Černá labuť

Po solidním, ale pro mě ne zcela stoprocentně uspokojujícím Wrestlerovi si Aronofsky upevnil svou pozici v mojí topce nejoblíbenějších režisérů. V první hodině je Black Swan Wrestlerovi vlastně dost podobná - sledujeme velmi zblízka (až intimně) jednu osobu v "mezní" životní situaci, cítíme její pocity, cítíme každé její zranění. A ne vždy je to úplně příjemné, Aronofsky umí přenášet bolest z plátna na diváka jako málokdo. Tento "úvod" by byl za čtyři hvězdy. To by mě však závěrečná půlhodina nesměla totálně strhnout, odzbrojit a zdecimovat. Ale totálně. Po zádech mi skoro nepřetržitě přebíhal mráz, třásl jsem se jak osika. Oba zainteresované smysly (zrak a sluch) nebyly schopny vnímat nic než film. Takhle mi letos u žádného jiného snímku ještě nebylo. 100 % (22.12.2010)

Důsledná analýza rozštěpu osobnosti, jehož katalyzátorem je jednak touha po dokonalosti, ale i vlastní matka a samotný hlavní baletní part, kdy se potřeba předvést dvě diametrálně odlišné figury jeví jako nutnost. Naprosto famózní je kamerová práce (četné zabírání Niny zezadu jako aktu možného božského zásahu, symbolika bezbrannosti), kamera je často v centru dění, stává se druhým aktérem baletního představení a divák má možnost zažít opravdovou tělesnost baletu - od dob Zuřícího býka jsem snad nikdy nebyl tak vtáhnut do samotné akce (box/balet). Sugestivní je také sžíravá a vskutku symbolická proměna hlavní představitelky spolu s postupujícím studiem role Labutí královny. Co mi naopak vadilo, a hlavně kvůli čemu nemohu dát filmu absolutní hodnocení, je až přílišná chtěnost, až přílišná honba za dokonalostí - ta Niny/Natalie Portman je dokonalá (za několik posledních let snad nejlepší ženský herecký výkon a bez debat naprosto zasloužený Oscar), ale ta Aronofského není v mých očích úplně uvěřitelná (hra pohledů/zrcadel, všechno působí umělecky, až francouzsky, což je pro mě víceméně synonymem artu). Další věc je, že ono sofistikované zaobalení nezakryje fakt, že podobný koncept/námět byl viděn už ve spoustě filmů a vnímavý divák odkryje nijak složitou pointu během několika prvních málo minut. Kalkul, který Aronofskému dokonale vyšel, ale na mě nezapůsobil tak, jak asi měl. (28.02.2011)

Pre Aronofskeho znova studia dichotomie "posadnutost-zavislost", znova v odlisnom zanrovom usadeni a znova je to vyborne. Pouzitie zrkadiel ako reflexnej plochy zneistujucej uhol pohladu i vyznamovu rovinu skutocnost-predstava nie je samozrejme ziadne novum, ale vo filme je plne funkcne a tym pre mna aj opodstatnene. Najviac ma fascinovala gradacia pribehu a hlavne skvelo namixovana ruchova stopa, ktora film robi intenzivne fyzickym, transgresivne prenasala do mojho vedomia premenu hlavnej hrdinky ako i kazdy pohyb sprevadzany zachvevom neistoty, bolesti ci utrpenia. A stale dufam, ze Aronofskeho vlastna "posadnutost-zavislost" na filme bude raz vyuzita aj pri spracovani romanu Theodora Roszaka s nazvom "Flicker", pretoze filmova adaptacia tejto knihy je reziserovi sita na telo. (23.12.2010)

Velká nafouklá bublina, která se v podstatě smršťuje do několika základních psychologických pouček, a to že potlačovaná ženská sexualita je prevít a nejedné holce z toho už hráblo, že souboj ega a alterega bývá občas těžkým oříškem pro mladé lidi a že zničit falešné svědomí je jako zabít matku, což je samozřejmě pro člověka dost obtížné, proto raději sebepoškozuje sebe ... Nic víc v tomto filmu není, o nic víc zde nejde, žádné úžasné vyvrcholení, žádná úžasná myšlenka, Ameriku Aronofsky rozhodně neobjevil a tak jsem se koukal skoro dvě hodiny na baletní tanečky, které mne po pravdě moc neberou. Hvězdičku navíc dávám za špičkové herecké výkony všech zúčastněných ... ale jako celek je film pouze nevýraznou nudnou záležitostí ... (26.12.2010)