poster

Bratr Slunce, sestra Luna

  • Itálie

    Fratello sole, sorella luna

  • slovenský

    Brat Slnko sestra Luna

  • anglický

    Brother Sun, Sister Moon

Drama / Historický / Životopisný

Itálie / Velká Británie, 1972, 122 min

  • Chrysopras
    *****

    Tak tohle je filmovej ZÁŽITEK. Po pomalejšim rozjezdu jsem si spíš řikal, co na tom lidi vidí, ale pak už to bylo jen lepší a lepší. Sqělej Graham Faulkner v titulní roli, krásná Judi, o který jsem pořád přemejšlel v čem už jsem ji viděl ( a zjistil to až tady na csfd :-)). Ale hlavně výborná výprava, kamera, hudba a režie mistra Zeffirelliho... Mým velkým přáním je vidět to v kině na ober plátně a s pořádnym soundem, to musí být ještě o level výš, protože tohle je opravdu filmařina. Kdyby třeba někdo z KVIFF zařadil Zeffirelliho do nějaký retro sekce, byl bych vděčen - ještě mi chybí Ježíš Nzaretský a třeba Hamleta už jsem taky pěkně dlouho neviděl!(8.12.2008)

  • cheyene
    ****

    Svatý František z Assisi, vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone, se narodil 5. července 1182 v Assisi. Při křtu dostal jméno Giovanni = Jan. Od matky uměl francouzsky, tak mu kamarádi dali přezdívku malý Francouzek (Francesco). Roku 1201 se vydává na vojenské tažení, v němž je zraněn a během nemoci měl František četné sny a vidění, ve kterých mu Bůh sdělil, že jeho posláním bude chudoba a služba Ježíši Kristu. Podle legendy se 17. září 1224 na jeho těle objevila stigmata, tj. rány na rukou a boku, identické s těmi, které utrpěl Ježíš na kříži. Zemřel 3. října 1226. Svatořečen byl 1228 papežem Řehořem IX. Na dlouhá staletí se stal vzorem důsledného následování Krista v chudobě a lásce k bližnímu. Nejslavnějším Františkovým dílem je báseň Píseň tvorstva ... Na počátku byl film poněkud zdlouhavý, ale jeho lyričnost se ke snímku tohoto druhu docela hodila, takže při výsledném dojmu mi některé "hluché" pasáže nevadily. Pohodová Donovanova hudba dotváří příjemný filmový zážitek obohacený o mnohé Františkovy myšlenky (občas vyřčeny v naprosto "free stavu"), které mají svým způsobem váhu a hloubku i dnes.(16.7.2011)

  • belldandy
    *****

    Nu, předpokládám, že každý máme v sobě nějakého toho svého mystika. Ten můj vnitřní mystik je takový, že miluje ze všeho nejvíc právě tenhle film. Nechci rozhodně tvrdit, že svatý František byl takový jak v tomhle filmu. Po pravdě, nejspíš nebyl. Ale pro mě je v něm přítomna esence františkánského poselství světu. Je plný lásky k obyčejným věcem a odporu k těm váženým, při čemž ona láska, nebo spíše prostě jen radost, v něm vždy převažuje nad oním odporem. O tom, že je ve filmu, tak nějak nad františkánský rámec, cítit taky čas hippies a generační vzpoura vůči rodičům asi nelze pochybovat. Třebaže ta paralela má své logické meze, nikdy mi to osobně při sledování nebylo na překážku, ale právě naopak.(11.8.2014)

  • Shadwell
    *****

    Pár slov o tom, proč je Terrence Malick břídil, jak nejlépe by si měl počínat intelektuál na diskotéce a co za hudbu poslouchá Bůh. ____ Představte si, že jste filmový tvůrce (režisér, scénárista, dramaturg, ambiciozní kameraman toužící režírovat – to je celkem jedno) a přijde za vámi nějaký producent s tím, abyste natočili spirituální film. Otázka samozřejmě zní, jak to provést, přičemž spirituálním filmem se tu nemyslí ani tak zpracování náboženského tématu (epizoda z Bible, život Buddhy apod.), jako spíš schopnost vyvolat v divácích spirituální zážitek. Kritériem tedy není jenom obsah a výběr tématu, ale hlavně forma a konkrétní filmové postupy a výrazové prostředky, jimiž lze navodit spirituální modus. ____ (i) To, co udělá většina tvůrců a co bohužel provedl i Terrence Malick ve Stromu života, jsou všechny ty okázalé sekvence stvoření světa, kosmos, nebeská klenba, dinosauři – stručně řečeno velkolepá symfonie všehomíra se vším všudy. Velmi podobně se postavil k problému Aronofsky, který ve Fontáně nabídl stejně předimenzovanou, tentokrát esotericky zaměřenou mystickou velkolepost. Jak se záhy ukáže, je tento přístup od základu mylný. ____ (ii) Druhý způsob, jak dosáhnout spirituálního módu, pokrývají filmy, které se od těchto grandiózních scenérií touží odstřihnout a polemizují s nimi jako sv. František v tomhle filmu, který odvrhne bohatství církve, nebo Ježíš ve Scorseseho Posledním pokušení Krista, jenž by dal raději přednost normálnímu životu a manželství před vykupováním lidstva na kříži. V obou těchto postavách a způsobu, jakým odmítaní opulentní náboženské obrazy i světské rozmary známé ze Stromu života nebo Fontány, je samozřejmě něco velmi protestantského (proto nesložil protestant Bach jedinou operu, jelikož mu připadala příliš rozmařilá). Sv. František se ve filmu k Ježíšovi přímo přihlásí, když praví, že chce být jako on a jeho apoštolové žebrákem a radí všechny statky zahodit do stok. Scorseseho vklad do životopisu bohočlověka Ježíše spočívá v tom, že jej viděl víc jako člověka než jako Boha, v podstatě ho zobrazil jako „mafiána“, který žije na ulici a vede svůj celkem obyčejný život vzbouřence proti Římu a židovským autoritám, zatímco podle církevních autorit Ježíš nikdy nezpochybňuje svoji úlohu a s Bohem nikdy nepolemizuje, vždyť jím koneckonců sám je (odsud vidíme, proč Ježíš nepokládal celibát za zvláštní ctnost a opakovaně zdůrazňoval, že oddanost Bohu má přednost před jakýmikoliv poutem zde na zemi – český doktor Barták obviněný ze sexuálního obtěžování mnoha žen na této premise postavil svoji argumentaci, proč nebyl nevěrný své ženě). Oba tyto filmy se spirituálnímu módu popravdě velmi blíží, avšak i oni zůstávají stát přede dveřmi. ____ (iii) Leckoho to možná překvapí, ale jediný způsob, jak dosáhnout naprosté spirituality, je cesta materiality. To znamená odmítnout všechny ty dekorativní poetizace, lyrickou rozmlženost a velkolepé efektní záběry na nekonečné nebe a planety ze vzdálených galaxií, ale jít cestou intenzivního zobrazení konkrétního předmětného světa zachyceného ostře a s dokumentární věcností. Na spirituální povaze materiality stojí zejména Tarkovského Stalker. Tarkovského genialita spočívá v tom, že si tuto skutečnost uvědomil a na místo bohatých scenérií čerpajících ať už z náboženství nebo esoteriky šel tou nejpřízemnější cestou hmotného základu: když pohlédneme do zvláštní tváře Stalkera, je to tvář někoho příliš vystaveného radiaci a jakoby hnije a rozpadá se zaživa. A právě tento rozklad hmotné struktury skutečnosti dodává duchovní hloubku. Tarkovského osoby, když se modlí, nehledí nahoru. Hledí dolů. Dokonce občas položí hlavu přímo na zem. Tarkovskij tak na nás působí na úrovni, která je mnohem hlubší, mnohem klíčovější pro náš prožitek, než všechny obvyklé duchovní motivy pozvednutí sebe nad hmotnou skutečnost. Spousta tvůrců by natočila stalkerovskou Zónu jako fantaskní místo, kam by postavy nejspíše propadly jako Alenka z říše divů, zatímco Tarkovskij své hrdiny vyhnal do obyčejného lesa a opuštěné staré elektrárny. Tím ovšem dosáhl velmi silného zážitku. Odsud je také zřejmé, proč byl Tarkovskij tak velkým zastáncem asketického Bressona a proč třeba nestále odmítal interpretace: podle Tarkovského je vše podstatné zapečetěného už v samotném záběru (viz samotný název jeho knihy Zapečetěný čas aneb pod svícnem největší tma), takže představa ruské intelektuální montáže, podle níž vzniká ze střetu dvou záběru nějaký záběr třetí, mu byla coby materialistovi naprosto cizí a odmítal ji. Stejným způsobem jako Tarkovskij dosahuje spirituálního módu třeba Tarr v Muži z Londýna nebo Werckmeisterových harmoniích, zmínil bych hlavně ale Refnův snímek Drive, kterému stačí k hypnotické atmosféře ryze přízemní proprieta, jakou je noční město. Jestliže tedy první skupinu filmů jako Fontána a Strom života charakterizuje pohled kamery/postav vzhůru k nebi a druhou skupinu filmů v čele s Posledním pokušení Krista nebo Bratr Slunce, sestra Luna pohled před sebe, ryze spirituální filmy jako Stalker nebo Drive směřují svůj pohled dolů do země. Důležitou rolí těchto filmů je i uměřená hudba, to znamená nikoliv Smetanova Vltava, k níž sáhl Malick ve Stromu života, v podání symfonického orchestru, nýbrž elektronická hudba, která se objevila jak ve Stalkeru, tak ve filmu Drive. Elektronická hudba má na rozdíl od klasické hudby mnohem blíže k autentickým přírodním zvukům, a tyto zvuky mají zase blízko k té materiální podstatě světa, kterou ryze spirituální filmy vyžadují. Tarkovskij dokonce odmítl hudbu, o níž se postaral orchestr, a vyžádal si pro novou hudbu syntetizátory a jimi prohnané tradiční nástroje (loutna, flétna). Sound design Stalkera je doslova geniální, celý ten film stojí hodně na zvucích, a aby nebyl rušen orchestrem, sáhlo se logicky k elektronice, které má ke zvukům mnohem blížeji – hranice mezi obojím se často zcela stírá. ____ V dnešní době jsou mezi některými kritiky a diváky nesmírně populární dva pojmy, midcult a camp, které ve skutečnosti označují kýč a brak. Midcult a camp je tedy poněkud vznešené označení pro to, čemu se dříve říkalo kýč a brak, ale znamená to totéž. Oba tyto pojmy jsou vůči sobě zrcadlově otočené: midcult označuje něco, co je tak dobré, až je to špatné, zatímco camp označuje něco, co je tak špatné, až je to dobré. Nepřipomíná nám to něco? Jistě, ty tři skupiny filmů uvedené výše neboli skutečnost, že spirituální filmy jsou vlastně materiální a materiální filmy spirituální: Fontána i Strom života vypadají tak dobře, tak ušlechtile a nádherně, až selhávají a coby spirituální film ne zcela fungují, kdežto Stalker a Drive čerpají ze špatné či brakové podstaty, ale o to jsou hypnotičtější a spirituálnější. U filmu Drive je noirová a B-movie estetika zřejmá, nicméně i Stalker připomíná z jisté perspektivy žánrovku, kde se navštěvují záhadné fantaskní světy a postavy představuj spíš než psychologické figury jednotlivé typy (humanista, technik, věřící). Označit tyto filmy za braky je možná trochu silný tabák, jenže právě za tímto příklonem k zemitějšímu braku na úkor dojímavějšího kýče vděčí své síle, jež místy přechází ve spirituální dopad na diváka. Oba tyto pojmy, midcult a camp, nemají ovšem své místo jen na univerzitách, ale hodí se i skvěle do běžného života, jelikož nám umožňují pochopit, proč bychom na vesnické zábavě či diskotéce měli vyzvat k tanci i méně pohledné dívky a proč se z každé krásky dříve či později vyklube mrcha. Midcult a problematičnost krásných žen a krásných filmů pojmenoval skvěle i Shakespeare v Hamletovi, kde zpochybnil rovnítko mezi počestností a krásou navrhované Ofélií, neboť „krása spíš udělá z počestnosti kuplířku, než počestnost z krásy něco k obrazu svému“.(19.12.2011)

  • Jirka_Šč
    ****

    Jako by na mě místy dýchl Romeo & Juliet. Poetická duchovní freska z počátků svatého Františka z Assisi, na které mi vadilo snad jen množství písní (přestože i ty dokreslovaly atmosféru), fakt, že původní znění není italština a občasné lehce přehnaně působící zanícení hlavního hrdiny. Posledních čtvrthodina je strhující!(8.9.2012)

  • - Ve filmu si měli zahrát členové skupiny Beatles, nakonec od toho bylo upuštěno. Britskou účast vyplnil tak jen zpěvák Donovan, který složil písně. (Terva)

  • - Leigh Lawson v tomto filmu debutoval. (Pumiiix)

  • - Hlavní roli měl hrát Al Pacino, ale jeho projev se zdál režisérovi moc teatrální. (Terva)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace