John Carter: Mezi dvěma světy

Hollywood je místem neomezených možností a nejbizarnějších střetnutí. Kovbojové a vetřelci moc nevyšli, inu, proč na diváky nezkusit Manekýny a bílé opice… Velkým plusem tohohle nepřiznaného remaku Tureckých Hvězdných válek je schopnost sebeironie v zárodečném stavu. Vtípky na vlastní účet problematizují (ovšem nevylučují) přijmutí pozice bytosti intelektuálně vysoko čnící nad předkládaným brakem. Neustálé zajímání Cartera je pro každý případ shozeno hned zkraje, hrdinova neznalost nového prostředí tvůrcům umožňuje situovat jej na úroveň marťanských batolat a „rozskočným“ akčním scénám vzhledem k vysoké technické úrovni spíše prospívá, než ubližuje, že Stanton používá živé herce, jako kdyby šlo o animované postavičky. Ze stejného důvodu je nejzábavnějším „hrdinou“ nepřetržitě naspeedovaný, půltunový čokl. Načasování zlomových okamžiků důsledně podle příručky pro začínající scenáristy, prkenné herectví a fast foodové filozofování s prosvítající snahou ospravedlnit masové vraždění (jaképak cavyky, když jde o dobrou věc a chudáka bijce pohání osobní trauma) současně lehko poslouží jako munice těm, kdo považují současnou žánrovou kinematografii USA za zlo srovnatelné s vybitím bizonů a vymyšlením Facebooku. V důsledku se střídavě můžete bavit tím, jak si film uvědomuje a neuvědomuje svou hloupost. Po pravdě, nenacházím dostatek racionálních argumentů, abych z nich mohl vytvořit štít k odrážení připomínek těch, kdo budou Johna Cartera považovat za slaboduchou slátaninu. Ty dvě hodiny velkolepé zábavy a vzpomínání na četbu dobrodružných klukovských románů z dědečkovy knihovny mi už ale nikdo nevezme. Také díky nostalgii jde protentokrát stranou nelibý pocit z informace, že něco tak průzračně pokleslého muselo stát 250 milionů dolarů. 80% (07.03.2012)

Vymydlený pulp točený s láskou, který sice lahodí oku jako obálky všemožných Men's adventure magazines, ale nedokáže dostatečně vtáhnout do děje a přijít s něčím, co by jej učinilo zapamatovatelným / jedinečným / dechberoucím / lehkým. Víc jak dvouhodinová stopáž je pak pro tento snímek luxus, jenž nedokáže využít ve svůj prospěch. Nevýrazná mise na Mars, kterou nelze milovat ani nenávidět. (10.03.2012)

....ZKRÁTKA, ROZENÝ VÁLEČNÍK.... /// Marťan má bejt zelenej a Devátej paprsek modrej. Tohle bych neřešil. Snad jen, že Taylor Kitsch s foťákem byl za sympatičtějšího geroje. Tady v tom mi vobčas neštymuje..., ale vím hovno, jak má takovej hrdina, jehož jméno bude vepsáno do oblohy vypadat. Béčkově zábavnej příběh v áčkovým hávu. Fórky, příšery, bílej muž co umí skákat – klučičí duše dobrodružnýho (neskákajícího) romantika zaplesala. Přitom – taková kravina (a kolik to muselo dát práce...). A John Carter z Marsu zní fakt líp než John Carter ze Země. (si to zkus: ,,Fr z Marsu ....“ - no jóó....) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu ,,Princezna z Marsu“, kterou napsal Edgar Rice Burroughs číst nebudu. 2.) Zajímá mě, jestli si princezna z Marsu může vzít vojáka z Virginie. 3.) Já by sem chtěl (moc by sem chtěl) na Mars. 4.) Thx za titule ,,dezo“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ** AKCE *** NAPĚTÍ * (29.05.2012)

Vidím, jak Mars září na obloze a zírá otevřeným oknem na můj pracovní stůl. Zdá se mi, že mě volá k sobě, tak jak mě dosud ještě nevolal od oné vzdálené noci hrůzy. Prostory vesmíru pro mě přestávají existovat a zřím před sebou krásnou černovlasou ženu, stojící v zahradě královského paláce - kolem její šíje ovíjí ruce malý hoch a dívá se s ní na vzdálenou planetu Zemi. U jejich nohou sedí obrovské ohavné zvíře se srdcem z ryzího zlata. Věřím pevně, že oni čekají na mne, a cosi mi v nitru našeptává, že se s nimi opět brzy shledám. - - - Kéž by v adaptaci následujcího dílu Burroughsovy ságy bylo více okamžiků podobným těmto... (09.03.2012)

Dějově nijak překvapivá, ale vizuálně ohromující pohádka se skvělou hudbou, nesympatickým hlavním hrdinou a vcelku příjemným humorem. Nevím, jestli má cenu psát o tom, co všechno John Carter (ne)vykrádá, protože jeho děj je zkrátka vyprávěn pomocí známých, lety a miliony čtenářů a diváků prověřených, postupů, které, přiznejme si, od sci-fi / fantasy už tak nějak čekáme. Mezi nejlepší scény patří první kroky na Marsu a vůbec celá ta následující část, v níž se Carter seznamuje s Tharky a která má atmosféru Lawrence z Arábie (no vážně!), dál se mi velice líbila velkolepá bitva prostříhaná flashbacky, no a závěr zrovna tak. Suma sumárum se Andrewu Stantonovi podle mého názoru první hraný film vyvedl o dost lépe než kolegovi Birdovi, jehož Mission: Impossible - Ghost Protocol mě tedy velice zklamala. (15.11.2012)