Bílá stuha

Jedinkrát se nezvýší hlas, přesto nůž slov v rukou deprivace bodá jako ta nejostřejší čepel. Toť Hanekeho odosobnělý a přesto intenzivní Rok na vsi, nutno dodat Mrštíkovi na hony vzdálený.. Formou (výprava, kamera, svícení) dokonalá studie kořenů teroru, ať už klíčícího z politické, či náboženské živné půdy. Nevztahoval bych to jen na nacistickou generaci Německa, vždyť zlo v lidech je všude stejné a mění se jen čas, zvyky a okolnosti.. Je zvláštní, jak se Hanekeho tvorbou táhne černá stuha dětské zkaženosti. Nemyslím si, že je zakyslík, kterému mládež střílí prakem do oken, zvoní o půlnoci na zvonek a maluje kosočtverce na dveře - on jen chce nás rodiče upozornit na to, že jedině my jsme odpovědní za vštěpování hodnot, které se v poslední době čím dál tím víc vytrácejí.. (16.05.2013)

Neľutujem, že som Michaela Hanekeho pred časom zaradil do desiatky mojich najobľúbenejších režisérov. Prakticky každý jeho film je pre mňa udalosťou. Pritom sa naň neteším, ale s napätím ho očakávam. Jeho filmy sú znepokojujúce, neprikrášlené, drsné a evokujú viac otázok, než ponúkajú odpovedí. Biela stuha je tiež takým filmom. Dedina je akýmsi laboratóriom, v ktorom môžeme sledovať, ako sa rodí zloba, závisť, pomsta a krutosť, povedané ústami jednej z postáv filmu. Na tomto mimoriadnom filme mi napodiv nesedel iba jeho, podľa mojej mienky, chaotický strih, ktorý neladil s vecným opisom udalostí, ktoré sa v dedine odohrali. Ani na ďalší Hanekeho film sa nebudem tešiť, ale neviem sa ho dočkať. (08.02.2012)

Velice originální autorský rukopis. Učitelovo vyprávění, coby průvodce bylo určitě neskonale zajímavé. Bohužel, snímek je hrozně dlouhý a nebylo snad ani potenciálně možné, aby se vyvaroval zcela nezajímavých pasáží. A že jich bylo požehnaně. Občasná dramatičtější scénka celkový dojem rozhodně nezachránila. Heneke je v mých očích více psycholog než filmař. V tomto případě to bylo na úkor divácké zajímavosti. Více než 2 * vážně nedám. Nemluvě o tom, že se mi u filmu podařilo usnout. (08.06.2016)

Začínám už pomalu pochybovat, že se mi podaří zhlédnout Hanekeho film, který pochopím a rád mu přidělím plný počet *, ale tenhle režisér mě nějakým záhadným způsobem svým režisérským přístupem velmi láká a asi budu jeho počiny sledovat dál. Bílou stuhu jsem si nechal v hlavě řádně odležet, ale nepomohlo mi to, pořád vlastně nevím, o čem tenhle film přesně byl a jaká je jeho pointa. Vyprávění mělo takovou zvláštní tísnivou a lehce napínavou atmosféru, fakt, že bylo natočeno černobíle, tomu jenom pomohl. Jenže konečné (ne) zjištění pravdy považuju za hodně neuspokojivé, ale hlavně, a to mě mrzí nejvíc, emočně se mě ani trochu nedotklo. Nevím, jestli to bylo postavami, ze kterých mi ani jedna nepřirostla k srdci, nebo tím, že režisér tento příběh pojal příliš chladně a perfektcionisticky, v každém případě mě Bílá stuha dost minula, což považuju i vzhledem k vyššímu očekávání z mé strany za celkem velké zklamání. (05.07.2011)

Bílá stuha Michaela Hanekeho je hluboký podprahový snímek, pro který se obtížně hledají superlativy. K dokonalosti dovedená formální stránka tohoto díla, funkční role ,,personálního vypravěče", jenž má vnitřní účast na událostech a dějově omezené znalosti, oddělené pásmo vypravěče a pásmo postav, dokonale odosobněný tvůrčí přístup bez použití jakékoliv hudební složky, záměrně zvolené velmi pomalu plynoucí tempo, černobílý obraz dokreslující dobové usazení, převládající celky a statika kamery, jedna z nejdokonaleji působících mizanscén, kterou jsem kdy viděl, ryze intelektuální směřování a jemu podřízené vystavění jednotlivých uměleckých i dramatických složek (konečně renesance evropského autorského filmu), sugestivně gradovaná atmosféra s nevyřčeným, jen mistrně naznačovaným tajemstvím. Haneke záměrně v inkriminovaných scénách nechává kameru opodál a divákovi skrývá bolavé efekty temných stránek duše, jsou vidět jen symptomy, ne podstata zla, což odráží svět potlačovaných frustrací, středověké metody výchovy (přivazování k posteli jako kůra na odvyknutí sebeukájení!) i běsy perverznosti a degenerované sexuality. Vše tu bublá jen pod povrchem, přičemž navenek si nezúčastněný a do děje nevtažený pozorovatel nemůže všimnout ničeho podezřelého. Vypravěč - venkovský učitel - je ve vesnici cizincem a jeho postřehy i běh života vytvářejí kontrapunkt retardovanému světu místní komunity. Jedině cizinec (stejně jako divák - a působení na něj je meritem věci) může být v takovémto světě normální a jedině on může zůstat nezasažen. Hlavní roli hraje úloha výchovy, která zapříčiňuje veškeré zlo a přenáší i na další generace komunitní stigma. Neudržitelnost takto reflektované pokrytecké morálky vesnického prostředí je opět v kontrapunktu k přesně opačně vnímanému a prezentovanému venkovskému světu, jak byl reflektován dříve, především v národním obrození, ale i během 20. století. Jestliže chtěl Haneke Bílou stuhou pojmenovat kořeny nacismu v německé společnosti, povedlo se mu to dokonale. Já bych ovšem dodal, že malý fašista dříme v každém z nás, stejně tak příklony k totalitní společnosti, násilí a nacismu mohly mít své podhoubí kdekoliv v Evropě a ani dnes nejsme tohoto nebezpečí ještě úplně ušetřeni... Podobné filmy: Plechový bubínek (11.02.2010)