovaný režisér, který snad to jediné, co dokázal nejlépe natočit a čím se vlastně proslavil, je Kladivo na čarodějnice." Každopádně uznávám, že jakkoli mi může být osobnost nějakého tvůrce nesympatická či nepříjemná, tak jejich filmy jsou často naprosto precizní, vysoce profesionální a na jejich zpracování či výkonech hereckého obsazení jde vidět zapálený a rázný přístup a cílevědomé řízení. Taková přesně jsou Pouta. Pan režisér obsadil většinu neznámých herců a myslím, že udělal výborně. Kromě excelujícího Ondřeje Malého, který je "menší" kopií Karla Rodena, mě nejvíce zaujala krásná zrzka v podání Kristíny Farkašové. Na současnou českou tvorbu rozhodně snímek, který svým zpracováním, tématikou, obsáhlým příběhem i psychologickou hloubkou rozhodně vyčnívá a zaslouží si diváckou pozornost. Do Pout byla vynaložena velká snaha a jde to poznat. Jsou pevná, nezlomná, a také dokážou člověka přivést až na kraj... ()
Zdlouhavá stopáž a má neutěšená zvědavost z neukončených individuálních příběhů. To je to, co mě brzdí v plném počtu. Trocha té psychologie v českém filmu 21. století, pro někoho možná s tuctovým tématem, na mě zapůsobila perfektně. Nádherně zobrazená (ne)upřímnost doby, ve které tito spoutaní lidé žijí. Každý je spoutaný po svém. Když to řeknu po stbácku " Každej má, co si vybere...". Film plný neupřímných a bezpáteřních postav. Všudypřítomná faleš a podvod ve všech směrech, rodinná, profesní i přátelská, možná jediná Klára, ta zde má zastupovat onu hledanou upřímnost. Upřímnost v době nedobrovolných činů. Těžký úkol. On vlastně i Stbák je jen zaměstnanec, a může mu z té jeho práce občas rupnout v kouli. Závodní lékař evidentně nepomůže, natož zlepšovák s pytlíkem či groteskně jednoduchý kolega, tak je potřeba začít přemýšlet. Kde hledat inspiraci? Třeba u majora s manýry mafiánského bose, který si rád a s nostalgií zavzpomíná na 50 léta (Kaiser výbornej) Antonín také začíná přemýšlet, je si jistý svou nadřazeností a mocí nad lidmi kolem něj, ovšem je tu jeden, nad kterým moc nemá, tedy až do chvíle, kdy upustí svůj služební průkaz. Upřímnost se nakonec dostavuje a má spoustu podob, nejen slovní. Radim Špaček chtěl možná dokázat, že i herci, jež se zaprodali do novodobého moru umělohmotných seriálů, dokáží hrát, nejen vydělávat. Nepochybně to dokázal. Velmi slušný scénář, precizní snímání kamery a neméně zdařilá režie. To jsou základy všeho, co dělá film jiným. Skvostná hudba doplňuje stupňující se atmosféru naprosto dokonale. Titulky v doprovodu songu od WWW jsou jedny z mála, které si vychutnám až dokonce, neb hudba oné formace mě provází již 15 let a texty Lubomíra Typlta mi hlavě lítají ze strany na stranu v podstatě denně, i proto si dovolím.... "jsem prach a v prach se i obrátím, nemám víru aspoň jí neztratím...." Novodobý, český film, může ve světě konkurovat, což je pro mě výborná zpráva. ()
Působivý film, jak rána do hlavy telefonním seznamem, temný a silný, k zblití pravdivý příběh o marném závidění vztahu, o lásce ani nemluvě. Absolutorium i kvůli POUTAvým STBákům ze života. Pro šťastnou mladou generaci, narozenou už ve svobodné zemi, jsou to ovšem nepřenositelné zkušenosti. Nicméně ta doba slouží v příběhu k orámovaní pocitů, které už jsou sdělitelné i mladším lidem. Závist tě zadusí... I já jsem kdysi záviděl lásku, ale protože jsem stále ještě tady, tak asi ne tak z hloubi srdce jako Antonín. Naštěstí. Nebo bohužel? No nic, nějak jsem se rozkecal a láska nikde... budu si muset šáhnout do kapsy a zadejchat si do pytlíku... ()
"Mohli jsme umřít, a byli jsme na to pyšný..." Vynikající a v mnohém originální film (který jen tak mimochodem nemá s Životy Těch Druhých společného vůbec nic kromě toho, že hlavní hrdina je příslušník tajné policie;)), kterému vévodí malý velký Ondřej Malý coby poručík Antonín Rusnák. Ne že by jeho kolegové a kolegyně taktéž nepodávali pozoruhodné výkony - čtenářský úsměv Kristíny Farkašové nebo "Můžeš mi to říct ještě jednou?" Barbory Milotové si budu pamatovat hodně dlouho, stejně jako mnohomluvné "Tak jo." soudruha majora Oldřicha Kaisera a nemálo dalších střípků toho velkého filmového obrazu. A že je adjektivum velký skutečně namístě. Špačkův tým dokázal natočit navzdory více než štědré stopáži (jakkoliv to může znít nepatřičně) skvěle plynoucí podívanou, která různým divákům - ale když o tom přemýšlím, tak i témuž divákovi při reprízách - přináší různé zážitky a témata, nad kterými se lze zamyslet a z hlediska uměleckého se jimi kochat. Pouta jsou velmi originálním náhledem na již mnohokrát zpracované téma fungování represivních složek minulého režimu. Pořád si nejsem jist, zda je tu řešení otázek politicko-společensko-filozofických prvním či druhým plánem, protože studie zde přítomných charakterů je možno naroubovat i na jiné reálie, a stejně tak je tomu i se sledováním rozpadu osobnosti hlavního hrdiny. Co bylo příčinou, a co následkem? Pal to čert, tohle je prostě jeden z jasných kandidátů na velkého krotitele Lvů (a po udílení cen za rok 2010 nutno konstatovat, že akademie ještě není zcela ztracená instituce), a nemusím ani rozebírat to ironizování disentu skrze Luboše Veselého nebo demonstraci vypočítavosti tělem zapáleného příslušníka StB, ale duchem prohnilého západního kapitalisty Lukáše Latináka. Po dvou kinovečerech prostě poctivá stovka a zájem o psycho elektronický hiphop navrch:) PS: Zpětně se mi vybavilo, že mé dojmy zřejmě pozitivně podpořil i fakt, že jsem týden před návštěvou projekce Pout strávil víkend na Petržalke. Kdo neviděl, neuvěří - zanedbaná zákoutí hradecké třídy E. Beneše hadr. ()
Galerie (46)
Zajímavosti (18)
- Na plzeňském festivalu Finále si film vyloužil čestné uznání a Ondřej malý cenu pro nejlepšího herce. Snímek obdržel také cenu FITES Trilobit. (Ded@M@tes)
- Film získal Českého lva 2010 za nejlepší film, Ondřej Malý zvítězil v kategorii Nejlepší mužský výkon v hlavní roli. (M.B)
- Scény, kde Antonín (Ondřej Malý) sedí na pilíři a hází lahev do vody, vystupuje z auta na mostě nebo v závěru filmu vstupuje do řeky, byly natáčeny v Kralupech nad Vltavou, a to pod městskou lávkou, na Masarykově mostě a v Kralupské tůni na lobečské straně Vltavy. (Wisborg)
DaViD´82 srovnává Pouta s Životy těch druhých a vychází mu, že "tahle estébácká krize středního věku je uvěřitelnější, intenzivnější a (nejen) díky tomu i mnohem lepší". Vidím to přesně naopak. Německý snímek dokázal úspěšně zprostředkovat hořkou zkušenost s působením tajné policie v komunistické diktatuře do celého světa. Pochopitelně fabuluje, ale nezachází do podrobností, které by ho svým nezvládnutím kompromitovaly - a především zachovává si ve všech fázích vysokou uměleckou úroveň. Vypráví obrazem, k maximálnímu emočnímu zásahu mu stačí pohled kamery do očí filmových hrdinů a k obnažení lidského charakteru si vystačí s drobnou poznámkou či gestem postavy. Naproti tomu Pouta přebírají neblahou tradici užvaněnosti českých televizních inscenací, která místy přechází do absurdity. S dialogu se plynule přejde do samomluvy a když dojdou slova, ozve se shůry hlas vypravěče. Pouta jsou návodná, je hodně znát, jak moc chce scénárista a režisér divákovi polopatisticky sdělovat, co si má myslet. Ty skutečně dobré filmy světové úrovně dokážou mistrovsky stupňovat napětí tím, že nechávají své diváky tápat v nejistotě. Michalkov v Unaveni sluncem vykreslí setkání dvou starých přátel a jen postupně vnáší do příběhu temné tóny - ale ještě hodně dlouho nedává najevo, ze které scény přijde úder. V tomhle Radim Špaček selhává. Antonínův kolega musí být vylíčen jako ukázkový blb, jako jeho kolegyně je excelentní coura a on sám, coby "nejlepší pracovník oddělení", má charisma a sociální inteligenci jako dubová vrata od stodoly. Z řady scén vyplývá, že tvůrci zjevně nechápou realitu doby staré pouhých 30 let. Jen pro ukázku, kádrovačka vyhrozuje jeřábkyni, když ji přistihne na cígu, že ji okamžitě nechá vyhodit z práce. V téže době, kdy je na deformovaném a fakticky neexistujícím trhu práce zoufalý nedostatek lidí téhle neatraktivní profese. Co by se asi stalo? Co takovému svobodnému člověku můžete vzít? Přijde jiná ubytovna, kde se vylepí pár obrázků z časáku na zeď, a budete si zvykat na jinou hospodu. Pamatuju, že jsme v 80. letech měli jeřábnici těžkou alkoholičku, za kterou nebylo možné sehnat náhradu. Jednoho dne jednoduše spadla z jeřábu rovnou na hlavu. Vydírat někoho po profesní stránce šlo u inteligence, ty ostatní třeba prostřednictvím dětí nebo přes výjezdní doložku. Na spoustu lidí byla ale celá slavná StB krátká. A navíc pro převážnou většinu společnosti StB nepředstavovala žádnou konkrétní hrozbu. Uměli se totiž velice dobře pohybovat v povolených mantinelech tehdejší společnosti. Je dobré si uvědomit, že dnešní průměrný zaměstnavatel, neřku-li specializovaná firma, má větší možnosti šmírování a kontroly občanů než kdysi slavná StB. Ta byla omezená rozpočtem a především stavem technologie. Dnes na sebe lidé prostřednictvím ksichtovníku vykecají víc, než byl aparát StB schopen zpracovat. Ale abych jen nekritizoval, v rámci našeho toporného "vyrovnávání s minulostí" přes všechny výše uvedené výhrady Pouta patří k tomu lepšímu. Film funguje ne jako obraz minulosti (i když i tam jsou některé scény výstižné, jako když "mocní" estébáci jí na stojáka v oprýskané nevlídné kantýně) jako spíš studie rozpadu lidské osobnosti s neokoukaným a z hlediska hereckého projevu zajímavým Ondřejem Malým v hlavní roli. Podobné charisma vyzařuje i postava Kristíny Farkašové. Kdyby u nás existoval filmový průmysl a pracoval s talenty, z obou herců by se stali přinejmenším regionální hvězdy. Suma sumárum, poctivé 3* a 65 % celkového dojmu k tomu. () (méně) (více)