Kráska dne

Bunuel si ten snový svět prostě nemohl odpustit, ikdyž vlastně díky tomu jsou jeho filmy o to zajímavější. Hromada flashbacků, nemálo vizí na pomezí snu a reality a k tomu krásná, křehká a půvabná Catherine Deneuve. To je Kráska dne, která skrze své touhy dojde až ke spokojenosti a odpoutání se od sadomasochistických představ. Nebo ne?! Ať už to režisér zamýšlel jakkoli, tak to vcelku vypadá opravdu umělecky, poutavě a zajímavě. Zkrátka film, který si každý z nás může uchopit zcela po svém. (10.02.2012)

Kostra filmu vychází z románu Josepha Kessela z roku 1928. Opravdu jenom kostra a jména. Tento film je ale o něčem úplně jiném. Luis Buñuel útočí s gustem, požitkem a bez milosti na další svátost, jíž měl za pouhou instituci - na manželství, které podle něj nedokáže plnit svou roli a Séverine se ke svému manželovi může přiblíž pouze pomocí nevěry a vymanění, odpoutání, osvobození či jenom "vyvětrání"(?) své bohaté sexulity. Samozřejmě se ale nejedná o nic laciného, nýbrž o vrstevnatý, mnohoznačný, inteligentní a analytický pohled do duše vznešené kurvy z nutnosti ducha - kurva - toť žena - toť nic špatného. Alespoň takhle to snad myslel Buñuel. Nesouhlasím, zdráhám se souhlasit, bojím se souhlasit! (10.06.2005)

Luis Buňuel dokázal plnohodnotně převést atmosféru surealismu do filmu. Do filmu času vstupuje snění, přičemž chvíli trvá, než divák rozezná, že nejde o realitu. Do toho je scénář prošpikován místy absurdními dialogy, zároveň všas příběh zůstává konzistetní, netříšítí se a ději tak nechybí celistvost a logická uzavřenost. Buňuel se ve svých filmech vždy mohl opírat o zdatné herce a v Krásce dne to platí obzvlášť. Dá se totiž říci, že Catherine Deneuve si krade celý film pro sebe, protože její Severine dokáže celý prostor filmu vyplnit provokativní atmosférou. Kráska dne patří mezi ty opravud velká díla svého režiséra, i když osobně mám raději ty filmy, ve kterých překročil hranici reality ještě výrazněji. (21.11.2011)

Jako filmoví fanoušci určitě znáte to, co se občas prostě stává - pustíte si průměrný film ve výborném rozpoložení a náhle vám přijde fantastický. A nebo druhá možnost - pustíte si výborný film, ale máte zvláštní náladu a pořád se nějak ne a ne zakoukat. A to druhé se mi nejspíš stalo při Krásce dne. Asi v půlce filmu jsem si uvědomil, že se na televizi dívám úplně bez zájmu a nevím vlastně, čím by mě měla banální povídka o dámě, co sní o tom, že ji manžel konečně brutálně osouloží, roztažená na 100 minut, zaujmout. Dokoukal jsem, přičemž jsem cítil, že snímek má své kvality, ale nějak se mi je ten večer prostě nechtělo hledat. Omlouvám se, příště budu pozornější. (25.04.2011)

Spíše Yves Saint Laurent než Catherine Deneuve, která tu vypadá jako pouhé neživotné ramínko na módní oblečení. Film evokuje jedinou zajímavou otázku, která zní podobně jako známý slovosled "Ty víš, že já vím, že ty víš, že já vím, že ...", a ta otázka zní – Je to film o ženských snech o mužské nadvládě, nebo film o mužských snech o ženských snech o mužské nadvládě? Neboli odkud se vlastně ty sny o nadvládě, zmocnění se, podlehnutí, čili všech těch dominantně-submisivních vztazích berou? Není to celé o překonání hranice "já-cizí" – hranice, která se dobrovolně překročuje pouze ve zlomku procenta, když se dají dohromady veškerá setkání s jinými lidmi, která člověk prožije za celý svůj život? To, od čeho se snaží osvobodit Severine, je slupka civilizovanosti. Navíc, jak napovídá film v krátkých návratech do minulosti, muži Severine jinak než nemravným nátlakem k sexu nevzruší, protože to je jediný způsob spojení, který Severine poznala v době svého dospívání. Proto Severine vyhledává anonymní sex s neznámými muži, kteří k ní přistupují jako ke svému, byť dočasnému, majetku, a probouzí v ní tak ženské libido. ___ V podstatě se opět jedná o známou buñuelovskou kritiku blahobytné a bezpečné jednotvárnosti a pokrytecké morálky buržoazie s její vykleštěnou, vyvanulou nebo pokroucenou sexualitou. Přes veškerou "erotičnost" je to celkem uspávající film, což je u buñuelovských snímků normální jev, protože herci v nich hrají jako zombie nebo loutky – beze stínu skutečných emocí. Buñuel nenabízí ani řešení, ani soucit, ani očistu a v tom zůstává stejný jako buržoazní měšťan bez vášní a pravdy, kterého kritizuje. Ironickým paradoxem celé moderní civilizace je to, že zajištěný, pohodlný a nudný měšťanský život, od kterého měšťan utíká, je jeho sen, cíl a naplnění. Nuže, člověk vždy touží po opaku toho, co má. (20.07.2013)