Obsahy(1)
Dramatizaci Dostojevského románu vytvořil filmový a divadelní režisér Evald Schorm na konci 70. let pro Divadlo Na zábradlí. Poté, co po šedesátých letech nuceně skončila jedinečná éra režiséra Jana Grossmana, vzniklo v době nejtužší normalizace další významné období tohoto divadla, které výrazně ovlivnil svým příchodem v roce 1976 právě Evald Schorm. Režisér, kterému bylo znemožněno věnovat se filmu, se z oblastních divadel vrátil do Prahy. Obklopil se tehdy řadou začínajících, mladých, talentovaných, dnes slavných herců a vytvořil řadu nezapomenutelných inscenací. Jednou z nejvýznamnějších jsou Bratři Karamazovi. Režisér si ke spolupráci vybral herce K. Heřmánka (Dimitrij), J. Bartošku (Ivan), P. Zedníčka (Aljoša), L. Mrkvičku (Smerďakov), J. Preissovou (Grušenka), L. Geprtovou (Kateřina). A především – životní roli dostal v tomto představení kabaretní herec, komik Vlastimil Bedrna jako otec Karamazov a ďábel v jednom. Otcovražda je zřejmá, jen není jasné, který ze čtyř bratrů vraždil. Kriminální linie, filosofické myšlenky o životě bez boha a hodnot, o tom, jak si nejbližší ubližují, o jizvách, které zůstávají, o smyslu bytí… vše a ještě víc je v příběhu lásky Míti ke Grušence, nenávisti Míti k otci, lásce Ivana ke Kátě, Aljošově všeobjímajícím pochopení, Smerďakovově frustraci... Klasické dílo geniálního ruského prozaika představuje hlubokou psychologickou sondu, kterou autor sestoupil až na samé dno lidské duše a v divadelním tvaru vzniklo naprosto svébytné, divadelně i filozoficky neobyčejně účinné dílo... Představení mělo premiéru v roce 1979 a Československou televizí bylo zaznamenáno o dva roky později. Stalo se inspirací například pro Dejvické divadlo, které využilo Schormovy dramatizace rozsáhlého románu ve své inscenaci (premiéra v roce 2000). (Česká televize)
(více)Recenze (27)
Přiznám se, že ruští autoři jsou pro mě poněkud složití na pochopení. A kromě Any Kareniny, kterou jsem četl, mě nijak zvlášť nikdy nezaujali. Bratři Karamazovi nejsou výjimkou. Přestože skutečně Fjodor Michajlovič Dostojevskij dokázal sejít až do největší hloubky lidkého bytí a duše jako takové a dokázal vystihnout složitost rodinných vztahů, těžkými monology a složitostí pochopení vazeb a myšlenek jeho hrdinů mě prostě nezaujal. To nic nemění ale na tom, že je to světový autor. Co se nelíbí mě, líbí se milionům jiných. V tomto divadelním představení pak excelují herecké hvězdy a zvláště mě potěšil Vlastimil Bedrna, kterého jinak člověk zná jen z filmových komedií, kde měl převážně malé role. ()
Silně expresivní herectví a depresivní scéna podtrhují mravní rozklad rodiny Karamazových a jejich okolí a zvýrazňují démony které si všichni nosí v duších. Jediný skutečně čistý je Aljoša a jenom on je také nositelem naděje. Osobně bych ale uvítal trochu méně přehrávání a ukřičenosti a větší snahu o psychologickou drobnokresbu postav. Představení se rozbíhá zpočátku hodně pozvolně, ale postupně graduje až k patřičnému závěrečnému vyvrcholení. ()
Schormovo pojetí se mi vůbec nelíbí, zcela se z ukřičeného a enervujícího představení vytratil Dostojevský. Herci neustále stěhují nábytek, čímž zřejmě má vznikat napětí. Tento podbízivý kolotočářský způsob s díky odmítám. Jediný snesitelný je kultivovaný Mrkvička, který nebyl nucen k hraní si na stěhováka. Bartoška je unylý, Heřmánek přehrává a Bedrna starého Karamazova jen karikuje. ()
Co si budeme kolektivně nalhávat, pamětníci mohou hodnotit jinak, ale my ostatní máme k dispozici jen obyčejný divadelní záznam, který je historicky velmi důležitým materiálem, leč k diváckému zážitku má nesmírně daleko. Ano, vnímáme tehdejší alternaci již dva roky usazené inscenace Evalda Schorma, herecké výkony jsou autentické, vše zdánlivě vypadá, jak má, barvy, pohyb, scéna... ale celé je to jen archivní konzerva. Můžeme se sice domnívat, že máme diváckou zkušenost z tehdejšího Divadla Na zábradlí, ale je to skutečně jen zdání. Ostatně DVD bonusy odhalují onu propast času až na dřeň. Jana Preissová vzpomíná s naučenou dikcí stejným způsobem, jako by hovořila ke svým žákům, Zedníček a Mrkvička tápají v paměti, ale lichotí jim, že pracovali se Schormem. Recepce takových střípků je nesnadná. ()
"Balancovat mezi vírou a nevírou, to jsou pro člověk se svědomím hotová muka..." Při sledování téhle Schormovy dramatizace slavného Dostojevského románu s celou plejáda skvělých českých herců žádná muka rozhodně prožívat nebudete. Snad jen muka při vědomí toho, že takové bravurní inscenační umění již odvál čas téměř do nenávratna. To co zůstává. je nadčasový Dostojevského příběh o tom, co nastane, když "padne morálka, člověk bude jako bůh a vše mu bude dovoleno..." ()
Reklama