Hlas moře

Osobně jsem pro eutanazii všemi deseti, proto je mi i poslání tohoto snímku sympatické, ale přesto mé nadšení nedosáhlo vrcholu. Hlas moře není o ospravedlňování eutanazie logikou a argumenty, jako např. Doktor smrt, Hlas moře raději působí na city. vypráví lidský, dojemný příběh ochrnutého muže, který sice svým charismatem předčí většinu životaschopných, ale nepřestává mluvit o tom, že chce umřít. Konverzační složka filmu má svou nezpochybnitelnou úroveň, dialogy jsou zajímavé, padne řada moudrých slov, ale u mě to pořád ne a ne klapnout dohromady a vynutit tu cílenou slzičku na tváři, nebo aspoň silně depresivní pocit jako zmiňovaný, a pro mě lepší, Doktor Smrt. 7/10 (16.08.2011)

Pojmout otázku eutanázie (navíc podle skutečného případu) jako námět na melodrama je docela zajímavý nápad. Amenábar jeho podobu bohužel vybrousil do takové dokonalosti, že jsem začal přemýšlet, jak asi tenhle příběh vypadal ve skutečnosti – myslím, že ve filmu ze skutečné reality mnoho nezůstalo. A to je také moje jediná výtka, protože po formální stránce (scénář, režie, kamera, hudba...) nemůžu filmu vytknout naprosto nic a vynikajících hereckých výkonů je tu celá řada (zdaleka ne jen ten Bardemův). (17.03.2005)

Javier Bardem v hlavnej depresívnej úlohe Ramona Sampedra, ktorý je už viac než 32 rokov kvôli pokročilej chorobe pripútaný na lôžko, a hýbať sa dokáže len vo svojich snoch. A tak sníva, snaží sa vyhýbať vzťahom so ženami a čaká na vykúpenie z večného utrpenia - smrť. Jeho voľba však nie je každému po chuti a stretáva sa s porozumením aj odmietaním nielen v rodine a medzi známymi, ale aj verejnosti, vďaka súdu o možnosť voľby eutanázie. Psychologicky aj emocionálne hlboký, precítený a ľudský film, na ktorý treba mať náladu, ak človek nechce skončiť v labyrinte depresií. Javier Bardem je, ako som vždy tvrdil, výnimočný herec. (25.12.2013)

Herectví Javiera Bardiema, jenž mě oslovil již v jiném biografickém snímku Než se setmí, je odzbrojující i tehdy, představuje-li hrdinu nanejvýš tělesně indisponovaného, jakým je Ramón. Ze záběrů na jeho tvář, ze znění jeho hlasu by se nezasvěcený mohl domnívat, že jde o drama nesmírně vitálního a otevřeného muže, laskavého a bdělého a úspěšně překonávajícího tragický životní otřes, a ne o studii hluboké tragédie trhliny mezi představou o životě a jeho krutým darem. Kdo by se zde odvážil soudit? Na to režisér odpovídá jednoznačně a naneštěstí dosti tendenčně a právě všechny hrdinovy střety s jinak smýšlejícími vyznívají hluše, předpokládatelně – nikdo nedokáže hrdinovu přesvědčení smysluplně vzdorovat, a ten tak nemusí své rozhodnutí znovu přehodnocovat. Nepodněcují jej k tomu ani nová hluboká přátelství. Především komorní scény niterného sblížení s advokátkou Julií se přitom zdají osvěcovat nové životní cesty, ale i kamarádská a vitální Rose má ve své spontaneitě a prostotě sílu něco nového začít. Lze litovat, že obě ženy vstoupily do jeho života příliš pozdě – v čase, kdy mu vtiskla formu ona nevůle setrvávat nadále v nesvobodě, ve vězení vlastního těla. Amenabár vypravuje citlivě a decentně a například způsob, jakým integruje Ramónovy sny a představy do reality, napovídá, že by býval mohl příběh dovést i k opačnému konci, aniž by oslabil jeho jímavost. Nebýt ovšem holé skutečnosti, kterou film tlumočí. (04.03.2024)

Mé první setkání s Javierem Bardemem, potažmo mé druhé setkání s Alejandrem Amenábarem dopadlo vysoko nad očekávání skvěle. Pomalé, dalo by se říci rodinné, komorné drama o eutanázii (jak bizarní slovní spojení), odehrávající se v přenádherném prostředí propršeného španělského venkova, doprovázeno magicky rytmickou hudbou, kterou má na svědomí osoba režiséra. Javier Bardem aspiruje (u mě) na herecký výkon roku a hlavně díky jeho umění se film stává tím nejlepším, co jsem poslední dobou viděl. Španělská filmografie je pro mě oblast neprobádaná, ale jestli jsou všechny jejich filmy alespoň z poloviny tak dobré jako Hlas moře, tak se mám na co těšit. (11.07.2007)