Road House

Mistrovská karikatura osmdesátkových chlapáckých filmů s pěti nominacemi na Zlatou malinu, která vévodí mnohým žebříčkům nejlepších „guilty pleasure“ filmů. Road House je v podstatě moderní macho western s kung-fu akcemi, kombinující západní kulturu s východní filozofií, který obsahuje tolik nezapomenutelně absurdních momentů, že se u něj nelze ani na chvíli nudit. Patrick Swayze tu hraje světoznámého barového vyhazovače a zenového bojovníka s doktorátem z filozofie, jehož životní náplní je filozofování, souložení, cvičení taj či a když na to přijde, tak i kopání zadků a vytrhávání ohryzků z krků. Jeho úkolem je nastolit pořádek nejen v divokém baru Double Deuce, ale i v celém městečku, ovládaném gangem místního boháče. Se stoickým výrazem a morálním kodexem "i když vás někdo nazve čůrákem, buďte hodní" se zprvu snaží vzdorovat zbytečnému násilí, ale v prostředí prodchnutém testosteronem a toxickou maskulinitou to dlouho vydržet nelze. Road House je příjemným završením absurdní přehnanosti osmdesátkových akčňáků, které postupem času hraničily se sebeparodií a v 90. letech byly postupně nahrazeny realističtějšími filmy. Pobaví svojí jednoduchou černobílostí, šílenou nablblostí, hypermaskulinitou, laciným filozofováním a naprostým odtržením od reality. Odehrává se ve světě, kde se postavy mlátí hlava nehlava, vyhazují do vzduchu své baráky, aniž by se někdy objevila policie, a kde opilci každý večer rozmlátí celý bar, který je druhý den jako nový. Místní putyka, kde kapely musí hrát za železným plotem, aby je nerušily poletující střepy a kusy nábytku, musela sloužit jako inspirace pro upírský pajzl Titty Twister v Rodriguezově Od soumraku do úsvitu (v obou filmech mimochodem vystupuje skupina Tito & Tarantula). Jako v každé osmdesátkové mlátičce tu nechybí povinná várka nechtěných homoerotických podtónů: Swayze nepromarní jedinou příležitost sundat si tričko, zatímco jeho plně oblečení protivníci z něj nespouštějí očí a provokují ho hláškami typu „chlapy jako ty jsem píchal v base“. Film je údajně pouštěn newyorkským policistům v rámci jejich výcviku. (12.07.2016)

Tak za tuhle vlaštovku z konce osmdesátých let, která včera přistála v mým pokoji vážně dík. Jednoduchý děj s přímým tahem na bránu a charismatickým hlavním hrdinou, ach kde ty časy, tedy ty filmy jsou ? Zůstali někde v 80 letech a jen občas přiletí na návštěvu do naší televize a to je pak slávy na starým bělidle, když akci ještě nedělalo stopadesát programátorů, ale lidi, kdy rána pěstí, byla ránou pěstí a kdy nikdo neřešil, jestli hlavní hrdina kouří, chlastá a jestli biják bude vhodný pro celou rodinu včetně domacího zvířátka. (13.01.2012)

„It's my way or the highway.“ Ježiš, tohle byl tak neuvěřitelně boží cringe fest, že tomu mám chuť napálit plnou sadu. Skoro jako by se to celé odehrávalo na na nějaké cizí planetě plné vidláků, magorů a pošuků. Skvělý! Díky za doporučení klukům z MovieZone, máte u mě pivo, pánové. (20.03.2024)

K týhle blbosti jsem se dostal přes seriál Family guy, kde bylo řečeno, že poselství filmu spočívá v tom, že všechny problémy v životě jdou vyřešit kopancem. To je docela výstižný shrnutí. Patrick Swayze tady rozdává kopačky z otočky a tváří se u toho jak Terminátor. A na konci pak zlikviduje stylem Komando všechny padouchy. V 80. letech prostě hrál Patrick Swayze v opravdu bizarních dílech. Nejvíc ze všeho mě pobavily ty komedie na hlavách většiny herců. Pro lovce mulletů by to byly hotový žně, protože v tom klubu to vypadalo jak v kabině FC Boby Brno v roce 1995. (12.03.2020)

Být to jen trochu jiný film, musel by soudný člověk říct, že je to v podstatě pitomost. (Je.) Ale, bůh ví proč, tenhle kousek je zkrátka akční klasika a přesto, že je to v podstatě pitomost, má své nezadatelné kouzlo. Je Patrick Swayze tak charismatický i přes to, že je tak odporně spravedlivý a kladný? Je. Je Ben Gazzara tak okouzlující záporák? Je. Je Sam Elliott Patrickovi snad ještě sympatičtějším parťákem? Je. Jsou tvrďácké scény zlých hochů roztomile naivní v mustru 80. / 90. let? Jsou. Do toho všeho se zamíchá hudba báječného slepého kanadského bluesmana Jeffa Healeyho - bez níž by to asi skutečně nešlo - a výsledkem je naprosto nevysvětlitelné kouzlo a nutkání si to někdy pustit zas. P.S. Název pro českou distribuci je jeden z okatějších důkazů stupidity těch, kdo ty názvy vymýšlejí. (15.09.2009)