Tokyo !
TOKYO!
Tokio!
Tokyo!
Tokio!
Tokyo!
VOD (1)
Obsahy(1)
Tři krátké fantastické filmy volně inspirované Tokiem. Tokio! je symfonií tří odlišných rytmů reflektujících obraz této jedinečné metropole. INTERIOR DESIGN – Surrealistická bajka mladého páru, který se přistěhoval do Tokia, aby našel svou budoucnost. Chlapcovy ambice jsou jasné – chce točit filmy. Dívka pluje bez kontroly svým životem. Oba se pomalu potápějí do tohoto obrovského velkoměsta. Vše se změní, když se osamocená dívka začne měnit v … HOVNO – Záhadný muž šíří svými iracionálními a provokativními činy paniku na ulicích Tokia. „Nestvůra kanálů“, jak mu říkají media, zvedla vlnu odporu. Nakonec je polapen a souzen soudem stejně podivným jako je on sám. TŘESOUCÍ SE TOKIO - Hrdinou snímku je hikikomori – jako mnoho dalších Japonců se rozhodl zrušit kontakt s venkovním světem. Když však v jeho bytě omdlí dívka, která mu donáší pizzu, stane se něco neuvěřitelného – zamiluje se. Dokáže překročit hranici, jež ho dělí od okolního světa? (oficiální text distributora)
(více)Recenze (215)
Prvý a tretí príbeh sa mi páčili, ten stredný ma akosi nechytil. ()
Místy naprosto fantaskní náhul, který si nehraje na něco, co není (v tomhle případě třeba na art, jak se kdosi snaží naznačit) a přináší skvěle natočené a nenudící bizarní cosi, které je ovšem na několika místech natolik zábavné, že občas člověk zapomene na fakt, že krom pitoreskního děje je zde i jakýsi druhý plán. Vnitřní Design: Nejdiváčtější povídka, která by dost možná obstála i bez závěrečné otočky, taky se nejsnáze interpretuje její význam. Merde: Nejmagořivější, nejikoničtější, nejméně čitelná, ale rozhodně ne nejhorší, navíc kamera je na mnoha místech nehorázně zábavná, interpretace je dost nejasná, já bych se přikláněl k zironizování rozdílů západu a východu, jestli se teda na něco takového dá vůbec pomyslet, když je to o podivném ryšavém skřetovi normální velikosti, který terorizuje Tokio... Třesoucí se Tokio: Dobré, dobré, ale oproti prvním dvěma povídkám nějak jinak, díky téhle části dám asi hvězdičky "jen" čtyři, protože v dosažení vyznění až moc tlačí na pilu. ()
Ač Tokio sestává ze tří kratších filmů, zkrácení by mu prospělo, u každé části jsem měl pocit, že nějakých 10 minut je navíc a bez nich by to lépe udrželo mou pozornost. V každé části byl moment, kdy film začal být jen "divný" místo "zábavně divný". Na druhou stranu, jiné momenty byly skvělé. ()
Na to oko, vous a chůzi do smrti nezapomenu (40%, 80%, 60%) :) ()
Celkový dojem za pět hvězd zkazila prostřední část od Leose Caraxe. Patrně je to ale tím, že jsem nepochopila záměr autora. Spoiler! Musím ovšem přiznat, že kombinace jazyků byla naprosto skvělá. Kontrast libozvučné francouzštiny s jazykem "posledních Klingonů přeživších na planetě Zemi" - dokonalé. ()
Tři povídky, které jsou víc něž všechno hlavně bizarní. Jejich interpretace může být věru různá, no důležité je, že i když se zpočátku mohou zdát nudné, dospějí vždy k jakési pointě, která zaujme. Nebýt mé averze k šikmookým filmům, o pětce bych i uvažoval, ale i s odhlédnutím od tohoto se tam hluchá místa najdou, takže pěkné 4*. 80% ()
Rozkošně trhlé. Vnitřní konzistenci to veskrze nemá, jen soubor pár divných povídek, ale dokáží zaujmout. 7/10 ()
Nikdy jsem nezastíral, že nemám rád povídkové filmy, podobně jako nemám rád žánr povídky ani v literatuře. Většina povídkových filmů má podle mě rozkolísanou úroveň a jednoduše mě nebaví, protože ve filmu upřednostňuju něco jiného. Nejinak je tomu zde, Tokio! je podle mě rozporuplná pakárna, byť ne zcela prosta zajímavých momentů. Nejlepší mi přijde první část od Gondryho, druhá od Caraxe je skrz naskrz divná a třetí od Joon-ho Bonga je prostě jen nudná. Nové zhlédnutí po letech mě utvrdilo v tom, že na původních třech hvězdách nebudu nic měnit - tenhle film mě prostě obloukem míjí, i když nepochybuji o tom, že své diváky si to našlo. ()
První povídka má výbornou pointu, druhá je tradiční Caraxův úlet, ovšem postrádá obvyklý úchvatný vizuál. Třetí povídka srší nápady a rozhodně je nejlepší z celého filmu. ()
3 velmi podivné (dalo by se říct téměř experimentální) příběhy zasazené do Tokia, které navíc v ledasčem postrádají absolutně logiku. Ale o to tady jde, že? :-) Nutno taky říct, že si tvůrci vyhráli s kamerou, takže o to jsou některé scény zajímavější. Co se týče jednotlivých příběhu, INTERIOR DESIGN se zpočátku tvářil jako celkem normální film o dvou lidech, kteří si hledají v Tokiu bydlení a práci, než došlo zhruba uprostřed k nečekanému zvratu - lidské proměně (a tím nemyslím proměnu v přeneseném slova smyslu). Bylo to trhlé, ale mělo to něco do sebe, dávám ****. 2. film s názvem MERDE (fr. hovno) byl zpočátku docela vtipný (mám na mysli pohled na podivnou lidskou zrůdu, která zvláštním způsobem šílence terorizuje Japonce v ulicích Tokia), pak se děj opět dost zvrátí, když ho policie chytí a vyslýchá ho někdo, kdo vypadá přesně jako on (jen zrcadlově obráceně). Po skončení jsem si sice řekla, že za zhlédnutí to stálo, ale jinak mi to moc neřeklo - dávám ***. Poslední krátký film TOKIO SE OTŘÁSÁ vypráví příběh typu jedince, kteří v Japonsku skutečně existují - hikikomori (引き籠もり), tj. člověk, který se z nějakého důvodu uzavře před společností a vůbec nebo téměř vůbec nevychází z domu. Ve filmu byl nádherně znázorněn jeho každodenní život, kdy je uzavřen ve svém vlastním zvláštně uspořádaném světě svého příbytku. Pak ale nastane zlom, kdy se zamiluje a je nucen vyjít ven do ulic Tokia a svou lásku najít. Vtip je v tom, že poté, co konečně vyjde ven, zjistí, že ulice Tokia jsou prázdné, protože se ze všech stali hikikomori. Pozoruhodný je především pohled na prázdnou Ginzu s křižujícími se přechody. Náhlé zemětřesení ale všechny vyžene ven.... Když konečně běžely závěrečné titulky, bylo mi jasné, že 3. příběh byl rozhodně nejlepší, bylo to neuvěřitelně skvěle zachycené. Dávám *****, tedy plný počet. Když se to spočte, "Tokio" se mi líbilo na 4 hvězdičky. Rozhodně zhlédnutí nelituju ^_^ ~(4,1★)~ ()
První příběh o dvojici, jenž si myslí, že v Tokiu začne konečně pořádně žít, o hledání nejen bydlení, ale vlastně sama sebe, byl sice fajn, s velmi dobrou pointou, od mého oblíbeného Michela Gondryho bych ale čekala trochu víc. Druhá část o velmi podivném muži měla zajímavý nápad, byla ale celkově dost rozvleklá a závěr až moc absurdní, což odrazuje od hledání hlubších myšlenek (které tam, věřím, opravdu jsou). Až poslední, příběh o tom, jak lehce člověk propadne do úplné izolace od ostatních, příběh dvou lidí, kterým nejednou pomůže typické tokijské zemětřesení, nejen upozorňuje na stále se častěji objevující celosvětový problém takzvaných hikikomori, ale působí moc mile, má spád a diváka určitě vtáhne do sebe. ()
Ako to u poviedkových filmoch chodí, každý si vyberie tú svoju naj, v tomto prípade ale máme výhodu, že sledujeme skôr strednometrážne plnohodnotné filmy, ako krátke jednoaktovky. Osobne mám dojem, že sme šli od najmenej dobrého po najlepší film, je ale možné, že s opakovaným pozretím sa situácia zmení. Ak by sme tu mali ešte poviedku ďalšiu (a ďalšiu), v nastolenom kvalitatívnom trende by som vydržal podobne hypnoticky sledovať Tokyo! aj ďalších pár hodín. Shaking Tokyo presne vystihol môj dojem z moderného Japonska, respektíve megapolisu, respektíve súčasného sveta a jeho paradoxnej prázdnosti v preľudnenosti. ()
Tokyo! Gondry-Carax-Bong! Interior design-Merde-Shaking Tokyo! Tyto tři povídky asi nebudou pro každého. Pokud si ale cestičku do vaší duše naleznou, budete si vrnět. ;) ()
Gondry 80%, Carax 40%, Joon-ho 50%. ()
Kde jsou ty časy, co nám byli Japonci ukazováni jako skromní, milí a spokojení lidé. Hodně proto udělala Věra Čáslavská, co u nich v Tokiu 1964 získala hodně zlatých medailí. Líčila nám tamní kulturu jako svět bohulivých občanů a to prosím ani ne po dvaceti letech, co Japonsko bylo nacističtější než samotní Němci. Inu - inu. Japonci stále sice vykazují, že pracují nejvíce na celém světě, ale současně už je tam silná generace lidí, co se proti tomu bouří, nudí je práce, kde si připadají jako roboti, takže vznikají dramata, a jedno z nich je i tohle! ()
Oslavný povídkový film od světových režisérů už má pomalu každá druhá metropole, ale Japonci správně vsadili na menší počet epizod a větší autorské solitéry. Michel Gondry film otevírá nenápadně a vlastně se dlouho zdá, že je to jen běžný příběh z Tokia. Ale pak přichází proměna takřka cronenbergovská. Leos Carax je filmařský anarchista a jeho povídka si nebere servítky počínaje názvem. Další švihlé sólo Denise Lavanta nám toho sice o Tokiu moc neřekne, ale Carax se sotva nechá ukočírovat. Bong Joon-ho má náladou blíže první povídce, ale zatahuje do toho ryze současný sociologický fenomén a extrapoluje ho do něčeho, co bych klidně označil za intimní apokalypsu. Možná ty povídky nejsou do puntíku dotažené, ale i tak klobouk dolů! ()
Ne, ne a ne. Filmům tohoto typu prostě nejsem schopná přijít na chuť. První povídku jsem ještě dokázala zvládnout. Při té druhé se mi udělalo fyzicky zle. Film jsem stopla a vymazala ze set top boxu... ()
Dva francouzští a jeden korejský režisér nám přinášejí tři povídky z japonského Tokia. Dosti svérázné povídky dalo by se říci. Každý režisér má svůj osobitý styl a druh vyprávění ale popravdě mi ani jedna povídka nesedla. Nejedná se o standardní povídky ale spíše o jakási těžce pochopitelná experimentální díla. Alespoň já je moc nepobral. ()
Gondry: První realistická část je příjemná, potom se však zvrhlo do něčeho, co jsem příliš nepobral. ***a půl . Carax: Nejhorší povídka, nudná, podivná, zbytečně protahovaná. **a půl. Bong: Nejlepší kus, super hudba i kamera. Vypointování však stejně jako u dvou předchozích nebylo bůhvíjaké. ****. U všech tří mi ty scénáře připadaly spíchnuté až příliš horkou jehlou. ()
Související novinky
Režisér Bong Joon-ho přijíždí na Filmasii!
Korejský filmař bude mít retrospektivu na 7. ročníku festivalu Filmasia. Setkat se s ním můžete na projekcích v neděli 4. prosince. Celý festival se koná v pražském kině Světozor 1. - 4. prosince… (více)
Gondry a komiks?
Ale ano. Jeden z nejosobitějších současných filmařů, držitel Oscara za scénář k Věčnému svitu neposkvrněné mysli (napsal jej ve spolupráci s Charliem Kaufmanem), zkusí vykročit trochu komerčnější… (více)
Vrcholem snímku se však po Gondryho poetickém optimistickém smutnění stává až druhá povídka. Leos Carax (opět Francouz) poslední dobou poněkud zmizel z očí veřejnosti po komerčním neúspěchu svých filmů Milenci z Pont-Neuf a Pola X a točil videoklipy pro New Order, Iggyho Poppa a Carlu Bruniovou. Jeden z představitelů francouzské vlny "neobaroka" 90. let (Když chlapec potká dívku, Zlá krev) svůj styl postupně proměnil z bujně artificiální stylizace směrem k naturalismu. Jeho povídka Merde (Hovno) tento posun dokonale zaznamenává. Příběh patří oblasti fantasmagorie, forma připomíná home video - ovšem takové, jaké si doma opravdu nenatočíte. Vypráví o podivném skřetovi v zelených šatech, se zrzavými vousy, jedním slepým okem a s odpudivě přerostlými nehty, který zničehonic začne vylézat z tokijských kanálů a ohrožovat chodce (do jeho chůze v podkresu hraje hudba z původní Godzilly z 50. let). Veřejnost a média jsou zděšené a panika vzroste, když skřet objeví v kanalizaci nevybuchlé granáty z druhé světové války a začne je házet na magistrále do davu. Brzy je ovšem dopaden a postaven před soud. Vzhledem k tomu, že mluví neznámým jazykem, ujme se ho jako překladatel a obhájce francouzský advokát, jenž vypadá velmi podobně jako skřet a jako jediný mu také rozumí. Tato povídka nejvíce otestuje diváckou trpělivost, ovšem právě tím nás dovede odnést daleko za hranice všeho, co běžně známe. Většinu času se tu dvě podivné bytosti dorozumívají pomocí padoucnicových pazvuků a pantomimy, na což poslušně hledí skupinka Japonců - a nechápou. Šok a otravnost se přelévá v nudu i ohromující zábavu, která se ještě mísí s hnusem a lítostí. Jestli chtěl Carax nějak filmově zhmotnit pocit neznámého, nebo spíš onoho freudovského unheimlich, pak se touto hříčkou dotknul něčeho, o co se jinak dovedou otřít snad jenom David Lynch, David Cronenberg a Shinya Tsukamoto. Skřet, jenž si sám říká Merde, je zkrátka zosobněním západní hrozby Japonsku (podobně jako dříve byla Godzilla metaforou pro atomovou bombu) a zároveň anarchistický živel, který konzumuje jen peníze a květiny. Poslední povídku Třesoucí se Tokio má na svědomí jihokorejský režisér Bong Joon-ho, jehož si v posledních letech stihli zamilovat návštěvníci festivalů za jeho multižánrové černé komedie Psi, kteří štěkají, nekoušou (2000), Vzpomínky na vraha (2003) a Mutant (2006). Hrdinou povídky je jeden z představitelů generace hikikomori - těch, kteří zůstávají celý život doma a záměrně přerušili kontakt s okolním světem. Bong Joon-ho vykresluje v pomalém tempu klíčící love story mezi peciválem a dívkou, která roznáší pizzu do domů, a ze sociálního portrétu jednoho pošahance vzápětí přejde do antiutopické sci-fi vize. Stejně jako jeho dva kolegové před ním, i Bong vyhmátne důležité specificky japonské fenomény a přetaví je ve filmovou podívanou na hranici úžasu a komedie. Tokio! - které vzniklo pod záštitou japonských producentů - má trochu jiné ambice než přitáhnout do města více turistů. Cíl zdůraznit pocity odcizení v postmoderním světě naplňuje každá povídka originálně po svém a jako celek film nabízí jeden zážitek. () (méně) (více)