Pražská 5

Úplně první věc co jsem od Tomáše Vorla viděl. Jednotlivé povídky mají bohužel odlišnou míru kvality. Začal bych u první, která už svým stylem natáčení, nemá u naší kinematografie obdoby. Je to neobyčejně osobitá hříčka a Tomáš Vorel si za ní zaslouží obrovskou pochvalu. Co se týče dalších dvou, tak ty nestojí za mák, trapná snaha o umění (aspoň tak to cítím). Čtvrtou jsem nepochopil, ale stylem natáčení se velmi podobá té první. Konečně pátá je po režijní stránce zřejmě nejlepší, navíc Tomáš Hanák se překonává. Nakonec jsou to nevyrovnané povídky, s možná trochu vybledlou, ale i tak příjemnou vzpomínkou. (28.07.2005)

Když slunce zapadá, tak moje nálada klesá. Strom kýve větvemi, přítelem on je mi, plesá. Já však mám v duši žal, čert ví, kde se tam vzal: Tebe, tebe, tebe, tebe. ---- / ---- Kongo, kanady a khaki kabát, dobytčák, trambus a už chci padat, za zády chci nechat město svý. No to se ví! - Jenom chleba kus a huspeninu, jako Robinson na pevninu, Tak já pospíchám hledat dětství svý. No to se ví! - Vždyť já jsem volnej jako pták, Jezdím jen tak pod širák, s kompasem a s buzolou, hvězdy nad hlavou mi žhnou. (15.10.2008)

Dlouho (opravdu dlouho)jsem tenhle kousek odkládal a teď vlastně nechápu proč. Milan Šteindler je jakýmsi průvodcem či uvaděčem pěticí povídek z kterých je Pražská pětka složena. V té poslední páté povídce si dokonce sám zahraje. Chápu, že pro někoho to může být trošku nesourodej mix. Mě však oslovilo všech pět povídek. Popravdě sám jsem nečekal, že mi to tak sedne a možná právě proto jsem tenhle kousek tak dlouho odkládal. Vorlův Kouř(1990) je pro mě kultem, kterej jsem viděl nesčetněkrát a jasná 5hvězdičková záležitost. Pražskou pětku řadím hned za Kouř a už teď vím, že si dám určitě rád repete. 5hvězd. (11.10.2023)

Výchozí úvaha, která vedla ke vzniku filmu, byla - jak vysvítá z bonusových materiálů - prostá. Skupina nadějných ibvidních "zuček" (tzv. souborů zájmové umělecké činnosti), která přerůstala svou kvalitou do profesionální úrovně, dostala nečekanou možnost se prezentovat. A dokázala ji až překvapivě dobře využít. Víc než o hraný film tu jde - omlouvám se za to označení - o hraný dokument svého druhu. Prakticky všech pět skupin, často personálně propojených, zaujalo. V zdánlivě abstraktních hříčkách lze postřehnout vedle smyslu pro recesi a sebeironii (tehdy šlo vesměs o generaci čerstvých třicátníků) i kritický odstup k režimu a jeho odvrácené tváři. Vedle SKLEPU asi nejvíce zaujala KŘEČ svou pohybovou básní, vnímající tvář současnosti záměrně formou inspirovanou staroegyptskou kulturou. I ve vzpomínkové řeči protagonistů díla - v komentované verzi filmu - nalezneme reflexi faktu, že dnes by někdo tak nekonvenční a nákladný film jen stěží natočil. PĚTKA je z tohoto hlediska i nepřímým svědectvím komerčního zmarňování tvořivostí nabité mladé generace osmdesátých let minulého století. Není to radostné konstatování. (11.06.2011)

Nebýt poslední povídky Na brigádě, která je dokonalou parodií s vynikajícími písničkami, těžko bych hodnotil nějak lépe. Taneční kreace rovnou pomíjím, s těmi jsem se minul, a Cesta na Karlštejn i Oldův večírek jsou toho druhy střelené komiky, již jsem nikdy nechápal. Ona je sice částečně použita i v Kouři, který se mi líbí, ale tam nějak ústrojně funguje, zde je jen bláíznovstvím pro bláznovství. (20.06.2013)