Raw

Raw (2008) 

Nikdy by mě nenapadlo, že by mě někdy seriál z prostředí kuchyně zaujal natolik, že bych byla ochotná udělat absolutně cokoliv jenom proto, abych jej sehnala ke shlédnutí. Samozřejmě jsem na Raw narazila díky Kryštofovi, klipy z YouTube mě zaujaly natolik, že jsem seriál prostě musela vidět celý. Až po několika letech hledání se mi podařilo seriál získat a musím říct, že to absolutně stálo za to. Samozřejmě mě romantická linka Geoffa a Pavla absolutně odrovnala a stoprocentně je to ten nejkrásnější pár, který jsem kdy na obrazovce viděla, osudy ostatních postav mě ale zaujaly úplně stejně. Díky Raw jsem poznala hromadu úžasných herců, na které se v budoucnu určitě zaměřím. Na to, jak nesnáším romantiku, jsem se zaujetím sledovala vývoje vztahů Jojo, Shana i Fiony, a přiznám se, že se mi už hodně dlouho nestalo, že bych tak moc fandila určitým hetero párům, a brečela, když jim to nevyšlo. Každá řada měla svoje klady i zápory, a vlastně absolutně nic nedopadlo tak, jak bych si přála, nakonec ale musím Raw zařadit to top desítky mých nejoblíbenějších seriálů. Raw je nejenom dokonalou prezentací Dublinského života, ale taky skoro až VIP pohled do zákulisí kterékoliv restaurace v okolí (a věřte mi, že to tak opravdu ve skutečném světě vypadá, taky jsem se na chvíli v kuchyni ocitla). Osobní trable jednotlivých postav nebyly nijak povrchní ani stupidní, právě naopak, Raw dokázalo vytvořit úžasnou atmosféru od romantiky přes akčnost, kriminalitu a ztrátu nejbližších. Přiznám se, že do dnes nepochopím osud "našeho" Pavla, protože si stojím za názorem, že pátá řada mohla dopadnout úplně stejně i bez srdcervoucího konce čtvrté řady. Proč jej prostě nemohli poslat do Prahy s tím, že by se v poslední řadě nemusel ani objevit? Ano, uznávám, že to tímto způsobem dalo Raw ty správné grády, ještě teď ale nemůžu zastavit ten proud slz, které neusychají ani půl hodiny po závěrečných titulkách. Možná je to tím, že se jednalo právě o postavu mého nejoblíbenějšího Kryštofa Hádka, ale s rukou na srdci musím uznat, že právě ona poslední scéna je tou nejsmutnější scénou, kterou jsem kdy v životě viděla. Ač jsem seriál viděla několikrát, nikdy se pláči neubráním. Geoffovo "emocionální zhroucení" po snaze tvůrců ukázat divákovi, že je to silný člověk, kterého jen tak něco nerozhodí, je pro mě tím největším spouštěčem. Pátou řadu jsem vlastně neprobrečela celou jenom proto, že jsem se mohla kochat úchvatným přízvukem Michaela Malarkeyho. Sice jsem si pro něj a Jojo představovala jiný konec, závěr seriálu ale přece jenom nebyl tak strašný, jak jsem se obávala. Mé obrovské díky patří Kryštofovi, protože nebýt jej, tak tento úžasný seriál v životě neobjevím. (01.05.2018)