Reklama

Reklama

Psychiatr Pavel Josek se těší uznání nejen ve své profesi, ale i v širší společnosti. Je totiž bývalým disidentem, signatářem Charty 77, který po boku své ženy snášel šikanování ze strany komunistické Státní bezpečnosti. Nyní se chystá převzít Cenu paměti národa a poskytuje rozhovory do dokumentárního filmu. Jeho zeť Luděk, jenž na dokumentu pracuje jako zvukař, se v rodině cítí jako méněcenný. Proto jej nenechá chladným Joskova složka z estébáckého archivu, kterou jeho kolegové získají. Vyplývá z ní, že Josek počátkem sedmdesátých let naopak s StB spolupracoval. Jako mladý psychiatr donášel na nadějného sochaře Bořka, který byl jeho sokem v lásce a který se nakonec nechal vyštvat z rodné země. Pro všechny členy Joskovy rodiny, včetně těch, kteří v inkriminované době nebyli na světě, tak nastává těžké období. Tím spíše, že každý má svůj úhel pohledu na to, co se odehrálo. Své k tomu může povědět i bývalý pracovník StB Kafka, jenž měl kdysi oba mladé muže na starosti a nyní si užívá klidného důchodu… (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (746)

Nathalie 

všechny recenze uživatele

Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. ()

castor 

všechny recenze uživatele

Nadprůměrnou vypravěčskou i řemeslnou stránku téhle autorské dvojici nikdo neodpáře. Také na dramatickém poli jsou Jarchovský s Hřebejkem na české poměry suverénní. Tohle rozkrývání historie jedné rodiny má svou sílu, vrstevnatost i ambice. Pořádnou zásluhu na tom mají herci, kteří jsou jednoduše velmi dobří, jen Milan Mikulčík v roli zetě trochu ztrácí. Navíc Martin Šácha je moc šikovný kameraman, to samé platí o skladateli Aleši Březinovi. Snaha mluvit o vážném společenském tématu je v české kotlině docela vzácností, jakékoliv vyrovnávání se s minulostí mimo dokumentární tvorbu je tak v mých očích fajn. ()

Reklama

Enšpígl 

všechny recenze uživatele

Náš vztah s Hřebejkem je hodně bouřlivý. Z počátečního nadšení z jeho filmů se postupně vyklubalo velký zklamání z obsazování stále těch samých tváří a omýlání stokrát řečeného. Rozhodl jsem se tedy k nejvyššímu trestu, který může českého filmaře v naší zemi potkat, mým totálním bajkalem jeho filmů v kinech. Začátkem roku jsem na csfd slídil po lednových kino premiérách a narazil jsem na Kawasikoho růži, říkám si, co to asi bude za japonskou srágoru a kliknu na to a ejhle ono Hřebejk. Kouknu na herecký ansábl a málem jsem spadnul ze židle, žádná stará osvědčená partička, ale jména který buď ctím nebo vůbec neznám a tak bylo rozhodlo, říkám si Hřebejku, ty bejku, dám ti šanci a dokonce s takovou poctou, že tvůj film bude můj první kiňák roku 2010, tak snad to neposereš. A neposral !! Naopak, jedná se o bezkonkurečně nejlepšího "hřebejka" . Film má dva obrovsky silný momenty. První je výslech Chudíka jako bývalého StBáka, to jsem vzteky málem nezvlád a pan Chudík měl štěstí že jsem nebyl na place, protože kdyby jo, já bych mu jí snad vypálil, teda aby jste pochopili, ne panu Chudíkovi, toho si važím a mám ho rád, ale jeho postavě, kterou on zahrál naprosto přesně, tak jak občas slyšíme ty StBácký zmrdy v TV. S naprostým chladem, bez kapky emocí, lítosti a studu popisujou, jak lidem ničili životy, vztahy a působili jim ohromnou lidskou bolest. Druhý moment je scéna Danušky Kolářové v lese. To bylo prostě něco něuvěřitelnýho a paní Kolářová tím jen potvrdila, že patří mezi velké dámy českého filmu za svůj poctivý herecký přístup k nám obyčejným divákům. Samozřejmě na pochvalu jsou i všichni herci ( pana Hubu musím prostě jmenovat ) i neherci (zdravím PANA fotografa Kratochvíla ) Celkově na mě film zapůsobil neskutečně vyzrále, pravdivě s naprosto dokonalým koncem. Nezbývá než poděkovat za velký a silný filmový zážitek. ()

InJo 

všechny recenze uživatele

Hřebejk s Jarchovským se (alespoň protentokrát) konečně vykašlali na svoje předchozí z řady nevybočující rádoby hořké komedie a stvořili regulérní seriózní drama. A jaké! Účtuje se zde s tíživou minulostí, a to způsobem, který se dá těžko odmítnout - bez zjednodušujícího dělení na dobré a zlé, s velkou mírou pochopení (a lidskosti) a bez jednoznačných ortelů. Populární tandem poprvé snad od MUSÍME SI POMÁHAT předvádí komplexní filmový zážitek, v němž obsah nevítězí nad formou a naopak. Hudba, kamera (syté barvy, precizní záběrování) a samotné režijní vedení jsou na "přinejmenším" evropské úrovni. Minimálně stejně dobře (nebo spíš ještě líp) je na tom scénář, jenž sice ve své první třetině působí ještě poměrně "nejistě" v ujasnění si hlavního tématu (a s tím souvisejících vztahů mezi postavami), ale když už dojde na očekáváný zvrat, jede vše už téměř bezchybně. Zejména rozhovor s bachařem (pochybuji, že Ladislav Chudík ještě někdy dostane podobně lahůdkovou hereckou příležitost) a i přes svou afektovanost velmi strhující hádka v lese patří mezi to nejsilnější, co mi česká kinematografie nabídla za hodně dlouhou dobu. Jen houšť obdobně zdařilých ambiciózních projektů, které nejsou ani trochu "uchcané", prvoplánově líbivé a dějově (a i myšlenkově) impotentní. 80 - 90 % ()

Niktorius 

všechny recenze uživatele

Silný a suverénně natočený film, který několikrát zavrávorá, když se do něj Jarchovsky snaží nasadit slovní vtípky. P.S: Po 3 sezónách v pekle opět vynikající výkon Martina Huby, ale upřímně doufám, že v příštím filmu přehodí charakterovou výhybku, protože jestli s těmi citlivými postavami hodlá zajít ještě dál, tak se nejspíš samou melancholií rozpustí. ()

Galerie (25)

Zajímavosti (16)

  • Rozhovor s Bořkem (Antonín Kratochvíl) se natáčel v klubu Avion v Praze Holešovicích, ve stejných prostorách a ze stejného pohledu kamery, jako se točí pořad Na plovárně (od r. 1988). Záměr tedy byl evokovat tento pořad. (sator)
  • Natáčení Kawasakiho růže bylo zahájeno 7. června 2009 ve švédském Göteborgu. „Švédsko byla přímá inspirace k filmu. Pro Švédsko byl tento film napsán,“ říká režisér filmu. Před několika lety odcestoval Petr Jarchovský na Göteborský filmový festival, a když se tam po roce vypravili již společně s Janem Hřebejkem, seznámili jsme se s celou komunitou místního uměleckého centra. Budova göteborgských výtvarníků, ve kterém umělci pracují, ale i bydlí, byla pro tvůrce natolik jedinečným a fotogenickým místem s obrovským geniem locii, s unikátním výhledem na město, přístav a otevřený mořský horizont, že se tato lokace stala ideálním místem pro natáčení. Nabízela dokonalé spojení typicky městské architektury s přírodou a scénář filmu tak mohl být napsán pro existující reálie. Natáčení ve Švédsku štáb ukončil 17. června a až do 22. července pokračoval v českých lokacích. [Bontonfilm] (POMO)
  • V čase 01:29:51 si dcera (Lenka Vlasáková) zapaluje novou cigaretu, ale 3 vteřiny předtím už kouří. Podle všeho jde o přehození dvou obrazů. (sator)

Související novinky

Evropské filmové ceny

Evropské filmové ceny

10.05.2017

Od roku 1988 uděluje evropská filmová akademie filmové ceny pro evropskou kinematografii. Původně se ocenění jmenovalo Cena Felix a od roku 1997 bylo přejmenováno na Evropské filmové ceny. Udílení… (více)

Ladislav Chudík 1924 - 2015

Ladislav Chudík 1924 - 2015

29.06.2015

Po těžké nemoci ve věku 91 let zemřel v bratislavské nemocnici herec Ladislav Chudík. Syn hutnického mistra projevoval zálibu v recitaci a herectví již na gymnáziu a později v ochotnickém kroužku.… (více)

Hřebejk v Hlavní soutěži 48. MFF Karlovy Vary

Hřebejk v Hlavní soutěži 48. MFF Karlovy Vary

12.06.2013

Do hlavní festivalové sekce čítající sedm světových a sedm mezinárodních premiér se s novými snímky vrací šest režisérů, z nichž dva si v nedávné minulosti z Karlových Varů odnesli Křišťálové glóby… (více)

Reklama

Reklama