Satyrikon

Před svým tří tisícím ohodnocením se snažím nakoukat filmy, které jsem dlouho odkládal, protože jim moc nevěřím, že mě nadchnou, ačkoliv se jim přikládá vysoká umělecká hodnota. Satyrikon mé obavy naplnil, ačkoliv nějakých prvních 45 minut ještě docela jde a občas se zde vyskytne nějaký pozoruhodný moment nebo nápad. Od půlky je to už ale dost nekoukatelné a já ybch to nejradši odsoudil jako, vyhoněnou slátaninu, která sice má jisté obrazové kvality, ale celek je natolik rozdrolený, že to za tu pozornost vlastně ani nestojí. ___Teď si čtenář možná říká, že jsem nějakej primitiv, kterej nedokáže ocenit originalitu a právě umění, jenže já to tvrdíl jako člověk, který si velmi cení filmů, které dávájí volnost interpretaci, případně se v nich narativ neposouvá v přísně logické posloupnosti, na níž jsme zvyklí z reality našich dní. Mám rád snovost i nespolehlivé vypravěče, ale chci, aby dílo bylo tematicky ucelené nebo (pokud je neucelené a úsečné) aby bylo aspoň dostatečně zábavné (třeba skrze postavy a dialogy). Mám rád filmy jako Beau is Afraid, jenž je právě způsobem vyprávění velmi inspirován jedním Felliniho filmem, City of Women. Oba tyto filmy naplňují obě kvalitativní roviny, jenž jsem zmínil a jsou zvláštní, originální a bizarní, protože se odehrávají ve zjevném fikčním světě a jednotlivé pasáže vyprávění jsou svázány autorem předsevzanými tématy a motivy, kterým se celé vyprávění věnuje; Je tedy jedno, že by ve skutečnosti nedávalo smysl, aby se postava dostávala z jedněch míst do právě takových jiných míst a zažívala to, co zažívá, protože to všechno, co zažívá, je navzájem tematicky propojeno a každá tato pasáž jenom prohlubuje a rozšiřuje předsevzané motivy, o nichž to celé je. Bez důrazu na téma se v díle sice mnoho dít může, ale bylo by to prostě o ničem.___ No a právě ze Satyrikonu mám pocit, že je o ničem (a pokud o něčem je, tak není dost dobře odvyprávěný a zábavný na to, abych měl chuť to luštit). Že je to zle odvyprávěný příběh není pouze můj dojem ale fakt, který dokážu obhájit. Satyrikon je totiž velmi tematicky neucelený: Jeho úsečnost a fragmentárnost vychází z nekompletně dochovaného Petroniova díla a Fellini se tento nedostatek nesnažil nijak ucelit a sprovázat - naopak je zřejmé, že tou rozdroleností byl zaujat. Proto film (stejně jako kniha) končí uprostřed věty. Proto je poslední záběr věnován na části stěn nějaké zříceniny. Někteří kritici vám poví, že tato fragmentárnost byla autorským záměrem proto, že my dnes stejně nejsme schopni plně nazřít realitu tehdejšího světa, jenž se nám "otvírá" pouze částečně skrze různá díla a nálezy. Fellini se svým velmi stylizovanným pojetím ale přece vůbec nesnaží o nějaké realistické vyobrazení a přiblížení se co možná největší pravdivosti tehdejších dob, což všichni stvrzují tím, když vyřknou, že jeho Satyrikon je stylizovanou interpretací Petroniova Satyrikonu (což je ostatně samo umělecké dílo, které tedy taky stilizované). Mně pak ale přijde, že si tyto linky navzájem odporují a že ani sám Fellini moc nevěděl, co dělá. Pokud nám chtěl přibližovat tehdejší svět, proč zvolil takovou výraznou stylizaci? Pokud chtěl znázorňovat nemožnost jeho úplného uchopení, proč raději neměnil styl v různých pasážíš vyprávění, nenechal herce hrát různě a nenechal je podávat různé důvody pro totéž pachtění se za cílem, které by diváci spolu s postavami sledovali. Ta úsečnost vyprávění, kterou Fellini zvolil, totiž způsobuje divákovi nežádoucí dezorientaci a dojem, že sleduje něco nedodělaného, nedopečeného, odfláklého a bezpředmětného. Jelikož se mi nezdá, že vzniklo povedené dílo z této jeho tvůrčí zaujatosti fragmentálnosti Petroniova Satyrikonu, tak musím jeho přístup považovat za zcestný a nesoudný. Nelze ponechat rovinu vyprávění jaksi ladem a myslet si, že to bude fungovat, že to utáhne styl samotný: Z prvních 30 minut se každopádně zdá, že bude tematizován morální rozklad starověkého Říma, bezedný hedonismus, dekadence a to vše ve stilizovaném hávu, čímž mi to připomínalo mi to Caligulu. Pak se ale děj posune k jiným pasážím, skrze něž se rozřeďuje tematické vyznění až z toho svou neuceleností vzejde jakýsi nedovařený guláš. Skrze tyto různé pasáže se vztahy mezi postavami nijak neprohlubují, některé klíčové postavy z děje dokonce bez vysvětlení zmizí a znovu se již neobjeví a není ani příliš jasné, jak se postavy z jedné situace a prostoru dostaly do druhého prostoru. Prakticky to působí, jako kdyby tvůrce vyhodil 10 z 20 kapitol uceleného příběhu a myslel si, že tím dílo nabyde nějakým kvalit. Nenabylo. Je to na píču. Fellini si přitom vymyslel nějaké pasáže (Minotaur, nymfomanka, hermafrodit), které v předloze nejsou a já říkám, že by udělal dobře, kdyby vymýšlel více, zalátal díry v příběhu a dal tomu celému nějaký tvar, abych na něj namusel být naštvanej, že mařil mým časem. Takhle jsem si musel číst při sledování převyprávění děje z wikipedie, který tomu tu návaznost trochu dává, ale že ji nelze vyčíst z filmu samotného považuji za doklad jeho nedostatků v samotných základech. Výsledkem (snad) cílené snahy učinit (nebo ponechat) příběh útržkovitý je znemožnění uchopitelnosti díla a ztráta divákova zájmu. Následuje nuda a frustrace, načež je Felliniho práce odstřelena pod výrazem "artová vyhoněná slátanina" a zanechává v divácích odpor k podobným filmům i žene je vstříc do náruče standardizované, schématické a neoriginální filmové produkce, kterou rovněž pohrdám. ___Ještě se vyjádřív k tomu, jak tu někteří lidé opěvují, že tento film promlouvá k povědomí: Hned na začátlu protagonista promlouvá nikoli k nevědomí, nýbrž k vědomí diváka tím, jak teatrálně vykřikuje, že musí najít a znovu získat svého miláčka, který mu byl odcizen. Pak se vydává za svým bývalým přítelem, který mu ho odcizil. Ten rovněž směřuje k diváko vědomí informace o celé záležitost (miláčka unesl, ojel, prodal za pár drobných). Následuje umělý souboj, na jehož konci únosce sdělí, kdomu miláčka prodal. Protagonista se ho vydá vysvobodit. Poté, co ho vysvobodí z divadla, se spolu pomilují a pak miláček stejně radši odejde s tím, kdo ho unesl, znásilnil a prodal. Nikdo neví proč. Postava miláčka není vůbec psychologizována (snad ani nepromluví) a v půlce filmu se někde zapomene a dále se na něj ani nevzpomene. Tohle vám přijde jako útok na divákovo podvědomí? Já bych si to teda představoval jinak; Nehledě na to, že podvědomí je dost dáno emocemi a pudy, k nimž se lze dobře dostat i skrze rácio, s nímž může komunikovat precizně vystavěný příběh, který s člověkem citově hne, protože mu porozumí). Mně teda tohle připadá spíš jako nedodělaný maglajz, ale to bych se opakoval... (10.02.2024) (méně) (více)