Bílá stuha

Jedinkrát se nezvýší hlas, přesto nůž slov v rukou deprivace bodá jako ta nejostřejší čepel. Toť Hanekeho odosobnělý a přesto intenzivní Rok na vsi, nutno dodat Mrštíkovi na hony vzdálený.. Formou (výprava, kamera, svícení) dokonalá studie kořenů teroru, ať už klíčícího z politické, či náboženské živné půdy. Nevztahoval bych to jen na nacistickou generaci Německa, vždyť zlo v lidech je všude stejné a mění se jen čas, zvyky a okolnosti.. Je zvláštní, jak se Hanekeho tvorbou táhne černá stuha dětské zkaženosti. Nemyslím si, že je zakyslík, kterému mládež střílí prakem do oken, zvoní o půlnoci na zvonek a maluje kosočtverce na dveře - on jen chce nás rodiče upozornit na to, že jedině my jsme odpovědní za vštěpování hodnot, které se v poslední době čím dál tím víc vytrácejí.. (16.05.2013)

Bílá stuha Michaela Hanekeho je hluboký podprahový snímek, pro který se obtížně hledají superlativy. K dokonalosti dovedená formální stránka tohoto díla, funkční role ,,personálního vypravěče", jenž má vnitřní účast na událostech a dějově omezené znalosti, oddělené pásmo vypravěče a pásmo postav, dokonale odosobněný tvůrčí přístup bez použití jakékoliv hudební složky, záměrně zvolené velmi pomalu plynoucí tempo, černobílý obraz dokreslující dobové usazení, převládající celky a statika kamery, jedna z nejdokonaleji působících mizanscén, kterou jsem kdy viděl, ryze intelektuální směřování a jemu podřízené vystavění jednotlivých uměleckých i dramatických složek (konečně renesance evropského autorského filmu), sugestivně gradovaná atmosféra s nevyřčeným, jen mistrně naznačovaným tajemstvím. Haneke záměrně v inkriminovaných scénách nechává kameru opodál a divákovi skrývá bolavé efekty temných stránek duše, jsou vidět jen symptomy, ne podstata zla, což odráží svět potlačovaných frustrací, středověké metody výchovy (přivazování k posteli jako kůra na odvyknutí sebeukájení!) i běsy perverznosti a degenerované sexuality. Vše tu bublá jen pod povrchem, přičemž navenek si nezúčastněný a do děje nevtažený pozorovatel nemůže všimnout ničeho podezřelého. Vypravěč - venkovský učitel - je ve vesnici cizincem a jeho postřehy i běh života vytvářejí kontrapunkt retardovanému světu místní komunity. Jedině cizinec (stejně jako divák - a působení na něj je meritem věci) může být v takovémto světě normální a jedině on může zůstat nezasažen. Hlavní roli hraje úloha výchovy, která zapříčiňuje veškeré zlo a přenáší i na další generace komunitní stigma. Neudržitelnost takto reflektované pokrytecké morálky vesnického prostředí je opět v kontrapunktu k přesně opačně vnímanému a prezentovanému venkovskému světu, jak byl reflektován dříve, především v národním obrození, ale i během 20. století. Jestliže chtěl Haneke Bílou stuhou pojmenovat kořeny nacismu v německé společnosti, povedlo se mu to dokonale. Já bych ovšem dodal, že malý fašista dříme v každém z nás, stejně tak příklony k totalitní společnosti, násilí a nacismu mohly mít své podhoubí kdekoliv v Evropě a ani dnes nejsme tohoto nebezpečí ještě úplně ušetřeni... Podobné filmy: Plechový bubínek (11.02.2010)

Studené jak sibírska zima. Haneke je majster. Majster vyvolávania emócii zdanlivou bezpocitovosťou a majster krutých obrázkov, ktoré vás neschopných slova nechajú sledovať záverečné titulky. Otázkou je, či vám tento prístup vyhovuje. Tématicky podobný Dogville som videl trikrát, Stuhu si už nepozriem nikdy. Keď točíte natoľko ťažký film, musíte sa za divákovu pozornosť nejak odvďačiť - buď katarziou, vontrierovskou "fackou", alebo aspoň náznakom satisfakcie - nie len dve a pol hodiny konštatovať, že staré časy stáli za hovno, a skončiť pritom, že to tak naozaj bolo. Najlepší Haneke čo som videl, to áno. Ale stále si myslím, že natočiť ten film "normálne,” by bolo omnoho výživnejšie. Čo som si mal z tohoto akože odniesť? (12.05.2013)

Tady jsou jakákoliv slova naprosto zbytečná. To se musí "vidět, zažít na vlastní kůži, projít si tímto snímkem". M. Haneke je naprosto originální režisér s nezaměnitelným rukopisem, na jehož snímky v drtivé většině případů není dvakrát příjemné se dívat, nepředkládají se tu a následně neřeší zrovna "oddechová" témata, ale člověk (divák), tak nějak vždy začne snímek sledovat, postupně se "do něj dostává, čas se stává relativním, nemůže od něj odtrhnout oči a najednou zjistí, že proplul celým snímkem, zůstává spousta otevřených a nevyřčených otázek a stejné množství nedořešených a nevyřčených odpovědí“. Divák pouze cítí, že byl svědkem "něčeho velkého". Při sledování všech Hanekeho snímků však platí skutečnost (za to ho ostatně mám tolik v oblibě), že člověk (pro plné vychutnání si snímku), nemůže být pouze pasivním divákem, ale musí jít snímku "naproti", klást si neustále otázky, následně si na ně zkoušet odpovídat a nebýt přitom frustrovaný, že se stále nemůže dobrat "uspokojivého" výsledku. Bílá stuha je pro mě osobně po Funny games USA, Utajeném, Kódu neznámém a Pianistce již jeho pátým snímkem a jedním dechem dodávám....bezjakýchkoliv debat NEJsilnějším filmovým zážitkem. Vyprávět cokoliv o snímku samotném nemá cenu, ostatně podívejte se sami a udělejte si úsudek každý z vás. Pouze za sebe dodám, vypíchnu (pravda, to je u Hanekeho filmů již dávno nepsaným pravidlem) VELMI působivou černobílou kameru Christiana Bergera, která s (cíleně) volně plynoucí Hanekeho režií a divákovým průvodcem (učitelem) dělá z celého tohoto snímku nesmírně silnou podívanou. p.s. mám rád ty "řídké případy", kdy člověk po skončení snímku jen tupě zírá na ubíhající závěrečné titulky a ještě řádnou chvíli si snímek "v sobě dohrává". Tohle je přesně ten případ a musím zároveň konstatovat, že tomu velmi napomohla (zcela určitě to byl i Hanekeho záměr) absence jakékoliv hudby (při závěrečných titulcích). p.p.s. musím přiznat, že se celkem bavím místními spílajícími komentáři na adresu Hanekeho, co se týče „otevřeného, nedořešeného“ a pro velkou většinu neuspokojivého konce. Je vidět, že pro valnou většinu to bude první setkání s režisérem. Zkuste takové snímky jako Kód neznámý, či Utajený. Zde to není apriorně o nějakém „dořešení“ místních případů. Zkuste to nebrat jako detektivku, ta zásadní myšlenka je zcela jasná. Všechno (tedy i zlo) začíná a následně i „klíčí“ ze samotné VÝCHOVY a přelévá se to následně z generace na generaci. (27.05.2011)

Film je konstruován pomocí sítě spojitých obrazů, ve kterých vystupuje hloubka vztahů (genealogie násilí ve společnosti před válkou - i když motiv války pro mě jako pro diváka nebyl zase tak moc zásadní, kromě toho, že ukotvoval děj do specifického období). Není zde hlavní hrdina, resp. dal by se za něj považovat vypravěč - vesnický učitel -, ale ten nakonec nedostává víc prostoru než ostatní, je vypravěčem proto, že je zde cizincem a děj se v jeho mysli (duši) odráží, aby byl poté přenesen zrcadlově do filmu samotným tvůrcem, který tak činí bez pomocí ustálených narativních postupů filmové řeči. ______Film nemá takovou narativní strukturu, která by většině diváků dala pocit jakéhosi percepčního bezpečí, že to co sledují má smysl, protože je jim něco řádně (ve vyprávěcím „řádu“) sdělováno a na konci je dovršeno explicitní pointou, která dá veškerým peripetiím smysl a završí dílo do uzavřené formy filmového fikčního prostoru. Toto Haneke nedělá – vyprávění se zde ubírá podobným způsobem jako v Kódu neznámém, ale tady je mnohem důmyslněji a hlouběji propracované – dotažené k dokonalosti a proto hodné skutečného obdivu. V hlavní roli zde vystupují vztahové struktury mikrospolečnosti „jedné vesnice“ a ty sami o sobě nemají smysl, pointu či katarzi, dějí se v obrazech, které jsou vzájemně hluboce vztažené, ale stejně jako „skutečný“ život (tj, to simulakrum fikčních světů, které pociťujeme jako realitu ;-)) plynou bez uzavření, bez odpovědí a otázek po „skutečných“ příčinách. Haneke dokázal vytvořit neuvěřitelnou hloubku obrazu - každý záběr je dokonalý ve své strohosti a čistotě. Jedná se bezpochyby o nejlepší Hanekeho dílo, ve kterém své tvůrčí přístupy dotáhnul ke skutečné čistotě. Dal bych tomu i šest hvězdiček, kdyby to šlo. (více viz zde: http://www.indiefilm.cz/2011/02/02/dvd-bila-stuha/ ) (26.02.2010)