Melancholia
Melancholia
Melancholia
Melancholia
Melancholia
Režie:
Lars von TrierScénář:
Lars von TrierKamera:
Manuel Alberto ClaroHrají:
Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, Charlotte Rampling, Udo Kier, Alexander Skarsgård, Stellan Skarsgård, John Hurt (více)Obsahy(1)
Film Melancholia dánského režiséra Larse von Triera před diváky rozprostírá intimní portrét konce světa. Globální zánik lidstva je vyobrazený prostřednictvím sester Justine a Claire, ztvárněných bravurně herečkami Kirsten Dunstovou a Charlotte Gainsbourgovou. S těmi se diváci seznamují v den Justininy svatby, který má být završený velkolepou a precizně zorganizovanou oslavou na honosném venkovském sídle, kde bydlí Claire s manželem a malým synem. Jenže navzdory podrobným plánům je průběh večera narušován nejrůznějšími vnějšími faktory. Během veškerého lidského hemžení a marné snahy dodržet přednastavený absurdní řád se zpoza slunce vyloupne planeta Melancholie, jež se pohybuje po zkázonosné trajektorii. Lars von Trier předkládá jízlivý protipól hollywoodským spektáklům o konci světa, který ale se snímky, vůči nimž se vymezuje, má současně mnoho společného. Jak je pro Trierovu tvorbu posledních let typické, cynicky manipuluje s emocemi diváků a zároveň publikum od filmu distancuje záludnými symboly a rébusy, zatímco nechává ve vycizelovaných záběrech defilovat ansámbl složený z mezinárodních hvězd a charakterních herců a hereček. Vedle zmiňovaných Kirsten Dunstové a Charlotte Gainsbourgové se v dalších rolích objeví Kiefer Sutherland, Charlotte Ramplingová, Udo Kier, Stellan Skarsgard a John Hurt. (Česká televize)
(více)Recenze (1 199)
Tak já vám nevím. Známe druh filmu, jež si může každý jednotlivec vyložit dle svého, a stejně bude mít pravdu? Známe. Tak taková je Melancholia. Po jejím skončení si zajděte s partou přátel na pár sklenek vína a sami uvidíte, v kolik hodin ráno padne poslední ztřeštěná teorie. Ještěže nad myšlenkou, že Trier je blázen, převažuje spíš ta, že je to pan umělec a detailista. MŮŽE OBSAHOVAT SPOILER: Pro mě je jeho poslední snímek (2011) působivým rozborem lidských temperamentů - něco jako že mírumilovná planetka se jmenuje melancholie a zbylé hlavní postavy na plátně si dělí role sangvinika, flegmatika a cholerika. Kirsten Dunst je apatie. Nějaké další názory :-)? ()
Lars von Trier to uchopil trochu čudne. Neuveriteľne rozťahaný úvod aj keď pekný, ma trochu vytáčal. Málokedy siahnem po ovládači, ale aj po dvojnásobnom zrýchlení sa to strašne vlieklo. Svadba, ktorej režisér venoval takmer polovicu filmu vyvoláva u diváka množstvo otázok, ale dostávame málo odpovedí. Prečo sa všetci správajú tak nejak čudne sa vyjasní v druhej časti filmu, ale prečo sa K. Dunst správa ako "blbá nána", to som celkom nepochopil. Druhá časť je presne podľa môjho gusta. Prišlo mi to poriadne zaujímavé s tiesnivým až reálnym pocitom, že by sa niečo také kľudne mohlo stať. Pritom k výsledku a atmosfére sa režisér dopracoval takmer bez trikov, čo si zasluhuje pochvalu. Chýbala mi živšia prvá polovica filmu, inak spokojnosť. 70%. ()
Rozhodilo mě to; slova se předbíhaj, nemaj pevnou půdu pro myšlenku, což je nejhorší, a někde v tom blázinci se dere na povrch obdivný zaúpění, protože jen to dokládá, jak moc je film intenzivní. Nutnost obkroužit film pěti, jen protože je to Trier, je už v dnešní době blbost. Jeho jméno se stalo nálepkou, která se někdy až příliš blýská a to nesnáším. Navzdory zmatkům, zůstává stále mým právoplatným Bohem. Bohu(dík)! Ona bujarost mě zmátla, a následně zaujala, neboť se jednalo o radost s hořkostí a ta jak známo mění charaktery. Je divákovým katapultem k rozhodnosti a obezřetnosti. Následně tempo sílilo a stlačovalo moje srdce - fakt bolestivě. Připomnělo mi to sny, z nichž se člověk probouzí rád a bývá nasrán. A paradoxně na ně nikdy nezapomíná! ()
95% - Jeden z nejlepších zážitků v kině vůbec. Dvě epizody, jakoby každá z jiného úhlu pohledu. V jedné cítíte s Justine, ve druhé cítíte s Claire. Film je natolik komplexní, obashuje tolik detailů, že si v něm lze najít mnoho vedlejších významů a s přáteli jsme o tom nadšeně debatovali ještě dlouho po jeho skončení. Jestli to tak autor myslel, nebo jestli jsme si něco namlouvali je naprosto nepodstatné. Melancholia je prostě ohromně silný spektákl, jehož aura vás hned tak neopustí. Samosebou jsem si při úvodní scénách říkal, že zatímco Kubrick propojil vesmír s hudbou Richarda Strausse, Trier sáhl hned vedle -po Richardu Wagnerovi. Ten výběr se mi ale již po chvilce vůbec nezdál prvoplánový. Vlastně posloucháme stále tu samou předehru k Tristanovi a Isoldě (nahranou v Čechách), ale ta skladba má jednu typicky Wagnerovskou vlastnost: Její fráze jsou neskonale dlouhé, stále se vyvíjejí. Stále modulují, posluchač je v permanentním očekávání, kdy se harmonie konečně rozvede a nastane kýžené uvolnění. A nastane? V tomto díle, kde se autor vyvaroval sebemenšího konejšivého prvku náboženství či kontaktu s okolním světem? To přece nejde, aby vše skončilo v okamžiku nedokončeného vývoje, ve chvíli největšího napětí! Nebo ano? ()
Už mám od Larse něco málo nakoukáno a třeba Antikrista jsem si ani nedovolil ohodnotit. Jack staví dům se mě docela i dost líbilo. Nymfomanka mě naopak neoslnila. Melancholie mě bohužel nudila. První díl Justine byl ještě zajímavý a vyvrcholil nalitím si čistého vína. Druhý díl Claire se ovšem nepříjemně táhl. Přes plejádu známých herců nemůžu dát více než 40% ()
Stejně jako von Trierův předchozí kus, i Melancholia je film otevřený mnoha interpretacím. Nerad bych opakoval postřehy již vyřčené, proto se pokusím vypíchnout jen pár věcí, které mě napadly v průběhu promítání. Ovšem pouze heslovitě, protože konec světa se blíží a na dlouhé souvislé elaboráty není čas:__ 1. Dichotomie šílenství a normality. Ta je rozvíjena v symbolických dvojicích jako Justine-Claire, Melancholia-Země (při pohledu z vesmíru), Melancholia-Měsíc (při pohledu ze Země - včetně dvojítých stínů úhledně zastřižených stromů; vidím, že odkaz na Loni v Marienbadu nenapadl jen mě), čísla 19-18, sen/představa-skutečnost...__ 2. Změna paradigmatu. Normálnost je postupně zpochybňována a konvence se z hlediska omezenosti lidského života stávají šílenostmi (viz nesmyslnost svatebních rituálů, banální proslovy - "Prostě tě miluju" -, důraz na materiální zajištění, neomezená víra ve vědu a neschopnost vidět její limity, reklamní slogany..). To, co se normálním lidem jevilo jako šílené (zde symbolicky Justinin svatební zkrat a její následné deprese), se ukazuje jako pouze jiný myšlenkový svět. V bezprostředním očekávání katastrofy se dříve šílená Justine chová normálně a racionálně, zatímco dříve normální Claire a John zešílí.__ 3. Nic není jisté. Tak jako se 18ka změní v 19ku, tak jako se vědci snaží na "kalkulačce" spočítat dráhu osudu, podobně i hranice mezi představou, snem a skutečností může být otázkou pouhého úhlu pohledu či vnitřního prožitku.__ Trier sám je šílenec; vyrobil pro nás šílený film a je na nás, nakolik si chceme té šílenosti líznout. Herci jsou skvělí, kamera esteticky provokativní, záverečné NIC dokonale uklidňující... 4 a 1/2* ()
Nelíbí se mi ten pocit prázdnoty. Nelze pro něj nahlédnout za okraj. Ne proto, že strach nedovolí pohlédnout zpříma na neznámé, ale kvůli jistotě, že za okrajem jednoduše není nic. Nelíbí se mi ani, jak je ten pocit bezvýznamný. ___ Má být konec v doprovodu konfet a teskně krásné přepjatosti? Jak moc dusí člověka koridor konstrukce jeho kultury? Co to vůbec znamená svobodně dýchat? Trier hází špínu na škatulky, dusivý korzet tradic a odosobněné, naučené prožívání. Dort v 11:30, usmíváme se! A hlavně krájet společně, usmíváme se! A dáme si na terase víno, tak by to bylo krásné, tak bych si to přála. Je to upřímné zoufalství mrzačené duše. Být konformní znamená být dobrý; jak tento precedent bolí! Upřímné zoufalství, ano, ale je obhajitelné? Nelze jasně stát na straně kritika, který zatracuje touhu zpracovaného mozku prožívat nalinkované a na druhou stranu tuto kritiku prožívat, byť omezeně standardizovanými prostředky. Za mřížemi temnoty duše nebo za mřížemi korektnosti, nelze říct koho litovat víc. Ne ve světle pádu racionality jako opory lidství a stínu bytí fyzicky (i metafyzicky) zdaleka přesahující to naše, lidské. __ Prázdno, ticho, smutno. Jak povrchně se Trierovi podařilo mi tyto pocity napasovat do hlavy.. Možná to vypovídá mnohé o mně, jako povrchním člověku, sběrateli povrchní informací a emocí. Cítím se být součástí nanicovaté revolty a sebelítostivého a zároveň všekritického díla. Bereme se až moc vážně. A to i při sebereflexivní kritice. Hrozná egosamohaná. __ ps: fazole byly velefail. ()
První půle je poutavá sonda do jedné rodiny na prahu soukromé apokalypsy. Druhá půle je cokoliv. Celé je to očividně tak trochu joke, ale bavilo mě to. ()
Vždy si cením, když režisér si plně uvědomuje, že film je umění obrazové. Pokud si však tvůrce poplete film s divadlem, vznikne ukecaný hybrid, který měl zhebnout hned zkraje. Čarokrásné barokní šerosvitné scenérie připomínající chvílemi P.Greenawaye ( ovšem bez jeho smyslu pro detail) se skládají jak mozaika za doprovodu božského Wagnera ( ano, jsem jeho nekritický fanoušek). Obrazy líně plynou, vše na Zemi zdá se býti pomíjivé a nezbývá než se smířit s tím, že každý život jednou skončí. Jako báseň bude mít nejspíše tenhle film přehršel vykladačů toho, co tím chtěl básník říci. A to je dobře! Nechť si každý vybere sám, a nebo nevybere. Nádherné rozjímání mi spravilo náladu po nepříliš vydařeném Antikristovi. Hvězdu strhávám za občas rozhoupanou kameru, která mohla býti v klidu a nemusela nutit mé oči k nepříjemným veletočům... ()
Asi nejvíc mě překvapilo, že John byl vlastně kůň. Dvě fazole. ()
Dle mého názoru je Melancholie povedenou a realistickou studií rozdílných charakterů v kulisách krizové situace. Žánr, v tomto případě sci-fi, je jak je u tohoto režiséra zvykem, jen prostředkem pro navození kýžených podmínek, v nichž pak nechá své postavy trpět. Justine je očividně reflexí samotného režiséra stíhaného silnými depresemi a v jejím popisu jde skutečně až na dřeň. Kirsten Dunst překvapila, od ní bych takový prožitý herecký výkon nečekal. Jediné co bych možná vytknul je neúměrně dlouhá úvodní svatební část, která mě sice díky skvělým hercům bavila, ale v porovnání s druhou polovinou zabírá až příliš prostoru. Von Trier mě opět nezklamal a těším se na jeho další počin. ()
Trierova asi největší sračka se vším, co jen jde..! ()
Neverila som, že to niekedy u Triera napíšem - vizuálne krásny film, s napätím a tiesnivou atmosférou, s efektne doladeným hudobným podmazom, ktorý sa mi dokonca páčil. Melanchólia zhmotnená na filmovom plátne je síce krásne mrazivá a pôsobivá, ale iný význam či odkaz pre mňa nemá. ()
Velká slátanina, která je zbytečně dlouhá, nudí vás už od začátku. První část bych naprosto vymazal, ta je zde úplně zbytečná, další aspoň trochu ukazují zkázu, která nastane a nakonec vše vyšumí do prázdna. Dunst je otravná, hudba je otřesná a příběh tu vlastně žádný není. Hodně špatný film... ()
Richard Wagner jako hudební doprovod krásné Kirsten Dunst, která se odevzdává přicházející apokalypse. Vizuálně uhrančivá katastrofa. ()
Když oblíbený režisér natočí film oblíbeného žánru, do kterého angažuje téměř všechny oblíbené herce a herečky, dá se očekávat mega bomba. Jenže ouha, není. Kde je chyba? ()
Pokusil jsem se načrtnout některé interpretační rámce ve zdánlivě volné Trierově obrazové sémantice: http://www.indiefilm.cz/2011/06/02/melancholicka-nikoli-modra-planeta-poznamky-a-crty-k-melancholii/ ()
Rodinné melodrama o konci světa? Inu, proč ne! K dokonalosti mi však chyběl Tobey Maguire v roli ženicha.... co tam dělal týpek z 24 hodin a proč tam důležitou roli hrálo 678 fazolí a sbírání borůvek je mi taky záhadou. ()
Lars von Trier je výrazným dánským filmařem. A to nejen díky seriálu Království ale i jeho celovečerním filmům. Prolomit vlny, Jack staví dům nebo Melancholia. Filmům von Triera se nedá upřít zajímavá práce s atmosférou a především to, že si skutečně nebere servítky a nebojí se ve svých filmech zpracovávat obtížná témata. Ať už je to život sériového vraha v Jack staví dům, závislost na sexu v dvoudílném filmu Nymfomanka nebo konec světa v Melancholii. Melancholia ovšem není katastrofický film. Film je sice o planetě, která by měla brzy narazit do Země a ukončit tak život na naší planetě, k tomu ovšem pořádně dojde až ve druhé polovině. V prvních několika minutách sledujeme, která přeskakuje mezi záběry na hlavní hrdiny a pohledy na vesmír, kde už se titulní planeta připravuje na tu naší. Už od začátku je přitom jasné, že v Melancholii bude velmi převládat vizuální stránka a stylizace Melancholie je od začátku výtečná. A pak se ukáže, že je film rozdělen do dvou částí, přičemž každá je tak trochu odlišná. První hodina se točí kolem svatby, druhá hodina poté kolem brzkého očekávání příchodu planety Melancholia. Tyhle dvě části se tak vydávají zcela jiným směrem, přesto je pohromady drží nejen hlavní postavy, ale i von Trierův styl. Melancholia je uměleckým filmem až na půdu. Ať už v rámci různé symboliky či filozofických myšlenek. Je to ten příklad filmu, který pravděpodobně mnoho diváků nestráví. Ať už kvůli tomu, že trvá přes 2 hodiny a jistým způsobem se vleče, důraz se tu klade především na dialogy a charaktery a ´´ nic se tam neděje´´. Na druhou stranu ovšem von Trier v Melancholii nadále předvádí svůj zajímavý černý humor, vizuální stylizace je působivá a zároveň jistý a zároveň správným způsobem nepříjemná a jde do jisté míry o specifický zážitek. Je to ale samo o sobě dobře? U filmu, který je rozdělený na dvě části se diváci velmi pravděpodobně budou přiklánět k jedné z kapitol. Ty jsou pojmenované dle dvou hlavních sester Justine/Claire v podání Kirsten Dunst a Charlotte Gainsbourg. O něco zajímavější je paradoxně ta první kapitola, která nemá s titulní planetou v podstatě nic společného, přesto je ovšem pojem ´´ melancholie´´ přítomný v podobě hlavní hrdinky Justine v podání Kirsten Dunst. Prim tu hraje kontrast povah dvou hlavních hrdinek. Sester, kteří se od sebe nemohou více lišit. Trier se snaží o psychologizaci postav a především skutečně dokáže pracovat nejen s černým humorem, ale očividně si rád utahuje z lidí vyšší třídy. Především i způsob jakým se linka se svatbou vyvine je neskutečně překvapující, přesto se ovšem nedá říct, že těžko takový výsledek čekat od někoho jiného než právě od Triera. S druhou polovinou je to výrazně komplikovanější. V té už všichni očekávají příchod planety Melancholia a kvůli ní se postavy chovají tak trochu iracionálním způsobem, přesto se ovšem dá říct, že by se takhle choval každý v momentě, kdy mu kvůli brzkému příchodu obří planety hrozí poslední momenty jeho života. Přesto se ovšem Melancholii nedá upřít, že se dialogy tak trochu vlečou, postavy jsou už jistým způsobem opotřebované a pokus o Trierovu hlavní myšlenku nefunguje tím ideálním způsobem. Přesto je Melancholia pořád nadále tak výrazným zážitkem, že za vidění určitě stojí. Melancholia má bravurní herecké výkony. Kirsten Dunst a Charlotte Gaisbourg jsou jako dvě hlavní hrdinky skvělé, kromě nich tu také jsou poté Alexander Skarsgård, Kiefer Sutherland nebo Charlotte Rampling. Trierův vizuál má po celou dobu neskutečné kouzlo. Přesto se dá do velké míry říct, že pokus o Trierův přesah se snadno může i u náročnějšího diváka minout účinkem. Využívá sice hudbu Richarda Wagnera, ve finále je ovšem Melancholia duchem plná pouze tak napůl. Jde nicméně o netradiční pohled na konec světa, přesto jeho zajímavější část je ta, kdy má ke konci světa v podstatě blízko. Škoda, že Trierův komplexní zážitek působí v jistých ohledech až příliš zahleděný sám do sebe, má v sobě totiž mnoho silných aspektů. Melancholia Larse von Triera je zvláštní podívaná, která každému sedne jiným způsobem. Trierův scénář, silná vizuální stránka a výtečná volba nepůvodní hudby, na druhou stranu lehké přetažení a především jen poloviční duchovní naplnění jde z Melancholie do velké míry cítit. Jde o zajímavé dílo, umělecký film ve všech ohledech a velice zajímavý zážitek. K jeho dokonalosti přesto chybí celkem dost. Na druhou stranu jde o velmi specifický zážitek, který zcela jasně pochází z pera Larse von Triera...... () (méně) (více)
Související novinky
Kino Světozor slaví Patnáct let
Čeká vás velká nádhera a trochu i melancholie. Kino Světozor dostane občanku a oslaví to filmovou přehlídkou Patnáct. Během týdne od 24. do 30. května uvede 15 největších hitů i srdcovek týmu, který… (více)
Best of 2011 dle vybraných uživatelů
Další filmový rok je za námi, a tak vám přinášíme přehled nejlepších filmů roku dle předních uživatelů ČSFD.cz. Uživatelé i filmy v jejich výběru jsou seřazeny abecedně. Jako vítězný snímek z tohoto… (více)
Alexander Skarsgård jako vikingský mstitel
Byl by asi hřích, kdyby mu dříve nebo později taková role nespadla do klína. Stellanův syn a hvězda seriálu Pravá krev se ze všech sil snaží rozběhnout filmovou kariéru. Po Melancholii, remaku Straw… (více)
Melancholická Kirsten Dunst
V restartu Spider-Mana bude její postava přeobsazena podstatně mladší herečkou, tudíž má Kirsten důvod na trochu smutku. Stejně tak Kiefer Sutherland (zrušili mu 24), Alexander Skarsgard (nezískal… (více)
[ArtFilmFest 2011, Trenčín] S pribúdajúcimi rokmi je Trier okrem provokatívneho a koncepčného experimentátora-fachmana aj rodený estét-fachman, ktorý tu ratifikuje svoj drahocenný skill - vycizelovať k samému absolutóriu sled mnohoznačných sekvencii schopných prikurtovať k sedačke a paralelne predhodiť nápovedu na rozlúštenie raz ťažšej, raz lahšej tajničky neskôr vypovedajúcej o zamlčovaných veciach._______Zatiaľ čo v kontroverznom "Antikristovi" sme sa venovali rozboru prepojených symbolov, nedorieknutých signálov, prešibaných metafor s cieľom odhaliť v kom vlastne drieme onen diabol (?) a v akom zmysle si vyložiť voľnú intetpretáciu diela, z hľadiska misogynného alebo feministického (?), tak u zádumčivej "Melanchólie" sme "ušetrení" pred podobným pátraním, za pomoci podvratných/znepokojivých detailov (prológ, obrazové alegórie, jamka č.19, atď.) sme vtiahnutí do areálu "Kafkovského zámku", ktorý je opäť zjavne odrezaný od civilizácie (pozn. nepriechodný mostík, polemizovanie o nespatrenej dedine) a kde sa odohráva rozpad/skáza dvoch existenciálnych elementov - ľudstva a vesmíru._______V kapitole číslo jedna najskôr dochádza k deštrukcii (pre Manifest Dogma 95 tak "obľúbeného") obradu sobášneho, kedy nám je očami/posunkami/úkonmi mystériovej Justine (Kirsten Dunst) permanentne pripomínané, že človek ako taký je aj tvorom zlým, skazeným - predurčeným k záhube. Neostáva mu nič iné ako mlčky čakať na súdny deň, postupne upadať do bezvýchodiskovej letargickosti korunovanej melancholickým delíriom. Odraz prázdnoty, krízi a pomýlenosti moderného sveta v ktorom vládnu pózy, peniaze, poprevracané hodnoty._______V kapitole číslo dva potom nastáva očakávanie najhoršieho, bezodkladného armageddonu počas ktorého na povrch skrz konzervatívnu Claire (Charlotte Gainsbourg) syčí nervozita, neustále potláčaná rezignácia nad sebou samým, obava zo smrti - z nepredstaviteľného. Po opätovnom zahaprovaní ľudského faktoru (manžel, tabletky) narastajúca beznádej nemá konca kraja, posledné plamienky nádeje vyhasínajú a apokalyptické ukončenie jednej planéty sa nesúcitne blíži. Protikladom k zaťatému chovaniu Claire sa stáva pasivita s rozsudkom zmierenej Justine, ktorá už nevidí dôvod podnikať pokusy o záchranu, kedže žije s istotou neodvrátiteľného zániku zlého - teda nás. Táto časť obsahuje zopár monotónnych rozpráv o ničom, ale tiež navodzuje zimomriavky z príchodu mimozemskej katastrofy a nakoniec ako katastrofický film aj končí, len nie s nálepkou patriotistický Američan, ale alternatívny Európan. Veru, markantný rozdiel._______L.V.T. si aj naďalej robí z komerčnej sféry prču a zároveň nezabúda zopakovať, že s podaktorými pokazenými "normami" novodobého uberania sa našej spoločnosti nesúhlasí. Jeho nový počin je vcelku rozháraný, trochu dopláca na vatové pasáže a predchádzajúcej "depke v raji" sa vyrovná iba vtedy, ak si to dotyčný recipient enormne praje. Avšak stále máme tu česť s myšlienkovo opulentným artefaktom, ktorý sa striktne drží svojho drzého/pozoruhodného svetonáhľadu a v mysli dozrieva až po určitom čase. Lars si borec, len tú sympatizáciu s nacizmom si si (na tej tlačovke) fakt mohol odpustiť. () (méně) (více)