Karate Kid

No, byl to první z filmů hollywoodské ságy o karate, tak byl asi nejlepší z ní. Když to však srovnám s prvním dílem obdobné ságy adorující (a postupně stále více ždímající a finančně dojící) box, myšlena série o italském rohovníku Rockym, je to jako postavit vedle sebe osla a čistokrevného hřebce. První Rocky byl proti Karate Kidovi doslova (a úplně žasnu, že to musím takhle napsat) čistokrevné umění... (20.08.2007)

Karate Kid je celkem béčkový film, navíc spousta z nás ho viděla ke konci osmdesátých a začátku devadesátých let, kdy se už daly sehnat videokazety s filmy jako Karate tiger, Tygří spáry nebo třeba Lví srdce. Pro náctileté kluky byli určitě větším vzorem Jalal Merhi nebo Jean-Claude Van Damme než vychrtlý Ralph Macchio, jehož bojové schopnosti se s bojovým uměním výše uvedených borců nedaly srovnávat. Dvanáctiletý Chmur by v té době hodil Karate Kid nekompromisně do odpadu a Lvímu srdci napálil drtivým ojcuki pět hvězdiček přímo na solar. Střih. O třicet let později. Karate Kid už nevypadá tak trapně jako kdysi a dokonce probouzí nostalgickou vzpomínku na začátek devadesátých let. Ralph už není ubožák, co neumí kop v otočce ve výskoku, ale celkem sympaťák a i tu kdysi hloupou techniku volavky člověk přechází s lehkým úsměvem. A slova mistra Miyagiho "Lepší učit rovnováhu. Rovnováha je základ." nejsou blbost, ale obsahují v sobě velkou moudrost. Dnes by to Karate Kid Tygřím spárům i Karate tigerovi nandal, protože se aspoň pokouší o nějaký smysluplný příběh a není to jen o tupé gymnastice. (09.02.2021)

Někdo připomíná Rockyho, to je ale trochu jiná liga a hlavně zbytečné srovnávání. I když za oběma kousky stojí chicagský rodák John G. Avildsen. Hit ročníků narozených zhruba v letech 1980 až 1985 bezostyšně využívá stokrát omleté klišé, kterak nové prostředí a nová láska přináší i nové konflikty, které našeho hrdinu přivádějí až ke starému bonsajovému panu Miyagimu, který se stane jeho učitelem a mentorem. Otřepaná pohádka o cestě za získáním úcty a holky snů tehdy prostě zabírala. A dokonale vydělala (stála nějakých 8 milionů dolarů, celosvětově utržila 100 milionů). Představitel Daniela je z ústřední trojky (vedle Johnnyho a Ali) paradoxně nejstarší, ač vypadá, že je mu sedmnáct. Na druhou stranu má ovšem dar, že se mu modřiny a monokly hojí v řádu hodin... Jisté kouzlo to má i dnes, kdy snímek i přes přepálenou stopáž plyne docela svižně. (21.10.2014)

Zrovna Karate Kid jsem v průběhu svého sledování filmů vždycky spíš přecházel a po mnoha letech mohu prohlásit, že teprve až nyní (r.2022) jsem jej viděl od začátku až do konce. Jsou to ryzí osmdesátky, které mám tak moc rád a společně s výborným oddychovým soundtrackem (Joe Esposito, Survivor, Commuter...) utváří příjemnou zábavu s nenuceným morálním poselstvím, jak správně přistupovat k životu a především k sobě samému. Až na bandu namachrovaných frajírků z Cobra Kai jsem neměl vůbec žádné problémy s hereckými výkony. Laskavého a spravedlivého pana Miyagiho v podání excelentního Pata Mority byla radost sledovat a Ralph s Elisabeth byste kvůli jejich přirozeně příjemným charakterům vždycky rádi přibrali do party. Tedy tak se na to aspoň dívám já se svýma věčně mladýma očima a mozkem z možná trochu jiné doby, ale zkrátka podobné filmy z dané dekády mě přitahují jako stříbro straku. Nemůžu si pomoct a asi už to tak zůstane navždy... (20.10.2022)

Tak jsem měl možnost Karate Kida po někakých 15 letech znovu vidět a byl to příjemný návrat do časů mého dětsví. Shodou okolností jsem před časem začal karate dělat, takže jsem to bral i tak trochu jako motivační snímek - hned zítra si seženu nějakou štětku a vyrazím (si) s ní... natřít všchny ploty v okolí:) Okay, co můžu po pár týdnech tréninku říct, tak dobrého karate ve filmu moc nebylo. Jinak ale pohodová podívaná pro "dnešní imbecilní dvacátníky až třicátníky" podpořená vizáží a zvukovou kulisou 80. let minulého století, která by podle mě i dnešní kluky základní školou povinné mohla oslovit. (30.03.2009)