Persona non grata

Po Persona non grata jsem sáhl jaksi bezmyšlenkovitě pár minut po tom, kdy jsem ve vaně dočetl Žantovského životopis Václava Havla. Příběh muže, jehož trudný osud a porevoluční změny trochu zašimraly na citlivou strunu zmaru, mi posloužil jako prodloužení četby filmovou formou; byl by ale zajímavý i bez mnohých průsečíků. V první řadě jsem bezprostředně naskočil na vzdor starého muže, který sice psycholog Zanussi okatě taguje jako do značné míry patologický, ale nečiní jej ani trochu méně lákavým a oprávněným. Nikitův podstatně mělčí životní pragmatik naproti tomu září zdravím, vyrovnaností a bodrou spotřební moudrostí, ale blít se jednomu chce spíš z něho, než z brilantního Zapasiewiczova nalomeného muzikologa. Na osobním zápasu zásadového muže se svody nihilismu a pragmatismu rušivě působí jen nepatrná jalovost politických zápletek, které sice vzdáleně, nicméně přece připomenou nesrovnatelně jalovější pokusy o nastavování politického zrcadla v polistopadové české kinematografii. Nebýt závanu kýče v posledních záběrech, bylo by to plný počet. (28.01.2015)

Příběh o idealistovi Wiktorovi (Zbigniew Zapasiewicz), který je polským velvyslancem v Uruguayi. Je to muž vzletných ideálů, který po smrti své milované manželky začne každého podezřívat ze špionážních a udavačských praktik, za stejné chování, které bylo rozšířeno za komunistů a proti kterému celý život bojoval. I když se principy zdají podobné, tak se čas změnil a každý myslí předevsím na uspokojování vlastních potřeb a osobního obohacování. To zjistí až na sklonku svého života a zdá se že raději volí dobrovolný odchod ze života za svou milovanou, protože pochopil, že do tohoto života už se nehodí. Další zajímavé postavy: ruský náměstek ministra Oleg (Nikita Michjlkov), muž který se rád dělá tajemným, polský atašé (Jerzy Stuhr), italský konsul (Remo Girone), který se dělá dobrým, polský náměstek ministra (dobrý Daniel Olbrychski), který si i přes ideály zachoval racionální uvažování a nový polský konzul (Andrzej Chyra) se svojí ruskou manželkou oksanou (Maria Bekker). Nic není tak jak se na první pé=ohled může zdát a především každý jde pouze za svým prospěchem. Až na idealisty, kteří nejsou schopni vidět věci reálně. (22.07.2010)

Zahořklý idealista ztrácí opory ve vnějším světě a jeho vnitřní svět se kvůli tomu bortí. Ex-disident Wiktor (Zbigniew Zapasiewicz) má za své zásluhy v protikomunistickém odboji sice lesklou trafiku v podobě velvyslanectví v Uruguaji, ale právě mu zemřela milovaná žena a záhy poté omylem smrtelně urazí svého nadřízeného a bývalého druha ze Solidarity, náměstka ministra (Daniel Olbrychski). Krom toho má vážný důvod se domnívat, že přítel z minulosti, ruský diplomat Oleg (Nikita MIchalkov), byl milencem jeho manželky. Kam se Wiktor pohne, je obklopen bezpáteřníky a slizkými pragmatiky (např. rozkošný záporák Jerzy Stuhr), kteří efektivně proplouvají životem, zatímco on si každým krokem a pokusem ovlivňovat svět podle svých hodnot jen komplikuje situaci. Ve srovnání s českou produkcí nezvykle dospělý film, který nastoluje vážné otázky osobní integrity. Škoda několika málo slabších míst, jinak bych byl v pokušení film označit za svrchovanou diagnózu postkomunistické doby - i tak 89%. (26.09.2008)

Film nemá tempo. Je poněkud chaotický stejně jako hlavní hrdina. Ten je ovšem navíc čerstvý vdovec a zahořklý cholerik znechucený postkomunistickým stavem společnosti. Jeho chování mi místy silně vadilo a příliš jsem si ho neoblíbil:-) Zahořklost hlavního hrdiny ostře kontrastuje s optimistickým oportunistou Olegem, kterému se daří za všech režimů pořád stejně...dobře. I tak je ale z filmu cítít (na můj vkus) až moc zapšklosti a jistého moralizování ve stylu "Dnes jsou lidé schopní všeho...Kde jsou naše ideály?...Za co jsme bojovali?". Toto nemám rád. Nic není bílé ale ani černé. Hrdina na konci sice dojde jistému smíření, ale to mi nezmění pocit z celého filmu. 60% (14.02.2008)

Wiktorova upřímnost a lidskost mě vzala natolik za srdce, že jsem potom těžko snášel útrapy, do nichž se jako "persona non grata" zaplétal, nebo které se mu vlivem osudu prostě a jednoduše udály. Persona non grata je malý velký film o malém velkém člověku. Kdybych jich tak na světě bylo více a dostalo se jim většího štěstí, než Wiktorovi! To by se nám všem potom žilo lépe. (31.12.2007)