Synecdoche, New York

Charlie Kaufman se poprvé vydal tam, kde už byl někdo před ním. Synecdoche, New York je jeho jediným filmem, v němž neobjevuje nové světy, ale pokouší se sumarizovat ty existující. Skeptický postoj k možnostem poznání světa a lidí propracoval lépe David Hume, na umělecké a vztahové neurózy je tu Woody Allen, krizi sebeidentity a existenciální propady pojal hlouběji Franz Kafka, problém bytí versus bytí sám sebou Kundera a absurditu třeba Trier. Možná lze vnímat Synecdoche, New York jako paralelu hlavní postavy k autorovi, portrét člověka, který chce stvořit své životní dílo- a vetknout do něj celou svou bytost, všechny vředy a hnus bytí, jakési mýtické propojení reálné a imaginativní polohy. Ale bohužel mi připadá, že Kaufman stárne způsobem, v němž hravost nahradila zoufalá touha maximalisty zanechat odkaz. Jeho hlava mu přerostla přes hlavu. (30.03.2009)

Postmoderní variace na Smrt obchodního cestujícího. Philip Seymour Hofman exceluje jako jako divadelní režisér, který selhal především v režii vlastního života. Jeho manželství ztratilo jiskru, párová terapie nezabírá, práce se stala vysilující rutinou. Jak nasvědčuje scéna, kdy se vidí v televizi, nedokáže vydržet sám se sebou, chce se od sebe oddělit. Kromě mysli selhává i jeho tělo, se kterým už si lékaři nevědí rady. Vše okolo něj jako kdyby bylo otrávené a rozkladu. Jedovatě zelenou barvu má kromě interiérů domova i dceřina stolice a fragmentární je také způsob vyprávění. Hrdinův život není souvislý příběh, ale nespojité zlomky s mnoha elipsami a velkými skoky v čase, o nichž se dozvídáme až zpětně („Už je to rok“). V mizanscéně se objevují zvláštní postavy a dějí bizarní události, kterými se ale nikdo nenechává rušit (hořící dům). Postupně vychází najevo, že se Canden rozhodl svůj nefunkční život proměnit v divadlo. Pokud má být jako autor autentický, musí jít o další tvůrčí selhání. Tomu se ale protagonista snaží vyhnout, proto v rámci tohoto divadla vznikají další simulakra. Ze všech se stávají herci, všichni jsou Candenovým uměleckým projektem. Zdánlivě všední psychologické drama odhaluje další a další trhliny ve své textuře a čím hlouběji se noříme do zákoutí Candenovy mysli i jeho monstrózního, ve skutečnosti neuskutečnitelného a nedokončitelného uměleckého počinu, tím větší od něj zároveň získáváme odstup a společně s hlavním hrdinou spějeme k poznání, že jakákoli snaha učinit nás život výjimečným dílem je marná. Bez ohledu na to, kým se necháme vést, všichni nakonec dojdeme do stejného bodu, a čím dřív pomíjivost života i lidské identity přijmeme, přestaneme usilovat o dokonalost a připoustíme si, že vlastně nevíme, co děláme a kam míříme, tím spokojeněji můžeme dožít. 85% Zajímavé komentáře: kOCOUR, Nathalie, DaViD´82, genetique, daEmoNickY (18.05.2009)

Smysl života podle Charlieho Kaufmana po vás rozhodně na 2 hodiny bude chtít plnou soustředěnost, ale i tak, asi většina lidí moc nepochodí. A na konci nejspíš skončí s depresí. Kaufmanova prvotina je aspoň pro mě hodně náročnej film, i tak ale vypráví o tom základním, o pomíjivosti života a o tom, že vaše problémy většinou nikoho zajímat nebudou, protože miliardy dalších lidí mají ty svoje a snaží se ze svýho života vytřískat alespoň něco dobrýho, nebo se vůbec najít. A že všichni umíráme. Právě teď. A teď taky. (28.04.2011)

Kaufman si sadá za režisérsku stoličku a začína rozprávať svoj príbeh o smrti. Synekdocha je film nútiaci vás vnímať a rozmýšľať. Stiera to, čo je reálne a to čo je fiktívne. Hrá sa s významami a používa obrovské množstvo metafor a symbolizmov. Pracuje s pocitmi a pracuje s úvahami. A pozerá sa na neho dobre. Postupne aj napriek rozbitej štruktúre vám začnú dávať niektoré veci zmysel a v niektorých nájdete aj pochopenie a aj docenenie autorského zámeru. Herci sú parádny a fikčný svet ktorý tvoria a v ktorom zároveň žijú, dýcha. Prečo je to ale potom na konci chladné a uzatvorené do seba? Je to o tvorbe, živote, láske, samote, sexe, umení, rodine, smrti a spomienkach. Ale za celý ten čas ma to nechytilo. Ako keby som bol len v múzeu do ktorého som sa dostal kvôli školskej exkurzií. Dokážem oceniť čo tam je. Archetypy ktoré dané obrazy zobrazujú sú funkčné a dokážem sa s nimi stotožniť. Ale žiadny z nich mi neukázal niečo čo by som nevedel. Alebo niečo čo by mi pomohlo nazerať na tieto veci inak. Ale v zásade som spokojný, že som to konečne videl. (29.09.2020)

Vidím v tom jasné řemeslné kvality, solidní casting (Philip Seymour Hoffman a jeho úmrtí je jedna z největších filmových ztrát posledních let), jenomže i přesto jak moc (tipuji) píše a točí Kaufman film o sobě tím víc od něj cítím upřímnost a zároveň nevlhnu z výsledného zpracovaní. Někdo může argumentovat tím, že čím více má člověk odžito tak tím více Synecdoche, New York ocení... já si ale stojím za tím, že výborný film by měl fungovat sám o sobě a ne jen sázet na to, že ho divák ocení proto, že má něco podobného odžité. Kaufman je za mně pořád velmi dobrý scenárista a scénář k Synecdoche není žvást, audiovizuální zpracování a zcela jasná účelovost mi ale z tohohle filmu rozhodně neudělají pamětihodnou událost. Srovnání s Věčným svitem neposkvrněné mysli jinak z části dává smysl, zároveň ale co se týče zpracování obou filmů je totálně mimo. Kaufman pro mně asi zůstane tím scenáristou, který by měl tvořit pro jiné filmaře (Gondry- Věčný svit neposkvrněné mysli) ale zatracovat ho zatím nebudu už jenom kvůli tomu, že tady ty kvality určitě jsou. Jenom prostě jde o ten typ filmu, který strašně rychle omrzí a bohužel potencionálně zajímavý materiál nepromění ve vrcholnou pecku. Paradoxně jinak film poté částečně vypráví o uměleckém selhání, částečně ale také jde o uměleckém selhání mluvit v rámci právě tohoto filmu.samotného (25.08.2020)