Jedni a druzí

Claude Lelouch snad ani neumí natočit špatný film, nicméně z tohoto dramatu, které pro něj bylo hodně osobní, jsem měl rozporuplné pocity. Režisér se snažil do jednoho snímku nacpat co nejvíc motivů, jednak osudy Židů v době 2. světové války, jednak svou lásku k hudbě, ale i takové věci, jako je vyrovnávání se s vlastní vinou nebo generační konflikt. Film má dva základní kazy, na jednu stranu příliš dlouhou stopáž, kdy 3 hodiny jsou pro běžného diváka poněkud nestravitelné, na druhé straně paradoxně jsou vzhledem k velkému množství postav, zemí a dějů tři hodiny zoufale málo. Daleko rozumnější by bylo rozvést všechny motivy do řekněme 13-dílného seriálu s hodinovou stopáží jednotlivých dílů. Během jediného celovečerního filmu se totiž nedaří přes velmi slušné obsazení vytvořit plnokrevné postavy, jsou to spíš jen figurky, které se většinou filmem jen mihnou. Vzhledem k tomu, že se ve snímku objevují dvě generace, musel Lelouch použít pomocnou berličku, kdy děti hrají titíž herci (no řeknu ti, ty jsi hotová maminka). V opačném případě by se totiž divák pravděpodobně v záplavě postav úplně ztratil. Jedny a druhé si nejvíc vychutná fanoušek hudby, pro kterého hudba nekončí u Abby nebo Rolling Stones. Režisér hudebním a tanečním výstupům dává přednost před dramatickou složkou děje. Kamarád, který mimoděk poslouchal část zvukové stopy filmu, byl přesvědčený, že se jedná o záznam koncertu vážné hudby. Celkový dojem: 70 %. (16.09.2009)

Nemůžu si pomoci, ale má očekávání byla veliká a výsledkem je naprosté zklamání. Z mého pohledu tu platí méně je více. Připadá mi, že si tu Lelouch vzal moc velké sousto co se týká časového rozmezí a počtu osob. Film na mě působil chaoticky, ztrácela jsem se občas v ději a ani Ravelovo Bolero ze mě nevyždímalo patřičné emoce. U některých postav mi chyběly souvislosti a více prostoru (Olbrychského Karl nebo Tatiana Rity Poelvoorde), u americké rodiny mi toho prostoru zas přišlo zbytečně až moc právě na úkor jiných. Navzdory vysokým hodnocením zde já jít na lepší jak tři * nemůžu. (19.01.2009)

Claude Lelouch nám předložil luxusní filmové sousto prostoupené nádhernou hudbou, půvabným tancem a vynikajícím baletem, prostě a jednoduše řečeno.. úchvatnou krásou.. Strhující příběhy několika manželských párů, jejich dětí, rodin a přátel jsou zasazeny do různých zemí a snímek velice působivě přechází z ruštiny do češtiny a chvíli na to z češtiny do angličtiny.. To, co chce tvůrce sdělit, je zcela jasné a já s ním souzním.. Pozoruhodná záležitost, stojí za to vidět.. U mě absolutní spokojenost.. (21.11.2020)

Claude Lelouch ide dlhodobo uspesne mimo mna, teda jedine dva filmy co sa mi pacili boli Viva La Vie 1984 a Muz a Zena 1966. A vdaka filmom ako Les uns et les autres sa na tom este dlho nic nezmeni. Ked uz Francuzi, tak ficim na tychto panoch reziseroch : Henri Verneuil /viem, rodeny Turek/, Francois Truffaut, Claude Zidi, Jean Renoir,Jean Girault, Pierre Granier- Deferre atd. Takze strucne k "filmu" : herci hrali hovno, dej to evidentne nemalo, reziu asi tiez nie a scenar vznikol na dvojvrstvy Harmassan pocas srajdy v kadibudke. No hroza : 20 % (30.10.2014)

Na DVD obalu s filmem Monty Python's Quest for Holy Grail se nalézá žertovný nápis, který říká doslova: "Makes Ben Hur look like an epic!" Vzpomněl jsem si na něj, protože i vedle Lelouchovy tříhodinové transepochální ságy Jedni a druzí vypadá Ben Hur jako pouhý velkofilm. Jedni a druzí - to je neuvěřitelně hetorogenní směsice mnoha myšlenek, motivů, melodií, postav - které plynou jako dravý proud nebo vášnivá symfonie. Ne vždy se přitom divák v jeho dějích a scénách vyzná. Mnoho jich zůstane nedořešeno, naznačeno, nevysvětleno. Hlavní myšlenka je ale zřejmá: Lidské osudy se neustále opakují. (V jednom místě se praví: "Co když dějiny nemají přestavivost? 20 let sem, 20 let tam. Od světové války k válce v Alžírsku. Co se mohlo změnit, aby Edith nezažila stejný strach, stejné potíže a nezdary jako její matka? Proč tam snoubenec nebyl? Proč je pokračování stejné jako začátek? A proč je začátek jako konec? Proč se matka podobá dceři? A proč se osud maluje stále stejně? Proč jsou to pořád titíž, pro které nikdo nepřijde?") Film přitom rozhodně není dokonalý, i když přistoupíme na jeho osvěžující a na klasickou dramaturgii kašlající rytmus organizovaného chaosu (k chybám v mých očích patří třeba některé přehnaně sentimentální momenty nebo titulní popová píseň). Ale je zde přinejmenším několik opravdu krásně udělaných, propracovaných scén: Třeba ta, kde v jednom velmi dlouhém záběru vidíme jak se vrací do osvobozené Paříže vězni z koncentráku a současně jsou na druhém nástupišti deportováni němečtí vojáci (v obou skupinách jsou hlavní hrdinové). A pak třeba ten parádní závěr s Bolerem... P.S. Jinak i v tomto snímku se objevuje většina Lelouchových obsesivních témat jako: reinkarnace, Rachmaninov, pronásledování Židů, paměť... (11.03.2008)